Bezdomovci a my

Eduarda a Stanislav Heczkovi

Listopad 1989 přinesl s sebou řadu společenských problémů do té doby prakticky u nás neznámých: šíření drog a organizovaného zločinu, šíření prostituce a pornografie, masové snižování životní úrovně, zejména důchodců a mladých rodin, nezaměstnanost a bezdomovectví.

Nezaměstnanost dosahuje výše 9 % ekonomicky aktivního obyvatelstva (únor 2001), což představuje zhruba 469 tisíc osob. Bezdomovců je pak přibližně 100 tisíc, a odhaduje se, že každým rokem přibývá 10 % nových bezdomovců (dle odhadu ing. Plachého, předsedy Sdružení azylových domů v ČR). A v budoucnosti tento problém může být ještě palčivější vzhledem k plánovaným deregulacím a očekávanému nárůstu nezaměstnanosti.

Již tato poměrně vysoká čísla naznačuji, že tento problém má společenské příčiny a že se nejedná převážně o osobní selhání jednotlivců. S tímto stavem se nelze trpně smiřovat a všichni, jimž jde o spravedlnost a o lásku, by měli aktivně bojovat o nápravu v této oblasti. Předpokladem účinného boje proti bezdomovectví je seznámení se s alespoň základními faktory této problematiky. Proto jsme se rozhodli zpracovat tento úvodní materiál.

1. Vymezení pojmu „bezdomovec“

Lidé, pro něž se u nás vžilo označení „bezdomovci“, v České republice de jure neexistují. A v mezinárodním právu se pojmem bezdomovec (homeless) označuje cizinec, žijící na našem území bez povolení úřadů a bez státní příslušnosti. Pro našeho člověka, postrádajícího domov, má odborná mluva termín „občan bez přístřeší“, který patří do skupiny „občanů společensky nepřizpůsobených“, což ovšem, znovu opakujeme, není právní vymezení. Z důvodu srozumitelnosti se však v této práci přidržíme pojmu bezdomovec ve smyslu občanů bez domova, tak jak se to vžilo.

2. Formy bezdomovectví

V zásadě lze bezdomoveckou populaci rozdělit do tří skupin:

a) Zjevní bezdomovci – osoby žijící na ulicích, na nádražích, ti, kteří vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách, azylových domech, v noclehárnách zřizovaných městy nebo charitativními organizacemi. Ti však reprezentují pouze část obyvatel bezdomova.

b) Skrytí bezdomovci – lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné či charitativní služby, aby nalezli nocleh. Počet těchto osob může být značný hlavně v regionech, kde nabídka služeb je nedostačující. Tito lidé bydlí vesquatech, přespávají ve sklepích, domech určených k demolici, ve starých automobilech, kontejnerech, výměnících, ve stanech, v zemljankách, v kanálech, v lesích, v nejlepším případě přespávají tak různě po známých…

c) Potenciální bezdomovci – osoby, jejichž potřeby jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečně. Není vždy jednoduché určit přesně rozdíl mezi podmínkami života bezdomovců, kteří seobracejí na provozovatele ubytoven, a těch osob, které žijí v nejistých podmínkách nájemních bytů, často zdravotně závadných, v domech určených k asanaci či k demolici, v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných, v bytech sociálních, v holobytech, v podnájmech. Do této skupiny řadíme i ty, kteří čekají na propuštění z různých ústavů, vězení, na opuštění dětského domova, dále ty, kteří zvlášť nyní tvoří velkou skupinu migrační a exilní.

3. Příčiny bezdomovectví

Příčiny bezdomovectví jsou různé. Je to například: ztráta zaměstnání či bydlení, nízká úroveň životního minima, nedostatek cenově dostupného bydlení, zadluženost, rozvod či rozpad rodiny, rozchod partnerů žijících spolu „na hromádce“, otřesné rodinné podmínky (týrané či sexuálně zneužívané ženy nebo děti, ženy či děti alkoholiků…), psychické a citové zhroucení, odchod z dětských domovů, kde mladí lidé nemohou po vyučení a dosažení plnoletosti dále zůstat, propuštění zvězení, smrt někoho blízkého, osamělost, nesamostatnost, stáří, dlouhé čekací doby na umístění v domově důchodců, mentální retardace, fyzická či psychická choroba, alkoholismus, drogy, hráčství či jiná závislost, uprchlictví, migrace…

Podle výzkumů je nejčastější příčinou bezdomovectví ztráta zaměstnání (23 %), následuje rozvod (20 %), odchod z rodiny (11 %), výkon trestu (5 %), špatné hospodaření (3 %), výstup z ústavního zařízení (2 %). Jiné příčiny tvoří 29 %, a pouze u 7 % bezdomovců má jít o dobrovolné rozhodnutí (ovšem i zde je třeba vzít v úvahu jejich psychický stav a další okolnosti).

4. Sociální struktura bezdomovecké populace

Nyní několik sociologických údajů o bezdomovecké populaci v ČR:

Ženy u nás tvoří 10-15 % bezdomovců (v USA a EU je to celých 25 %).

Věková struktura českých bezdomovců vypadá následovně: 4 % bezdomovců jsou ve věku 0-18 let, 9 % ve věku 18-25 let, 19 % ve věku 25-40 let, 28 % ve věku 40-50 let, 25 % ve věku 50-62 let a 15 % bezdomovců jsou starší 62 let.

25% českých bezdomovců jsou invalidní důchodci, cca 25 % bezdomovců má zkušenost s dětským domovem, 15 % s psychiatrickou léčebnou a 35 % s vězením.

Co se týče nejvyššího dosaženého vzdělání, tak 34 % bezdomovců jsou vyučeni, 30 % má základní vzdělání, 7 % středoškolské s maturitou, 6 % středoškolské bez maturity, 1 % vyšší než středoškolské vzdělání, 1 % nedokončené základní vzdělání. U 21 % nebylo vzdělání zjištěno.

Co se týče toho, odkud bezdomovci pocházejí, tak 60 % jsou mimopražští, 30 % jsou Pražané, 7 % Slováci a 3 % ostatní cizinci.

A kde bezdomovci přespávají? Na ubytovně, noclehárně či azylovém domě přespává 21% bezdomovců, na nádraží 15 %, u někoho v bytě 13 %, v podnájmu 2 %, ve squatu 1 %. Jiné, nestálé nocování, má 48 % bezdomovců.

5. Problémy bezdomovců

Jak už samotné označení „bezdomovec“ vypovídá, největším problémem těchto lidí je to, že nemají domov. To znamená, že buď nemají vůbec kam složit hlavu, nebo přespávají v různých provizoriích. Také to ovšem znamená, že nemají rodinné zázemí, nemají nikoho, kdo by je podepřel, kdo by jim pomohl… Mnozí z nich trpí velkou osamělostí.

Stím, že bezdomovci nemají kde bydlet, souvisí to, že jsou těžko zaměstnatelní. A to ze tří různých příčin:

1) Ztráta dokladů. Bezdomovci jsou často obětí drobné kriminality. Obnova dokladů je velmi zdlouhavá a málokterý bezdomovec si je schopen je obstarat bez vnější pomoci. Častým jevem u bezdomovců je totiž jakási „byrofobie“, chorobná obava z jednání před úřady a institucemi, často generovaná odbýváním, arogancí a pohrdáním některých úředníků.

2) Zaměstnavatele zajímá, kde bydlíte. A když uvedete „nádraží“ či „Armáda spásy“, není příliš velká naděje, že vás zaměstnají.

3) Když je člověk dlouho nezaměstnaný, a navíc žije na ulici, po čase ztrácí schopnost pracovat. To je objektivní skutečnost, potvrzená psychology, zabývajícími se fenoménem bezdomovectví.

A nejenže bezdomovci nemají kde bydlet a těžko seženou nějakou práci (živí se příležitostnými brigádami, žebráním a podobně), ale většina z nich ani nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti či na sociální dávky. To vše je totiž vázáno na trvalé bydliště (byť fiktivní), které bezdomovci buď nejsou schopni prokázat (opět - ztráta dokladů), nebo je tak daleko od místa, kde pobývají, že nejsou schopni tam dojet, resp. tam opakovaně dojíždět (např. takový bezdomovec z Karviné jde do Prahy, kde má více šance najít pomoc či dokonce práci – nebo si to alespoň myslí – ale v Praze zas nedostane podporu ani žádné jiné dávky).

Další závažný problém bezdomovců je jejich zdravotní stav. Skoro 90 % českých bezdomovců trpí nějakou chorobou či postižením. Navíc většina z nich trpí také nedostatkem kvalitní stravy (někdy dokonce hlady) a nedostatečnou hygienou. A protože mnozí z nich nejsou zdravotně pojištěni – opět z výše uvedených důvodů– nemají dle české legislativy nárok na zdravotní péči. Tím vším je dána jejich relativně krátká životní dráha… Každoročně pak zemřou v ulicích desítky bezdomovců…

A v neposlední řadě je tu problém negativního vztahu nás, „slušných občanů“, k těmto lidem. Co si o nich myslíme, jak se na ně díváme, jak na něreagujeme… To jim také „nepřidá“…

6. Pomoc bezdomovcům

Česká republika nemá ani jedinou instituci, ani jedno oddělení Ministerstva práce asociálních věcí či jiného ministerstva, které by se problémem bezdomovectví zabývalo. Žádný komplexní plán, jak se s tímto problémem vypořádat. MPSV sice přispívá svými dotacemi na azylové domy a jiné ubytovny pro bezdomovce (převážně provozované křesťanskými organizacemi), ale tyto dotace zdaleka nezabezpečují jejich provoz. Například za rok 2000 činily tyto dotace 76 535 664 Kč, což je částka zhruba 2,5 x menší než byly dotace požadované.

Města se problémem bezdomovců také příliš nezabývají. Pouze třetina měst provozuje levnou ubytovnu pro bezdomovce a podobné případy, a to ještě většinou s velmi nízkou kapacitou (pod 25 lůžek). Ani v Praze, centru bezdomovců, není situace příliš slavná. Například v roce 2000 činily dotace magistrátu na azylové domy (opět převážně provozované křesťanskými organizacemi) 1 905 000Kč, což bylo zhruba 2,8 x méně, než byla požadovaná částka.

Azylové domy a ubytovny pro bezdomovce v České republice provozují převážně charitativní organizace (Armáda spásy, Naděje, Sestry matky Terezy...). Nicméně tato pomoc se nedostává zdaleka všem bezdomovcům. Počet lůžek v azylových domech Sdružení azylových domů v ČR je 2260 (květen 2000)…

Bezdomovcům pomáhá také pouliční časopis Nový prostor (původně Patron), který od konce roku 1999 vydává občanské sdruženi Nový prostor. Od února 2001 vychází druhý pouliční časopis, Patro (vydává občanské sdružení Mezipatro). Nový prostor stojí 25 Kč, Patro 19,90 Kč a polovina peněz z každého čísla zůstává prodejci.

Závěr

To bylo tedy stručné uvedení do problematiky bezdomovectví v ČR. A nyní – co se dá s problémem bezdomovectví dělat? Co může pro vyřešení tohoto problému udělat jednotlivec, rodina, společenství, církev, politická strana? Není cíl: plně se s tímto problémem vypořádat, tj. plně ho odstranit, nereálný?

Návrh konkrétních kroků:

1) Otevřít otázku bezdomovectví a jejího řešení v parlamentu a ve vládě ČR.

2) V zastupitelstvech obcí, měst a krajů aktivně prosazovat vyčlenění dotací na výstavbu a provoz sociálních bytů, azylových domů, vývařoven a lékařských středisek pro bezdomovce a na zřízení sociálních kurátorů specializovaných na pomoc bezdomovcům – pomoc pří vyřizování OP a podobně (šlo by o aktivní vyhledávání bezdomovců na ulicích s nabídkou pomoci).

3) Inspirace pro církve – otevřít nejen svá srdce, nýbrž i své církevní prostory těm, kdo to opravdu potřebují…

4) Inspirace pro rodiny a jednotlivce – nemáte ve vašem bytě nějaký volný pokoj? Jsou lidé bez střechy nad hlavou… Cokoli jste učinili či neučinili jednomu z těchto nejmenších…