Jste zde

Důstojnost, heterosexualita a přirozená smrt

autor: 

Sjezd české křesťanskodemokratické strany vynesl do čela nového předsedu. Nevím, co vše tento nadějný politik a v soukromí věřící křesťan říkal ve svém nástupním projevu, ale média zdůraznila jedinou programovou větu: ve jménu důstojného života hodlá bojovat proti registrovanému partnerství a eutanázii.

Politika souvisí i s křesťanstvím – sice zprostředkovaně, ale nikoli nevýznamně. A zde se navíc jedná o stranu, která je považována za „křesťanskou“, a výrok nového předsedy je jistě chápán jako kvintesence křesťanství v politice: boj za důstojnost, za heterosexualitu, za přirozenou smrt.

Sám zakladatel křesťanství tedy nejspíš křesťanským demokratem nebyl. Narodil se, žil i zemřel ve velmi nedůstojných podmínkách; navázal úzké životní společenství s dvanácti lidmi stejného pohlaví, s nimiž se podle tehdejšího zvyku jistě často objímal; a smrt si sám zvolil dobrovolnou a nepřirozenou.

To neznamená, že by ideály křesťanskodemokratických stran byly nekřesťanské. Ale občas mám dojem, jako by tyto strany kladly důraz na věci z hlediska křesťanství podružné či pochybné, zatímco podstatné jde stranou.

Jsem například hluboce přesvědčen, že lidská důstojnost není registrací homosexuálního páru zraněna zdaleka tolik, jako bědným životem bezdomovců. Popisují ho v tomto čísle manželé Heczkovi. Pozoruhodné je, že otázkou bezdomovectví se u nás důkladněji nezabývá politická levice ani pravice, křesťanští demokraté ani marxisté. Asi proto, že bezdomovci většinou nemívají v pořádku papíry, a tak nemohou hlasovat ve volbách, ani kdyby náhodou chtěli. A jejich podporou se u nás nedají získat ani hlasy sympatizujících občanů. Takže jediné, co pro ně naši politici dělají, jsou vyhlášky o zákazu žebrání.

Profesor Hartmut Lehmann, autor příspěvku o konfesích v současné Evropě, vymezuje politické působení křesťanů takto: „Orientace (…) na zásady svobody náboženství a svědomí a (…) na otázky, které se dotýkají přežití lidstva jako celku. Pro všechny náboženské směry by mělo být samozřejmostí, že jejich členové budou přispívat k zachovávání lidských práv, k ochraně menšin jakéhokoli druhu, k dělbě moci a k rozvoji právního státu, a že budou připraveni pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, tzn. poskytovat velkorysou a nezištnou humanitární a sociální pomoc.“ Pravděpodobně buď on nezná naše křesťanské demokraty, nebo oni neznají jeho.

Závěrem si ještě dovolím upozornit na dva příspěvky nepolitické.

Rozhovor s Martinem Vaňáčem, nastupujícím ředitelem Institutu ekumenických studií, představuje jeho osobnost a plány v nové funkci.

Příspěvek Petra Pabiana, studenta jmenovaného institutu, pak přináší velmi zajímavý pohled na teologické základy mezináboženské bohoslužby.

Přeji vám příjemné počtení. A neberte prosím tento editorial jako protest proti novému předsedovi zmíněné strany: na rozdíl od ostatních našich politických (s)vůdců ještě aspoň nevypadá jako nezdařená karikatura sebe sama. Navíc je převelice zdravé, ba jedině normální, že máme větší potěšení ze sluníčka a z bujícího lupení než z událostí na stranických sjezdech. A svoji naději skládáme v Hospodina, ne v partajničení.

Jenom kdyby ta naše demokracie chtěla být aspoň trochu křesťanská.