Náboženství a konfese v Evropě na přelomu

I.

Jestliže přehlížíme vývoj náboženství a konfesí v Evropě ve 20. století, od jeho počátkůve „viktoriánské“ a „vilémovské“ době před rokem 1914 až po dnešní dobu, během kterého se evropské státy politicky a hospodářsky propojily, je na první pohled nápadné, že náboženství, nebo lépe řečeno církve a konfese, se přes všechny katastrofy a navzdory všem změnám úžasným způsobem dokázaly uchovat. Je pravda, že počet pasivních členů církve je jako všude v Evropě i v její katolické části mnohem vyšší než počet členů aktivních, tedy těch, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby každou neděli; je pravda, že etablované církve přišly na mnoha místech o své členy na úkor alternativních křesťanských skupin a především na úkor svobodných církví; je pravda, že v dnešní Evropě jsou nekřesťanská uskupení nejrůznější provenience mnohem početnější, než jak tomu bylo na počátku 20. století. To je však pouze jedna stránka věci, neboť na druhé straně, viděno perspektivou celku, můžeme pozorovat skutečnost, že navzdory leninismu a stalinismu, navzdory národnímu socialismu a novopohanství, od křesťanství se rozhodně a definitivně odvrátilo jen málo Evropanů. V současné Evropě se politikové téměř všech politických směrů snaží téměř ve všech zemícho dobrý vztah k církvím a postavení zvláště velkých církví (katolické, anglikánské, církví reformovaných a luteránských) je dnes, přes značné úspěchy, kterých dosáhla nová charismatická hnutí jako např. letniční, sotva horší, nežli tomu bylo před sto lety.

Jako ve všech podobných případech, i zde provedeme shrnutí uvedených zjištění: zdá se být krátkozraké, neřkuli chybné, chápat vývoj náboženství a konfesí v Evropě 20. století pomocí teze o sekularizaci. To, co máme před sebou, je spíše složitý komplex tendencí působících současně vedle sebe i proti sobě k odkřesťanštění, k sekularizaci a k odmytologizování světa na jedné straně, a na druhé straně k rechristianizaci, k sakralizaci alespoň dílčích aspektů veřejného a privátního života a k nové mytizaci názorů a zkušeností.^[1]Jestliže zaměříme svůj pohled na Evropu, pak je naprosto zřejmé, že schopnost teze o sekularizaci objasnit uvedené skutečnosti je velmi omezená. Ve všech mimoevropských částech světa jsou i ve 2. pol. 20. století politika, kultura, společnost a částečně i hospodářství náboženským hnutím nejen pouze marginálně ovlivňovány, nýbrž přímo trvale určovány a formovány. To platí stejně pro Afriku jako pro Latinskou Ameriku, pro Blízký, stejně jako pro Dálný východ.

Pozoruhodnou persistenci životnosti křesťanského světa – církví a konfesí – doplňovala, nebo snad dokonce umožňovala ve 20. století velká přizpůsobivost vůči politickým ideologiím: vůči rozličným podobám fašismu a národního socialismu i vůči četným formám socialismu. Představa křesťanské církve jako „církve národní“ přitom byla stejně důležitá jako ambivalentní. Neboť idea národní církve se dala najedné straně spojit s národními, etnickými a nakonec dokonce i s biologizujícími a „rasovými“ představami národa, a na druhé straně mohla být spojována i se socialistickými představami, jak tomu bylo v případě programu a praxe „církve za socialismu“. Jak dějiny 20. století ukazují, s velmi rozdílnými politickými cíli a s různým politicko kulturním pojetím světa lze spojovat i teologii „národního Boha“. Dokonce ve skandinávských zemích, které zůstaly vlády totalitárních politických ideologií ušetřeny, církve navazovaly úzké politické kontakty s dominantními politickými proudy, tedy nejen pouze s tzv. národní kulturou, nýbrž také s politickými uskupeními, která chtěla budovat moderní stát se systémem sociálního zabezpečení a podporovat demokratizaci.

Jestliže se pokoušíme zhodnotit skandinávskou zkušenost z 20. století, vyvstávají zvláště dvě otázky. Za prvé: existovala v těchto zemích souvislost mezi vnějším ohrožením ze strany národního socialismu a ze strany sovětského komunismu? Mezi angažovanou mírovou politikou prováděnou skandinávskými politiky ve Společnosti národů a později ve Spojených národech a mezi specifickým přínosem skandinávských církví k ekumenickému hnutí? Podle toho, jak na tuto otázku odpovíme, budeme připraveni ze zkušenosti skandinávských církví ve 20. století něco vytěžit pro další přibližování různých směrů evropského křesťanství ve století následujícím. Dále bychom se mohli tázat, a to je naše druhá otázka, zda existovala ve skandinávských zemích souvislost mezi úspěšnou sociální politikou, která vytvořila sociální jistoty a odbourala strach o existenci, a poklesem zájmu o křesťanské náboženství. Dá se naopak vyvozovat na základě „opačného pokusu“ rostoucí vliv křesťanství v USA ve stejném období z neřešených sociálních problémů? Jestliže uvážíme, že v USA se v církvích angažuje nejen mnoho chudých, nýbrž především lidé z bohatých kruhů, vyplývá z toho fakt, že je tato představa příliš zjednodušená. Přesto stojí za to prozkoumat, proč ve 20. století zaznamenala sekularizace tak pronikavý úspěch právě v zemích s vysokou mírou sociálního zabezpečení, jako je Švédsko nebo i Holandsko.

II.

Řada dalších otázek se nabízí za situace, kdy bychom v průběhu 20. století vzali náboženské a politické zkušenosti příslušníků církví z jednotlivých evropských zemí a zkusili bychom je vzájemně porovnat. Neboť vedle zásadních událostí, které všem Evropanům tkví hluboko v paměti, jako bylo např. vypuknutí války vroce 1914, konec války v roce 1945 nebo významný zlom v konfliktu mezi Východem a Západem v roce 1989/90, existovalo mnoho nejrůznějších událostí s významem na regionální, národní a částečně dokonce pouze na místní úrovni. S těmito různými césurami, s nejrůznějšími sekvencemi složenými z dílčích vítězství aporážek, stejně jako s nezbytným holdem církve určeným vítězům a s jejím nářkemnad mrtvými, se spojovaly a spojují diametrálně rozdílné vzpomínky. Když řekneme, že velké konflikty ve 20. století vedly k tomu, že se svět náboženských zkušeností Evropanů ještě na konci století vztahoval k velmi různým národním a regionálním vzpomínkovým celkům, je to tvrzení částečně zjednodušené, ale nikoli chybné. Přitom nelze přehlédnout fakt, že po roce 1945 právě církve kázaly na mnoha místech Evropy s velkou naléhavostí smíření a toleranci. Tak angažovaný Evropan jako Jacques Delors formuloval nikoli bez důvodu v roce 1992 následující věty: „Jestliže se nám nepodaří dát v příštích letech Evropě jednu duši, jednu spiritualitu (...), prohrajeme(....) S pouhou právnickou obratností nebo s hospodářským know-how je Evropa odsouzena k nezdaru“.^[2]

Chceme-li dosáhnout cíle, který Delors formuloval, neexistuje v současnosti téměřv žádné evropské zemi v zahraniční i v domácí politice větší výzva nežhledání přiměřeného, tzn. čestného a konstruktivního vztahu k islámu. Mají se křesťanská společenství zasazovat za stavby mešit, za zřizování islámských škola za výuku islámského náboženství na veřejných školách všude tam, kde existuje i výuka křesťanského náboženství? Nebo už nastal čas, kdy má být všude v Evropě provedena odluka církve od státu a tím zrušena jakákoli forma výuky náboženství na veřejných školách, což islámu zajistí neméně účinným způsobem rovnost šancí? Dále: není již na čase doplnit společnosti pro spolupráci mezi židy a křesťany, které již řadu let podporují křesťansko-židovský dialog, a ve všech evropských zemích založit společnosti pro spolupráci mezi křesťany a muslimy? A nemohl by spočívat zvláštní závazek křesťanů s ohledem na těžké konflikty na Blízkém východě např. v tom, že by podporovali vzájemné vztahy mezi křesťany, židy a muslimy?

V tom, co pociťují jako zvláštní militantnost a intoleranci islámského fundamentalismu, vidí mnozí dobře smýšlející Evropané zvláštní potíž, která sblížení a porozumění mezi křesťany a muslimy zabraňuje, jestliže ho zcela neznemožňuje. Ovšem: existuje i křesťanský fundamentalismus. Kromě toho zpravidla není přesně určeno, co se má vlastně pod pojmem „fundamentalismus“ chápat. Je správné takto označovat každý rozhodný věroučný postoj, který nechce se „světem“ uzavírat žádné „kompromisy“, nebo bychom si ho měli ponechat pro obzvlášť militantní, intolerantní varianty „politického náboženství“ a používat spíše pojem „ekumena“, který představuje jeho určitý protějšek?

III.

Vraťme se ještě jednou k problémům, které jsem se pokusil charakterizovat pojmy „přizpůsobivost“ a „rozdílné vzpomínky“. Křesťanské náboženství se musí chápat ještě i ve 20. stol. jako vysloveně dynamická politická síla. Neboť na jedné straně diktatury, podporované svými příznivci, kteří si „čisté svědomí“opatřovali v neposlední řadě i prostřednictvím církví, páchaly ve 20. stol. mnohá bezpráví a v extrémních případech prováděly masové vyvražďování lidí i národů. Na straně druhé sehrálo svou roli křesťanské přesvědčení příznačně tehdy, pokud se proti diktátorům podařilo formulovat principiálně odlišné představy. Lépe řečeno: křesťané se jednotlivě i ve skupinách zapojili do hnutí odporu, které přineslo i přesvědčivé dílčí úspěchy. Krátce: křesťanství se i ve 20. století vyznačovalo schopností klást odpor, který hladké přijímání politických rozhodnutí ztěžoval, částečně dokonce znemožňoval.

Abychom mohli tento „potenciál ke kladení odporu“ určit lépe než dosud, potřebujeme více komparativních studií. Potřebujeme jak studie, které by srovnávaly podporu křesťanských církví různým totalitním režimům, např. srovnání mezi podporou, kterou křesťanské církve vyjadřovaly národnímu socialismu, a mezi kolaborací francouzských církví s německou okupační mocí ve Francii, tak studie, které by srovnávaly křesťansky založená hnutí odporu proti totalitním režimům. Např. by se mohlo jednat o studie, které by srovnaly odpor vůči národnímu socialismu spozicemi, které zaujímaly křesťanské skupiny ve francouzském hnutí odporu v obsazené Francii. Jde o to zasadit do kontextu evropských dějin, které se těmito tématy zabývají, dějiny fascinace z výkonu moci v Německu ve 20. století a také dějiny antisemitismu. Taková srovnání nejsou určena k tomu, aby vinu Němců relativizovala a Němce zcela exkulpovala. Spíše nám pomáhají beze zbytku určit rozdílný okruh zkušeností v národně-socialistickém a poválečném Německu a v evropských zemích obsazených Hitlerovými armádami, a uvědomit si a pochopit rozdílné vzpomínky. Neboť pouze tehdy, když budeme vědět, kde jsme zatíženi zvláštními vzpomínkami, teprve potom můžeme začít přemýšlet o tom, co mají s těmito zvláštními vzpomínkami společného křesťanské církve, a dále o tom, kterými vzpomínkovými složkami bychom se měli podrobněji zabývat při formulaci „evropské kultuře paměti 20. století“. K ní bezpochyby patří vzpomínky na nesmyslné a excesivní násilí a na slepý a sebepřeceňující nacionalismus.

Důležitým úkolem církevních dějin je vypracovat střízlivou a sebekritickou bilanci mezí potenciální schopnosti křesťanství podílet se na politickém odporu ve 20. století. Křesťanské církve v Evropě nemohly zabránit ani vzniku obou světových válek, ani četným občanským válkám, ani vyvražďování národů. Mohli bychom to formulovat i mnohem ostřeji: zpité jedem nacionální mocenské politiky a zkorumpované vizemi národní velikosti křesťanské církve mnohých evropských zemí, a zvláště Německa, podporovaly bezbřehý, expanzionisticky orientovaný národní egoismus. Především v první polovině 20. století se nechaly zaslepit nekřesťanskými ideologiemi, jako byl sociální darwinismus. Po porážkách kázaly nikoli smíření, nýbrž propagovaly hesla diktovaná touhou po odplatě.

Přirozeně, existovaly také výjimky. Zde je nutno především ukázat na malá náboženská uskupení, jako byla ta, která se formovala v rámci svobodných církví, a na menší evropské země, zvláště na skandinávské země a na Velkou Británii. Žádná z velkých etablovaných církví nepožadovala např. po roce 1918 konsekventní mírovou politiku, ani nehlásala konsekventní pacifismus a nenásilí ve vnitřní a zahraniční politice. Místo toho se vedlo mnoho řečí o „spravedlivé válce“, a to, které války byly „spravedlivé“, určovaly národní zájmy, a nikoli teologové. Těm většinou připadlo hrát pouze takovou roli, v níž ony války, které politikové shledali nutnými, ospravedlňovali jako Bohem chtěné.

Z toho vyplývá, že evropské křesťanské církve se na konci 20. století musí podrobně zabývat tak problematickým dědictvím, jako je nacionalismem formovaná mocenská politika. Jsou povinny reflektovat otázku, co znamená skutečnost, že v minulosti tak dalekosáhle akceptovaly nacionální egoismus, a že v naději, že jim nacionálně smýšlející politikové budou nápomocni při potlačování protikřesťanských hnutí, jim nekriticky schvalovaly používání jejich hesel a sami je přijímaly za svá. Pouze pod podmínkou, že církve tuto otázku sebekriticky prodiskutují, přispějí ke zdařilé spolupráci všech Evropanů ve sjednocené a usmířené Evropě.

IV.

V této souvislosti je nutno si položit několik zásadních otázek. Neboť nic by nebylo falešnějšího než předpoklad, že máme jasnou a spolehlivou představu o tom, co se v průběhu 20. století událo a že zbývá jen vyvodit několik závěrů. Není např. jasné, zda politicky motivované násilí primárně zapříčinily radikální ideologie, nebo zda nepodpořilo ochotu páchat násilí sociální a kulturní vykořenění v mnoha skupinách obyvatel, způsobené industrializací, technickým pokrokem, urbanizací a migrací, jež produkovalo potenciální schopnost páchat násilí, kterou pak legitimizovaly radikální ideologie a z níž si učinili radikální politikové svůj program. Dále není jasné, zdali skutečně došlo v průběhu k emancipaci obyvatel mimoevropských zemí od evropské nadvlády, a tedy k úspěšné dekolonizaci, anebo zda si ji v minulých letech Evropa nevytvořila nad zbytkem světa pomocí techniky, hospodářství a vědy v ještě silnější podobě. Nakonec není vůbec jasné, zdali pro mnohé dílčí obory typická sekularizace spočívala na pronikání racionality, odvolávající se na vědu, nebo zda my, když myslíme na politické ideologie, nekonstatujeme vlastně porážku osvícenství a vítězství iracionalismu všeho druhu, a tím snad dechristianizaci uskutečněnou v jistém rozsahu, avšak nikoli sekularizaci ve smyslu nárůstu racionality. Podle toho, jakým způsobem tyto otázky zodpovíme, se nám při analýze úlohy církví a konfesí odhalí nové relevantními okruhy problémů a vyplynou nové otázky vůči církvím.

V.

Jak by se dala charakterizovat úloha církví a náboženství v Evropě na přelomu 20. a 21. století a jaké důsledky z toho vyplývají pro veřejnou i církevní politiku? Dnešní Evropa je zcela zřejmě v církevním a náboženském ohledu mnohým způsobem rozdělená. K tomu jen několik stručných poznámek^[3]. V zemích, jako je Itálie, Španělsko, Portugalsko a Polsko, je dominantní stejně jako dříve katolicismus, i když není možno opomíjet také silné protikatolické, laicizační síly. Jak silný by měl být vliv katolicismu, je otázkou vleklých sporů nejen ve Francii, ale nově i v Rakousku. Zatímco anglikánská církev dokázala svou pozici ve Velké Británii určitým způsobem upevnit, luteránské církve ve Skandinávii pozbyly značnou část svého někdejšího vlivu. Země jako Německo a Holandsko dokazují, že konkurence mezi konfesemine vede nutně k vysoké úrovni církevní angažovanosti. Velmi obecně bychom tedy mohli říci, že v dnešní Evropě sice ještě existuje katolické prostředí věrné Římu, ale na druhé straně můžeme vůči církvi pozorovat zřetelný odstup, a to i mezi protestanty. Zatímco v katolických zemích povstala kritika papeže kvůli otázkám spojeným s jeho postojem vůči konfesně smíšeným manželstvím a s jeho rodinnou politikou, zdá se, že protestanté se zdráhají respektovat to, co pociťují jako příliš vysoké požadavky na striktní výklad tradičních vyznání. Obraz by nebyl úplný, kdybych nepoukázal také na velké úspěchy evangelikálních a charismatických hnutí a na pravoslavné církve, které vyvíjejí po zhroucení komunismu v některých východoevropských zemích nové a pozoruhodné aktivity. Nesmí chybět ani poukaz na židovské komunity, které padesát let po skončení druhé světové války znovu rozvíjejí náboženský život i v některých městech v Německu, a na četné skupiny nekřesťanů, zvláště příslušníků islámských společenství.

Celkem by mohlo v dnešní Evropě existovat ne méně než 300 až 500 různých náboženských skupin a společenství. Mezi nimi se obrazně řečeno nacházejí přeplněné byty, dále poloprázdné domy, několik ruin a obydlí, která jsou opuštěná, ale také příbytky, které prosperují. Na první pohled se v náboženském a církevněsociologickém ohledu situace v Evropě neliší od situace ve Spojených státech, kde vedle sebe již dlouho existuje velké množství náboženských směrů a hnutí. Co ale v Evropě chybí, to je právní úprava, kterou by uznávala celá Evropa, jež by odpovídala prvnímu dodatku ústavy Spojených států. Úprava, která nedvojznačně stanovuje zásadu nevměšování státu do náboženských záležitostí a současně zaručuje, že se všechna náboženství mohou svobodně rozvíjet.

Proto se můžeme tázat, zda by nebylo smysluplné nebo dokonce nutné začlenit na vhodném místě do ústavy sjednocené Evropy větu, že bude zaručena odluka církve od státu a že všechny náboženské směry se mohou rozvíjet bez jakéhokoli nátlaku.

Touž otázku bychom mohli formulovat i zásadnějším způsobem: jaký model, jaké zásady jsou přiměřené a nutné k tomu, aby si Evropa, abychom opakovali formulaci Jacquese Delorse, zachovala svou „duši“ a byla nyní i v budoucnu něčím více než jen čistě ekonomicky diktovaným účelovým svazkem? S ohledem na dějiny Evropy 20. století a ze srovnání se Spojenými státy se mi jako smysluplné jeví tři zásady:

1. Posílení pozic a odpovědnosti jednotlivých společenství. Tedy: důsledná decentralizace a důsledná aplikace lokálního (místního) principu. Zásady koexistence a tolerance se nemohou nařizovat shora, nýbrž se musí vytvářet „v místě“.

2. Posílení principu dobrovolnosti, tedy důsledné odbourání jakékoli hierarchiea státně církevních struktur. Náboženská angažovanost nemůže a nesmí být založena na donucování.

3. Orientace náboženských skupin a směrů na hodnoty, na nichž spočívá jejich vlastní existence: v politice v užším slova smyslu tedy na zásady svobody náboženství a svědomí a v širším slova smyslu na otázky, které se dotýkají přežití lidstva jako celku. Pro všechny náboženské směry by mělo být samozřejmostí,že jejich členové budou přispívat k zachovávání lidských práv, k ochraně menšin jakéhokoli druhu, k dělbě moci a k rozvoji právního státu, a že budou připraveni pomáhat těm, kdo jsou v nouzi, tzn. poskytovat velkorysou a nezištnou humanitární a sociální pomoc.

Proměnit výše uvedené zásady v čin není jednoduché a staví před členy různých církevních a náboženských směrů rozličné úkoly. Kdo by se jimi chtěl řídit, musí si vzít kriticky na mušku nejen všechny státně církevní tradice, což by např. znamenalo, že pečlivěji než dosud promyslí přetrvávající dědictví absolutismu. Znamená totaké učinit pokus akceptovat jako součást dědictví i outsidery a osamělce, které etablované církve marginalizovaly a nezřídka pronásledovaly. Neboť tobyly právě malé a nepohodlné náboženské komunity a osaměle kráčející jednotlivci, kteří v Evropě utvářeli tradici určité tendence k odporu audržovali ji při životě. To je však pouze jedna, poněkud historická stránka věci. Druhou a snad ještě důležitější stránkou je vytváření budoucnosti. Kdo bude uvedené zásady následovat, měl by se všude v Evropě zasazovat za politiku, která bude podporovat multikulturní a multináboženské smýšlení a konání a která takto bude pohánět dopředu proces transformace, aby se jednotlivým společenstvím dařilo stále lépe a aby tak v budoucnu nabídla různým náboženským skupinám a různě nábožensky orientovaným lidem prostředí náboženského domova.

Prof. Dr. Hartmut Lehmann, ředitel Max-Planck-Institut für Geschichte. Kirchliche Zeitgeschichte, 1/1999, Heidelberg, částečně zkráceno, přeložil L. Kabát.

^[1]Srv. Hartmut Lehmann (vyd.), Säkularisierung, Dechristianisierung, Rechristianisierung im neuzeitlichen Europa. Bilanz und Perspektiven derForschung, Göttingen 1997 a příspěvky in KZG 1 (1998).

^[2]Cit. Dieterem Bachem v sešitě „Begegnungen“ 3/95 Evangelické akademie Mühlheim/Ruhr: Europa eine Seele geben. Impulse und Visionen für Europa – nichtnur aus kirchlicher Sicht. Rukopis otištěn in Mühlheim/Ruhr 1995, 1.

^[3]V budoucnu by bylo záhodno do uvažování zahrnout více nežli se tak děje v tomtočísle, i „katolické“ a „pravoslavné“ země, tedy vypracovat studie o Francii, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Irsku, Polsku, Rusku, Rumunsku a Řecku, a kromě toho při zkoumání specifické zkušenosti Německa týkající se 20. století je potřeba se vedle evangelické strany věnovat více i katolické straně.