Giordano Bruno

Giordano Bruno (1548–1600, narozen jako Filippo Bruno) byl prvním z renesančních intelektuálů, kteří překročili hranice křesťanství, ať už je chápeme jakkoli. Přesto k dějinám křesťanství patří.

Giordano Bruno pocházel z kampánské Noly, jeho otcem byl voják Giovanni Bruno a matkou Fraulissa Savolinová. Studoval nejdříve v Neapoli, kde vstoupil do dominikánského řádu a byl roku 1572 vysvěcen na kněze. Pak ve studiích pokračoval v Padově a v Janově.

Nikde se neusadil trvale, nikde nemohl zůstat. Po rozchodu se svým řádem Giordano Bruno pobýval v Ženevě, pak v Toulouse, kde se stal doktorem teologie, v Lyonu a v Paříži. Zde, na počátku 80. let přednášel na univerzitách a začal promýšlet svou přírodní filosofii. Zabýval se tehdy rovněž mnemonikou – uměním, jak si zapamatovat. Psal na toto téma spisy, například Ars Memoriae (Umění paměti, 1582) a udivoval současníky svou fenomenální pamětí.

Následoval pobyt v Anglii, během něhož Bruno sepsal své první kosmologické spisy. Dalšími jeho působišti byly Marburg a Wittenberg, kde se dostal do konfliktu s luteránským pravověřím.

V roce 1588 při svém dalším hledání místa navštívil pražský rudolfinský dvůr, v Praze také vydal dva své spisy, v následujícím roce vyučoval na univerzitě v Helmstedtu a byl místní luterskou církví exkomunikován. V roce 1592 přijal pozvání do Benátek, měl učit na padovské univerzitě, avšak byl zde zatčen a vydán do Říma. Byl upálen 17. února 1600 na Campo da Fiore jako poslední oběť římské inkvizice.

Dochované vyšetřovací protokoly ozřejmují Brunovy názory a doplňují jeho spisy, v nichž žádný ucelený systém nepředstavil – Brunovy spisy byly reakcemi na konkrétní situace, často také přehnanými provokacemi. Podobně i v průběhu vyšetřování si Bruno neuvědomoval vážnost situace. Zdá se, že i jeho vyšetřovatelé jej chtěli zachránit a přesvědčit, aby alespoň pro forma vyznal pravověrné názory, proto se také celý proces táhl tak dlouho.

Se svými náboženskými názory se Bruno nedostal do konfliktu jenom v Římě, spory měl i předtím mezi protestanty. Postupně dospěl k panteistickému přesvědčení, v němž je Bůh nejvyšším bytím, ve všem obsaženým. V jeho názorech však nebylo místo pro osobního Boha ani pro Kristovo božství.

Největší dopad však měly jeho kosmologické a astronomické představy. Příběh mučedníka vědy byl atraktivní v následujících staletích, symbolizoval střet lidského rozumu se zpátečnickou církví. I když, jak se zdá, tento obraz není úplně přesný, astronomické názory nebyly tím, co Giordana Bruna přivedlo na hranici.

Giordano Bruno nebyl astronomem – pozorovatelem, ale byl tím, kdo jako první vyvodil z Koperníkova systému filosofické důsledky. Bez opory v empirii vyslovil domněnku, která mohla být ověřena teprve později, totiž že Slunce je jen jednou z hvězd. Vesmír je přitom podle Brunovy teorie nekonečný, a může tedy existovat nekonečně mnoho plane-tárních systémů a nekonečně mnoho obyvatelných světů.

V posledních dvaceti letech se otevřela nová oblast astronomie – objevování a zkoumání planetárních systémů u jiných hvězd. Počet zdokumentovaných exoplanet se pohybuje již v řádu stovek, přičemž vzhledem k možnostem pozorování můžeme uvažovat velmi malou pravděpodobnost objevení určitého objektu. Možnost vzniku života, a dokonce i inteligentního života, jakkoli třeba v jednotlivém případě nepatrná, se vzhledem k množství vhodných planet posouvá do roviny reálné možnosti, a to možnosti stále pravděpodobnější.

Potvrdí-li se někdy existence inteligentního života jinde ve vesmíru, bude to vážná výzva pro křesťanskou teologii, bude muset zodpovědět otázky, které Giordanovi současníci vyřešit nedokázali a Giordano na ně hledal odpověď mimo křesťanství. Zatím je možné ve jménu biblického fundamentalismu stejně tak popírat evoluci, jako tvrdit, že život mimo Zemi není možný. Ale co když bude jednou objeven?