Církev v jednadvacátém století

Nemyslete si, že k vám mluví nějaký optimista, který temné stránky dění v církvi prostě nechce vidět. Vidím je a patřím k těm, kdo se snaží na choroby naší současné církve poukazovat – aby mohly být léčeny.

Vidím, jak se v posledním desetiletí druhého tisíciletí vyhrocuje kolektivní paternalistická neuróza – sice jen u menšiny, zato u menšiny hodně hlasité.

Tato hlasitá menšina, trpící úzkostnou neurózou, žije se svými myšlenkami i činy uvnitř starého pojetí církve jako majitelky, dokonce výhradní majitelky všech pravd. Zachovává si mentalitu monopolní společnosti, která se domnívá, že si může dovolit ignorovat přání zákazníků. A protože jsou její vnější vztahy takto narušené, nutně jsou neurotické i vztahy vnitřní. Panuje nedůvěra – odměňováni jsou udavači, ctižádostivci a přitakávači.

Třebaže rozmanité ekumenické diskusní skupiny pěstují umění jeden druhému naslouchat a jeden od druhého se učit, skupina shromážděná kolem ex-svatého oficia, vehementně mluvící do jmenování biskupů se snaží alespoň hodným „znejistělým“ katolickým věřícím nabízet jistotu svého monopolu na pravdu (především v oblasti sexuální morálky a v mnoha jiných věcech). Naproti tomu kritické katolíky chce – pomocí trestních postihů a přísah absolutní věrnosti (věrnosti i těm výrokům, které nepatří do kategorie neomylnosti) – přinutit, aby uznali její monopol na pravdu ve všech otázkách víry a morálky.

Podnik, který se stále chová tak, jako by měl monopol, i když už o něj přišel, který své nejschopnější spolupracovníky odstavuje, rychle ztratí jak zákazníky, tak schopné spolupracovníky. V posledních letech druhého tisíciletí se kolektivní paternistická krize stupňuje. Biskupové jako Krenn nebo Dyba se neostýchají dát veřejně najevo, jak skandální je pro ně pohled na ministrantku, symbol světa žen, které chtějí žít, dosvědčovat a hlásat víru jako rovnoprávné.

Ale nepřehlédněme, že jde o relativně malou skupinu (i když v tuto chvíli ještě zdánlivě mocnou). A čím extrémnější budou projevy jejích nejhlasitějších členů, tím menší bude počet jejích stoupenců.

Navzdory všemu, ba právě vzhledem ke stupňující se krizi vidím rozhodné důvody hledět do prvního století třetího tisíciletí s velkou nadějí. Excesy, jichž se dopouští tato neurotická menšina – která je zmítána strachem, nejistotou a touhou po moci, a svoji církev si stále ještě, dokonce více než kdy předtím představuje jako baštu pravdy – budou mít za následek, že dynamika koncilu znovu procitne.

Dnes jsme mnohem bdělejší než před 25 lety…

Co můžeme předpovídat, hledíme-li s vírou na Kristova zaslíbení a na živé síly všude v církvi? Berte to prosím jako moje vyznání víry v Kristova zaslíbení, a to podle hodnotové stupnice, kterou nám daroval sám Kristus.

I. Eucharistická církev

Jak bychom mohli Kristova poslední slova, jeho odkaz odsunout na druhé místo!

Kristovým odkazem, jeho slavnostní závětí je ustanovení eucharistie. S děkováním vzal chléb a kalich, s děkováním oznámil všem svým učedníkům svoji milostivou poslední vůli: To čiňte na mou památku … všichni.

Církev počínajícího třetího tisíciletí vrátí synovské právo všem věřícím, všem společenstvím věřících, i malým a okrajovým. Každé společenství se bude o nedělích shromažďovat kolem eucharistického stolu.

Církevní vedení ustoupí silnému tlaku z Latinské Ameriky, Afriky, Asie a částečně i z jiných kontinentů a nebude trvat na jednom, byť úctyhodném zvyku, na pouhé lidské tradici, podle níž je celibát absolutní podmínkou pro toho, kdo má předsedat eucharistickému společenství; místo toho bude věrně plnit odkaz svého mistra. Všude na světě bude mít každé společenství věřících, přehledné společenství lidských rozměrů, své eucharistické služebníky. Až bude tato prvořadá věc autoritou církve zajištěna tak, že všechny obce a všechna odlehlá místa budou mít právo na eucharistického služebníka ze svého středu nebo podle svých oprávněných přání, pak bude pro nás všechny také snadnější vysvětlit všem našim věřícím bratrům a sestrám, jak velmi škodí sobě i království Božímu, když se z lenosti či povrchnosti slavení eucharistie neúčastní.

Nebude se malicherně trvat na jednotné formě zbožnosti a slavení tajemství, jak se s pohrdáním vůči kulturní rozmanitosti děje dnes.

Duchovním postojem obcí a jednotlivců se stane „vděčná vzpomínka“, oživovaná eucharistickou slavností.

Dalším poznávacím znamením bude společná účast na nejvyšších Božích darech, ale také společná starost o chléb pro všechny. Půjde o „náš chléb, naše vzájemné odpouštění, náš společný závazek k nenásilnému řešení, o naši společnou snahu odolávat institucionalizovaným pokušením, o naše společné úsilí přemáhat zlo dobrem“.

II. Tajemství víry

Budeme-li trvale zakoušet víru skrze živou, životu blízkou zkušenost eucharistie, pak budeme mít opět všichni silnou představu o „tajemství víry“, které je nekonečně větší než naše západoevropská schopnost uchopit svět prostřednictvím pojmů. Pak budeme stát po každé znovu „ve zbožné úctě“ před trojjediností vše převyšujícího Boha. Tajemství víry je uprostřed eucharistického společenství, jež se klaní, velebí, doufá a bdí, uchováváno mnohem lépe, než když je zakonzervováno do časově podmíněných pojmových definic z někdejší evropské kultury.

Daleko větší roli než prohlášení nejvyšších kongregací pro nauku víry hraje to, co hluboce oslovuje nitro člověka: eucharistická zkušenost víry, symboly, duchovní postoj chvály a úžasu.

Papež, biskupové, kněží, učitelé a všichni věřící budou sloužit hlásání a šíření víry především diskrétní zdrženlivostí při pojmovém definování tajemství víry; avšak radostné víře a duchovnímu postoji zbožné úcty tváří v tvář tajemství víry budou sloužit jednomyslně v celé rozmanitosti vyjadřovacích způsobů. V popředí bude stát opět víra v Ducha svatého, dárce života, který dává promlouvat i prorokům a povzbuzuje ke všemu dobrému.

Prožívaná víra, že Duch Páně působí ve všech, skrze všechny a pro všechny, bude osvobozovat, bude stále prohlubovat víru, probouzet radost z víry, a tím i radostné hlásání spásy.

A ozvěnou zakoušeného tajemství víry, Kristova odkazu, slaveného v životu blízké rozmanitosti, bude stále nový zážitek letniční události.

III. Vděčné uznání významu místní církve

Tím, že bude všem místním společenstvím, i malým, kajícně znovu přiznáno původní právo slavit Kristovu závěť prostřednictvím eucharistických služebníků a služebnic zakotvených v obci a v životě, bude církvi na celém světě umožněno žít společně coby církev místní. Církev římská (papež a jeho ústřední orgány, instituce) se bude podle původní církevní tradice považovat správněji za „představenou svazku lásky“.

Odlišnosti nebudou už vyvolávat vzdorovité reakce paternalistické kolektivní neurózy, nýbrž budou vděčně přijímány jako dar Ducha svatého, jako obohacení, jako vzájemné doplňování, jako kvazisakramentální znamení Immanuela, jenž je nám všem v našem dějinném světě nablízku.

Římský biskup se vzdá privilegia (vzniklého teprve v nedávné době) jmenovat v součinnosti s diplomatickou skupinou všechny biskupy světa. Budoucí papežové se budou jenom divit, proč římská církev tak dlouho trvala na tom, že čínští biskupové mají být ustanoveni v Římě. Všichni biskupové světa budou rádi poslušni Petrova následníka při uskutečňování usmířené jednoty v rozmanitosti. Papež se rovněž – v zájmu celosvětového poslání církve a ve službě smíření křesťanstva – vzdá svého privilegia (které není v Písmu doloženo) sám a jako jediný jmenovat ty, kteří budou volit jeho nástupce.

Pravdou se stane slovo o „novém víně do nových měchů“. Všechny snahy o strukturální reformy a celý styl uplatňování autority budou posuzovány podle toho, jak slouží usmíření a jednotě celosvětového křesťanstva, které vyrostlo z rozmanitých tradic a kultur. A takto bude Petrova služba, očištěná od všeho neblahého dědictví papežství zapleteného do světských bojů o moc, ekumenicky akceptována a bude přinášet plody.

IV. Úplné vyléčení paternalistické neurózy

V tomto obnoveném prožívání eucharistického společenství věřících, shromažďujících se po celém světě kolem jednoho a téhož mistra, učitele, vykupitele, bude vlastně samozřejmě lépe chápán výrok apoštola, že před Bohem není rozdílu mezi mužem a ženou, a nebude možno ani dále s povýšenou ješitností přezírat nižší kultury.

Hlubinná psychologie a všechny humanitní vědy nám poskytly jasné pochopení vzniku a zlých následků paternalistického neurotického komplexu. Proto máme naději, že jej lze pomocí eucharistického prožitku víry léčit, a to bez jakékoli diskriminace. Spolu s paternalistickým neurotickým komplexem zmizí také všechny formy honby za církevními čestnými tituly a funkcemi, a zároveň s tím i četná pokušení zneužívat moci. To vše bude přispívat ke vzájemné důvěře a k ochotě důvěru stále znovu investovat. Chci zdůraznit zejména jeden bod, který mi zvláště leží na srdci: V podstatě zmizí veškeré ekleziogenní neurózy. Setkával jsem se opakovaně s katolíky, kteří trpěli úzkostnými neurózami, komplexy nejistoty či falešné jistoty. Eucharisticky radostná církev, v níž budou všechny paternalistické záchvaty demaskovány a považovány za nemístné, bude zjevovat léčivou moc víry a nenásilí, a tím se znovu stane přitažlivou.

V. Uctívání mateřské něhy Boha, našeho Otce.

Žije-li se v manželství, rodině a společenství věřících podle modelu partnerství, v němž platí subsidiarita a kolegialita, jsou křesťané a jejich společenství na celém světě osvobozováni od obrazu „boha-býka“ (Baudler*). Veškerá projekce lidské mstivé „spravedlnosti“ na Boha bude jednou provždy odhalena jako nepatřičná. Nebudeme si Boha představovat především jako vládce či dokonce soudce, který se mstí, nýbrž se budeme klanět jeho mateřskému milosrdenství, a tak směřovat k nabídnutému cíli: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (L 6,36). Pak zmizí i děsivá tendence k morálnímu rigorismu především v oblasti sexuální morálky.

Důsledky pro morální pedagogiku

1. Přístup k celému životu bude vycházet ze zkušenosti eucharistické lásky Ježíšovy a eucharistického životního společenství lásky.

2. V popředí nebudou stát zákazy a varování, nýbrž blahoslavenství, radost, chudoba v Duchu svatém, nabídnutý cíl (milovat jako Ježíš, být milosrdný jako náš Otec ve své mateřské něze).

3. Dějinotvorné ctnosti, známé z dějin spásy, budou minulost zpřítomňovat: vděčnost, bdělost, připravenost, dar rozlišování oplodní současnou hodinu spásy. K tomu přistupuje i spojení etiky smýšlení a etiky odpovědnosti se zaměřením na budoucnost (Boží zaslíbení).

4. Plodnost v Duchu svatém, dary Ducha, eucharistická epikleze spolu s paraklezí (vzájemným povzbuzováním v síle Ducha-utěšitele, přímluvce) budou odpovídat radostné víře v Ducha svatého, dárce života.

Tyto čtyři vzájemně se ovlivňující modely chci nyní blíže popsat s pohledem upřeným do budoucnosti, ale také s pohledem na naši současnou angažovanost, jež k této budoucnosti a k naději směřuje.

1. Z eucharistického prožitku vyrůstá životní společenství v Ježíši

U synoptiků stojí v popředí prožitek následování (akoluthein), který však už má rozhodně “svátostný charakter“: Ježíš umožňuje apoštolům a učedníkům, kteří se kolem něho shromažďují, aby jeho a Otcovu lásku viděli, cítili a prožívali, ale také na ní spolu s ním a Otcem měli podíl.

Podívejme se na kázání na hoře (Mt 5–7) a kázání na rovině (L 6,12–36). Apoštolové těsně obklopují Ježíše (Mt 5,1). Ten je bere s sebou na horu blahoslavenství, horu Boží přítomnosti, kterou sám vyzařuje, činí ji vnímatelnou. Bere je všechny do svého vztahu k Otci-Abba, do své modlitby. Učedníci zakoušejí jeho Abba, jeho jásavé zvolání v Duchu svatém: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země“ (L 10,21–22). Závěr horského kázání zdůrazňuje, jak silně byli shromáždění zasaženi (Mt 7,28n). Při pohledu na modlícího se Ježíše učedníci prosí plni pohnutí: „Pane, nauč nás modlit se“ (L 11,1).

Naše modlitba Otče náš (náš výraz pro Abba) má stejnou strukturu jako Desatero. Prolog dává všemu smysl a cíl: prožíváme Ježíšův vztah k Otci-Abba. Pak následuje (podle první desky Dekalogu) jméno tvé, království tvé, vůle tvá; poté (jak odpovídá druhé desce Dekalogu, tedy přijetí lidu Božího do Boží lásky) náš chléb, odpuštění našich vin a naše odpuštění, náš zápas s pokušeními (týká se i „institucionalizovaných“ pokušení), naše překonávání zla dobrem. Podle Didaché a v raném křesťanství vůbec na to navazuje Ježíšova chvála Tvé je království i moc i sláva.

K základní zkušenosti následování patří, že se smíme podílet na celostní, životu blízké Ježíšově chvále Otce.

Pavlovské a janovské texty ukazují, že zkušenost z bezprostředního následování pozemského Ježíše umožnila učedníkům po jeho nanebevstoupení prožívat vysloveně sakramentálně bytí v Ježíši (vyskytuje se u Pavla 164krát) a život v Kristu, což je hlavní téma především řeči na rozloučenou a velekněžské modlitby: On v nás, my v NĚM.

Papež Lev Veliký, který ve své morální pedagogice vychází ještě zcela ze sakramentální zkušenosti (podobně jako východní církev dodnes), to shrnuje stručně: „Co bylo zviditelněno v našem Vykupiteli, pokračuje ve svátostech (transiit in sacramenta)“ (Sermo 72,4 PL 54,398).

Lev Veliký přitom ještě pojem svátosti chápal široce, stejně jako Augustin a velcí církevní otcové prvního století. Ti všichni nás učí: To, co slavíme ve svátostech, má z každého jednotlivého věřícího i ze společenství věřících udělat vnímatelné znamení radostné zvěsti a Boží vůle k lásce, zcela ve smyslu onoho zaslíbení, jež dal Ježíš svým učedníkům žijícím v jeho světle (Vy jste sůl země … Vy jste světlo světa, Mt 5,13–16), se stálým zaměřením na eucharistein, eucharistickou chválu (… aby na základě vašeho života vzdávali slávu vašemu Otci v nebesích, Mt 5,16). Sakramentální struktura křesťanského života u Jana a Pavla už počítá se sakramentální vše zahrnující strukturou známou od synoptiků. Jde o „svátostné“ povolání k novému životu, novému smýšlení, novému vidění, o povolání vnímané zcela z Ježíšovy chvály Otce-Abba a zvlášť zřetelně slyšitelné v Ježíšových výrocích na rozloučenou. Na základě prožívaného životního společenství, daru Večeře Páně a zaslíbeného příchodu parakleta (utěšitele, přímluvce) se nám dostává zásadního povzbuzení: Zůstaňte v mé lásce, zůstaňte ve mně, jako já ve vás; z toho vychází základní parakletické přikázání: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás (J 15,12).

Ježíšova velekněžská modlitba (J 17), zcela prodchnutá vztahem k Otci-Abba, začíná stále znovu oslovením Abba, které i nás (společenství učedníků, eucharistickou obec) zahrnuje do tohoto vztahu – až po Ježíšovo vydechnutí Abba při smrti na kříži: Jsou tvoji a mně jsi je dal, aby poznali (živě zakusili!!), že ty jsi mě poslal, ty jsi mě jim daroval.

Freisingský morální teolog Magnus Jocham napsal asi před 150 lety novátorskou morální teologii, vybudovanou zcela sakramentálně, která přinesla řadu velkolepých pohledů. Jeho dílo však zůstalo ležet nepovšimnuto; myslím, že ze dvou důvodů. Zaprvé nad ním – stejně jako nad Hirscherem a Seilerem – zvítězila restaurativní vlna se svými legalistickými příručkami. Zadruhé vyzněl přínos Magnuse Jochama takříkajíc do prázdna proto, že tehdy ani církev, zdůrazňující především instituci a upínající se na světskou moc, ani praxe udílení svátostí a slavení eucharistie neposkytovaly skutečný živý prožitek svátostného, o nějž jde jak u synoptiků, tak u Pavla a Jana. Snad teď chápete, nač chci navázat: na svoji smělou předpověď, že církev ve 21. století se bude vyznačovat životu blízkým prožíváním eucharistie, přístupným všem národům a kulturám a všem společenstvím, že 21. století bude ve znamení „eucharistické církve“. Kéž by Bůh dal! Ale je to také výzva pro nás, abychom k tomu přispěli.

2. Správné kladení důrazů

Dovolte, abych se vrátil k bolestné zkušenosti současné paternalistické krize (neurózy). Pokud jde o eucharistii, zdůrazňuje se více povinnost účastnit se jejího slavení neděli co neděli, než základní právo všech věřících společenství zakoušet ji živě v přehledném, životu blízkém eucharistickém společenství. Restaurativní síly analogicky znovu trvají na tom, aby lidé biflovali normy, aby si vtloukali do hlavy zákazy, a to do té míry, že parakleze, povzbuzení v síle Ducha svatého, ustupuje do pozadí.

Dojde-li však k tomu, že – jak se odvažuji předpovídat – bude základnímu právu všech věřících věnována přednostní a nejvyšší pozornost, pak se budou v hlásání morálky znovu uplatňovat sakramentální základní modely synoptiků i pavlovských spisů, a to ve vší své naléhavosti a hloubce.

Důraz se zcela přirozeně bude klást především na blahoslavenství a na biblické motivace. Blahoslavenství mají svoji vlastní interpretaci, vyjevují svůj smysl ve zkušenosti s Ježíšem, který je ztělesňuje, vyzařuje a který učedníky opravňuje žít v něm a spolu s ním tato blahoslavenství vyzařovat a o nich svědčit.

I Ježíš umí varovat, právě tak jako Pavel, avšak tato varování jsou integrální součástí parakleze a příkazů ukazujících k cíli. Jako vše shrnující vrcholný příkaz následuje v horském kázání (závěr Mt 5) po blahoslavenstvích a sedmi cílových příkazech (já však vám pravím!) jedinečně velkolepá výzva překonávat nepřátelství milosrdnou, uzdravující láskou: Tak má být vaše dobrota (váš soucit) nekonečná, jako je nekonečné milosrdenství vašeho Otce (překlad podle anglické ekumenické Oxford Bible).

V tomto celkovém pohledu je každý tvrdý moralismus prostě nemyslitelný, právě tak jako je nemyslitelné vyžadovat, aby byly všechny hraniční normy (zákazy) stanovené učitelským úřadem dodržovány absolutně. Ale rozumně vyslovené mezní normy (bez stálého důrazu na bezpodmínečnou závaznost) budou pak vděčně přijímány a chápány, totiž tak, že všichni dokážeme pochopit a přijmout slovo Páně: Mé jho netlačí a mé břemeno netíží (Mt 11,30). Všimněme si, že tato slova zaznívají v souvislosti s Ježíšovým velebením Otce-Abba v Duchu svatém a že Ježíš do tohoto vztahu zahrnuje i své učedníky: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny (Mt 11,28).

3. Eucharistie a dějinotvorné ctnosti

Jen ten, kdo nezažil biblickou obnovu a kdo není formován eucharistickou zkušeností víry, se může domnívat, že je nutno trvat na tradici a aristotelovsko-stoickém schématu ctností. Živoucí, na společenství vázaná eucharistická zkušenost nás quasi automaticky obrací k biblickým, eschatologickým základním postojům (ctnostem). Raději pro ně užívám termín dějinotvorné základní postoje, a to se zřetelem na eucharistické prožívání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Eucharistie nás činí vnímavými pro význam prologu a epilogu Boží smlouvy (Desatera). Prolog chválí a velebí osvobozující a vykupující činy Boží, epilog důrazně vybízí, abychom vzpomínku na ně udržovali v sobě i ve svých potomcích stále živou. Eucharistie znamená chválit, velebit, vděčně připomínat. Toto vděčné připomínání, které se děje i ve společenství, nás činí otevřenými pro prameny spásy, pro spásné činy Boží v celých dějinách – zvláště ve vtělení, v Ježíšově hlásání spásy, v jeho smrti a zmrtvýchvstání, v seslání Ducha svatého – a tedy vnímavými pro celý proud minulých dějin spásy, který přináší užitek jen vděčným. Ústředním bodem eucharistické pamětní slavnosti a vděčného vzpomínání křesťanů je Boží plán spásy, naplňující se v Kristově smrti na kříži, který nám otvírá oči i pro náš život teď a tady a pro naši odpovědnost za budoucnost. Přitom je rozhodující, jak rozumíme tomu, že eucharistie je obětní slavnost.

Teorie oběti, která se odvolává na sv. Anselma, jakož i všechny teologické teorie oběti vycházející z pohanských obětí nám přístup ke spásonosné a dějinotvorné eucharistické slavnosti a tím i přístup k základním biblickým ctnostem uzavírají. Novější teologie a rovněž novější náboženská pedagogika (srov. Baudler, Erlösung vom Stiergott) je osvobozující a může uvolňovat netušenou křesťanskou energii nutnou k utváření dějin. Falešné teorie oběti, jimž podlehli mnozí dogmatikové a které dosud straší v mnohých hlavách, vycházejí z Boží spravedlnosti odplaty, která žádá (musí žádat) dostatečný trest za hříchy světa; vnášejí tak do obrazu Boha neblahou lidskou spravedlnost odplaty. Z takových teorií vycházející nezdravá zbožnost, uctívající Srdce Ježíšovo, vyžaduje proto tvrdé skutky kajícnosti, jež mají Ježíšovu oběť napodobit a Boží hněv utišit. Takový pohled je mj. hlavní příčinou ekleziologických úzkostných neuróz a rostou z něho nejrůznější formy náboženství strachu či strach budícího moralismu.

Pravá dynamika oběti Syna Božího, pro nás na kříži zemřelého, je naznačena již v písních služebníka Božího, které Ježíš zcela zjevně chápal jako vlastní povolání k vykupitelství. Služebník Boží, tedy Boží Syn se vydává do světa zaplaveného hříchem, plného násilí a špatnosti. Dnešní svět stojí navzdory veškerému vědecko-technickému pokroku nad propastí, a to v důsledku děsivého zbožštění mstivého a válečného násilí. Jeho vrcholem je zastrašovací systém atomových zbraní hromadného ničení, který i náboženští vůdcové a především zatvrzelí rigorózní moralisté označovali (a dosud označují) za „alespoň dočasně akceptovatelný“. Také se mluvilo o hrdinské oběti milionů padlých vojáků na obou stranách.

Pravé chápání eucharistické oběti, jež dává věřícímu společenství orientaci a sílu, považuje za jádro plánu spásy lásku, která překonává nepřátelství a je připravena k oběti – tzn. raději se nechat podle Kristova vzoru bít než sám udeřit, raději překonávat nepřátelství osvobozující a uzdravující láskou a riskovat vlastní smrt než se jakoukoli formou účastnit válečného krveprolévání. To je oběť Bohu milá.

Životu blízká eucharistická slavnost kdekoli na světě stále znovu zavazuje ke všem obětem, jež jsou nutné, máme-li slavit evangelium a žít podle evangelia pro spásu světa a ke cti Boha, Otce všech.

Tato láska, překonávající nepřátelství a připravená k oběti, je úhelným kamenem dějinotvorných ctností: vděčně vzpomínáme na Krista, jenž překonávaje nepřátelství láskou obětoval život na kříži (a osvobodil nás od jakékoli představy „boha-býka“, řvoucího po obětech). Právě tak charakterizuje tato láska ctnosti naší doby – bdělost, připravenost a dar rozlišování tváří v tvář Vykupiteli světa, jenž je mezi námi přítomen a stále nově k nám přichází; ona nás osvobozuje od vší nenávisti, nepřátelství, pomstychtivosti, násilí. A právě tak nás formuje eschatologická naděje, zahrnující i odpovědnost za lidstvo na celém světě – dnes i v budoucnosti. Zde se setkávají etika odpovědnosti a etika smýšlení.

To je tedy velká výzva pro křesťanstvo 21. století a naše velká naděje. Jsme ochotni odbourat jakýkoli druh falešného chápání eucharistie a svátostí vůbec, aby nám eucharistie umožňovala přístup k podstatnému? Vyhlasme proto boj prázdnému ritualismu, úzkostlivé kontrole jediného způsobu slavení bez ohledu na odlišnosti kultur, problémů, starostí, nadějí a očekávání lidí. Aby se naše naděje, která není pouhým náhodným snem, naplnila, musejí být také kněží a biskupové hluboce zakořeněni v životě svých obcí, v jejich životní a náboženské zkušenosti. Jsem přesvědčen, že nové promýšlení liturgické obnovy ve světle pastorální konstituce o církvi v tomto světě (Gaudium et spes) by nám mohlo přinést důležité rady, týkající se dějinotvorného chápání liturgie, modliteb a úsilí církve a také biblických (eschatologických) ctností. Zbývá ještě mnoho udělat!

4. Paraklese – povzbuzení, abychom v síle Ducha svatého přinášeli plody

Podle Jana oznámil Ježíš při Poslední večeři nejen, že zůstane se svými učedníky, že bude stále znovu přicházet, nýbrž slíbil i příchod parakleta (utěšitele, přímluvce), který jim všechno připomene.

Podstatnou součástí eucharistie je epikleze, prosba o seslání parakleta. Duch sestupuje nejen na dary, které jsou proměňovány v Tělo a Krev, nýbrž i na věřící, kteří se v síle Ducha svatého chtějí darovat tomu, kdo v síle Ducha svatého na kříži sám sebe nasadil pro spásu světa a tak se zcela daroval Otci. Eucharistie je slavnost lásky mezi Otcem a Synem v Duchu svatém, slavnost křesťanů, kteří se nechávají obdarovat, aby se pak sami svým celým životem stávali darem, jenž je Bohu milý.

Duch, jehož Ježíš přislíbil, formuje eucharistického křesťana a eucharistickou církev, a to od základu. Probouzí vděčnou vzpomínku a vede ji k jádru věci; budí připravenost, bdělost a dar vnímavosti pro milost přítomné hodiny spásy (kairos); vybízí nás k doufání v Boží zaslíbení a dává nám sílu, abychom se podle těchto zaslíbení stávali svědky a nástroji stále nově přicházejícího království Božího.

Pokud naše chápání církve nebo naše morální teologie vychází z eucharistické události a víry, pak je nemyslitelné, abychom trvali na tom, že je nutno vtloukat lidem do hlavy nesčetné a často nesrozumitelné morální normy a zákazy nebo abychom přísahali na nějaký systém trestů a odměn. Ani výraz pareneze/paraenesis (napomínající kázání) není uspokojivý.

Nejvýstižnější – především v pavlovských listech – je výraz parakleze, jehož slovní základ parakalein odkazuje na utěšitele (parakletos).

V listě Filipským najdeme text zvláště vhodný pro pochopení charismatu parakleze: Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku (Fp 2,1–2).

V Duchu svatém jsme nové stvoření, schopné přinášet plody Ducha. Ovocem Božího Ducha pak je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22).

Spoléháme-li zcela na Ducha svatého a žijeme-li vděčně, se zřetelem na sebedarující lásku, pak máme z moci Ducha svatého sílu přemáhat špatné „vlastní konání“, „činy zakořeněného sobectví“. Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit (Ga 5,25).

Naše modlitba zbav nás od zlého je pravdivá a odpovídá životu, když se – spoléhajíce na milost – otvíráme paraklezi: Z naděje se radujte …Radujte se s radujícími, plačte s plačícími…Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem (Ř 12, 12–21). Díky paraklezi, jež nás vede ke skutečným pramenům síly, dochází stále znovu k zásadnímu rozhodnutí uplatňovat nenásilí ve všech vztazích a zasazovat se o kulturu nenásilí na celém světě. V takové atmosféře se uvolňují mnohé problémy, které se v klimatu jednostranné morálky zákazů a biflování spousty absolutní norem neuroticky zaplétají.

Na závěr bych rád ukázal parakletickou atmosféru a jazyk na dvou světských zkušenostech: Když jsem se po operaci hrtanu učil používat náhradní jícnový hlas a nedařilo se mi vyslovit „f“, řekla šikovná logopedka: „Teď to „f“ prostě necháme být; ono se později objeví samo“. A když jsem nastupoval do nemocnice ve Schwabingu, kde mne čekalo třicet pět ozáření kobaltem, povzbudil mne mladý lékař: „Myslím, že právě vy dokážete tohle období vydržet bez prášků na spaní a proti bolesti! Jiní potřebují stále silnější léky“. Opakovaně jsem se setkával s tím, že dobří lékaři umějí probouzet vnitřní zdroje síly svou řečí i chováním, které přesně odpovídá biblické paraklezi. Tady je tedy vidět hranici mezi vírou, která uzdravuje, a moralizujícím náboženstvím, které způsobuje nemoc.

Z rukopisu morálního teologa Bernharda Häringa (1912–1998). Autor přednesl tento text několik let před smrtí na pokračovacím kurzu pro učitele náboženství v Garsu. Řekl tam také: „Jen odvahu! Nenechte se zastrašit posledními záblesky dvojí neurózy – neurotickou mentalitou monopolní společnosti a kolektivní neurózou!“ Z němčiny přeložila Helena Medková