Co si věřící myslí o společnosti

V sociologické mikrostudii založené na analýze několika rozhovorů zkoumám názory ne to, jaká je role církve v dnešní společnosti, co od ní společnost čeká, co sama církev nabízí a zda je mezi nabídkou a poptávkou soulad. Mým záměrem bylo oslovit ekonomicky aktivní ženy, které se pravidelně účastní života nějakého církevního společenství a zároveň jsou každodenně skrze svoji práci zapojeny do běžného sekulárního života.

Respondentka A má 39 let, je svobodná, bezdětná, pracuje v zahraniční bance. Praktikující katolička, která pravidelně navštěvuje svoji farnost. Do církevního společenství chodí od dětství. Po určitém rozčarování v rané dospělosti se přestala života své původní farnosti účastnit. Znovu začala chodit do církevního společenství, opět katolického, až zhruba před třemi lety, po prodělané nemoci.

Respondentka B má 35 let, je vdaná, s dětmi, pracuje v oblasti sociálních služeb. Od dětství chodila s rodiči do tzv. „výběrové“ církve. Během dospívání se začalo její vnímání církve posouvat, změnily se postupně i teologické důrazy a ve 28 letech po přestěhování změnila i církev, nyní pravidelně chodí do tzv. církve lidové (ČCE).

Respondentka C má 56 let, je vdaná s dětmi, pracuje jako učitelka v ZUŠ. Od dětství chodila do ČCE, kam chodí i dosud.

Co je církev?

Respondentka A svůj pohled na církev v průběhu dosavadního života podstatně změnila. V dětství se chápání církve do značné míry krylo s chozením do kostela, které bylo rodinnou normou. Církev byla místem, kde se setkávali ti nejbližší, přátelé a známí. Sekulární kontakty byly druhotné. Do jisté míry se dá hovořit i o pocitu určité sounáležitosti, související s totalitním prostředím té doby (70. léta) a vědomím jisté ilegality. K zásadnímu obratu dochází zhruba ve 23 letech, kdy respondentka zaznamenává, že církev není schopná reagovat na otázky mladých lidí. Na jedné straně církev hlásá určité nároky především v morální (sexuální) oblasti, konkrétní věřící (a to i ti na čelních pozicích) však v souladu s těmito nároky nežijí a církev jako taková není schopna lidem v náročných situacích (např. homosexualita) reálně pomoci. Respondentka je hluboce zklamaná a na základě vlastních negativních zkušeností s rozporuplným morálním chováním některých jednotlivců se s církví rozchází. V současnosti se s církví smířila, zcela zásadně však mění své chápání církve. S „dvojí tváří“ církve se vyrovnává tak, že ji vnímá jako společenství tvořené lidmi, tedy chybující. Pro respondentku se už nejedná o sociální vazby, i když vnímá, že tento rozměr by zde být měl. Církev je místem, které zprostředkovává vztah s Bohem, a v tom podle dotazované spočívá její klíčová role.

Respondentka B také zaznamenává posun ve vnímání církve v dětství a v dospělosti. V dětství pro ni bylo konkrétní církevní společenství „hlubinou bezpečnosti, prostředím důvěry, alternativním společenstvím“, kde se neprojevovaly ekonomické ani sociální rozdíly. Během dospívání dochází k určitému prohlédnutí, kdy vnímá, že reálně rozdíly existují, např. v oblasti spirituality, kulturního či ekonomického zázemí rodin. Prostředí je bezpečné jen zdánlivě. Dle respondentky šlo o normální vývoj z dětského pohledu v dospělý názor. Církev posléze změnila a nyní ji vidí především jako prostor, který umožňuje cestu dovnitř i ven. Nemá se jednat o pouhé společenství přátel, má jít o otevřené společenství, které komunikuje s okolním světem jazykem jemu srozumitelným. Věřící člověk má v církvi načerpat povzbuzení k tomu, aby se pak vracel do světa, ve kterém žije. Zároveň se otevřenost církve navenek má projevovat konkrétní praktickou službou.

Respondentka C na rozdíl od předchozích dvou žádný významný mezník v chápání církve nepopisuje. V dětství cítila příslušnost k církevnímu společenství jako výsadu, jako určité vyznamenání. Bylo to prostředí, do kterého chodila ráda, dobře se v něm cítila a vnímala, že je zde přijímaná. Za dobu dospělosti zmiňuje těžké životní situace, ve kterých významně cítila podporu církevního společenství. Církev ze všeho nejvíc vnímá skrze konkrétní lidi a jejich osobní jednání. V této souvislosti také zmiňuje rozdíl mezi člověkem, který je skutečným křesťanem a člověkem, který je křesťanem jen formálně.

Shrneme-li výše uvedené reakce respondentek, vidíme, že církev chápou několika různými způsoby. Zaprvé je to domácké společenství blízkých lidí, bezpečné místo, kde se všichni navzájem znají. Zadruhé lze církev vnímat jako určitou strukturu odtrženou od normálního života. Hierarchie není schopná reagovat na otázky zdola a sami příslušníci církve mnohdy nežijí to, co deklarují. Zatřetí je zde představa církve jako otevřeného společenství, kam lze volně přicházet a stejně volně vycházet i ven. Je místem, kam se chodí načerpat síly pro vlastní život „venku“. Začtvrté se církev projevuje skrze životy konkrétních lidí a v neposlední řadě je místem, kde se zprostředkovává vztah k Bohu. Máme tedy církev jako domov, církev jako morální nároky, církev jako zdroj síly, církev projevující se skrze jedince a církev jako cesta k Bohu.

Vztah společnosti k církvi a s tím související očekávání

Respondentka A rozlišuje dva pojmy. Vztah k věřícímu a vztah k církvi jakožto k organizaci. Podle jejího názoru společnost respektuje fakt, že je člověk věřící, ale nechápe, proč se kvůli tomu stává součástí nějakého organizovaného společenství. Soudě podle médií se společnost k církvi vyjadřuje spíše negativně, zejména nyní v kontextu církevních restitucí. Česká média o mnohých pozitivních aktivitách církve ani nereferují, narozdíl od zahraničí, kde je život církví běžnou součástí života společnosti. Společnost má církev spojenou hlavně s prací řádů a jiných struktur, které se starají o sociálně potřebné skupiny. To jest, očekává od církví charitativní práci. Věroučné otázky a s tím spojené morální nároky církve na člověka, zejména kontrola porodnosti či postoj k homosexualitě, lidi ve společnosti spíše odrazují. I když mnozí hledají nějaký vyšší smysl života, kvůli nedůvěře v církevní struktury hledají jinde. Sami věřící se z tohoto důvodu ani nechtějí nechat církví svazovat. Nedůvěra společnosti vůči církvi má podle respondentky historické kořeny, které souvisí s násilnou rekatolizací českých zemí na jedné straně a zároveň i s tradičním protikatolickým naladěním našich zemí.

Respondentka B také rozlišuje dva pohledy společnosti na církev. Na jednu stranu je to názor na církev jako instituci, nerozlišený celek, na stranu druhou je to církev vnímaná skrze jednotlivé věřící a služby, které církev poskytuje. Respondentka B uvádí, že cítí ze strany sekulárního světa vůči církvi určitou skepsi. Ve chvíli, kdy však lidé potřebují sociální služby jako např. umístění rodinného příslušníka do stacionáře, pečovatelského ústavu atp., „je církev vyhledávaná a respektovaná, protože je zde o člověka dobře postaráno nejen po fyzické stránce, ale i z hlediska lidského a křesťanského rozměru“. Dále se respondentka domnívá, že lidé (rozuměj společnost) mají zájem nalézt bezpečné prostředí, kde lze hovořit o existenciálních otázkách. Církev ale takové prostředí nenabízí srozumitelně. Uvádí také, že obecně se má za to, že církve jakožto instituce v naší společnosti příliš přijímané nejsou. Je to z toho důvodu, že jakákoliv institucionalizace je v našich zemích odrazující.

Respondentka C na osobní rovině vnímá vůči církvi respekt. Zároveň uvádí, že pozice církve ve společnosti se obecně zhoršily. Přestaly spolupracovat (užšímu vzájemnému kontaktu napomáhalo totalitní prostředí) a každá „hospodaří na svém vlastním písečku“. V souvislosti s restitucemi je církev považována za konkurenta, který svými požadavky ukrajuje ze společného koláče. Respondentka nezmiňuje explicitně žádná obecná očekávání, která by společnost vůči církvi měla. Z osobní zkušenosti však uvádí například církevní vzdělávací zařízení a s tím související očekávání sekulárního světa, podle nichž jakoby církev měla napravit to, kde běžná výchova selhala. Vštípit dětem etická a morální pravidla. Respondentka v této souvislosti hovoří o tom, že se vytratilo chápání a respektování autority. Zmiňuje také diakonii, ale obecně podtrhuje především roli jednotlivých věřících, jejich osobní život a nasazení v normálním občanském životě.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že respondentky se k církvi vztahují dvojím způsobem. Na jednu stranu ji vnímají jako určitou instituci a v takovém případě je pohled na ni převážně negativní nebo skeptický. Na druhou stranu však vnímají církev skrze osobní životy jednotlivců nebo skrze velmi kladně přijímanou práci, jakou církve vykonávají na sociálním poli. V tomto případě se k církvi vztahují s respektem a považují ji za váženého a vyhledávaného partnera. Společnost od církve očekává především sociální služby a morální a etický přínos, ať už skrze vzdělávání nebo skrze osobní životní příklady jednotlivých věřících. Zajímavá je i zmínka, že lidé v sekulárním světě hledají odpovědi na niterné otázky existenciálního rázu, ale z různých důvodů většinou u církve odpovědi nehledají.

Jak církev na očekávání společnosti reaguje a jak by reagovat měla?

Respondentka A vnímá, že v oblasti sociální práce církev očekávání společnosti naplňuje, přesto by bylo vhodné, aby se o činnosti církve obecně víc vědělo. Zároveň církev selhává ve způsobu komunikace se světem. Nereaguje na otázky současného života, kněží až na výjimky hovoří o věcech, které sami na vlastní kůži nezažili a omezují se jen kázání o tom, co se smí a co nesmí. Církev je v izolaci, protože nedokáže oslovit mladou generaci. Pro člověka „z ulice“, který hledá pro svůj život nějaký duchovní význam, je toto těžko překročitelnou bariérou, pro kterou se do samotného kostela často ani nedostane. Respondentka zmiňuje příklad pátera Halíka a kardinála Vlka, kteří naopak jsou schopni na moderní otázky reagovat, a velmi jejich přístup a otevřenost vůči společnosti oceňuje. Církev podle dotazované nezřídka zaujímá také určitý elitářský postoj, například odsuzováním homosexuality, prosazováním celibátu či politikou kontroly porodnosti. K otázce restitucí se respondentka staví tak, že by církev měla přehodnotit, zda peníze, které jí právem náleží, skutečně potřebuje v plné výši. Nezpochybňuje právo na tyto prostředky, ale zamýšlí se nad způsobem, jakým se toto právo ze strany církví prosazuje.

Respondentka B očekávání společnosti a jeho naplňování odvozuje od toho, co církev sama nabízí. Pokud má dobře fungující sociální služby, pak ji člověk (společnost) osloví v okamžiku, kdy bude tyto služby potřebovat. Pokud bude dotyčný zažívat nějakou např. existenciální úzkost a nebude rozumět tomu, o čem se v kostele mluví a jak by mu to v jeho situaci mohlo pomoci, pak nebude odpovědi na své životní otázky hledat u církve. Základní potíž podle respondentky spočívá v tom, že faráři často hovoří a reagují na potřeby svého vlastního společenství, ale už pak nemohou, ze zcela objektivních důvodů, srozumitelně oslovit lidi mimo toto společenství. Řešením je podle dotazované aktivní život věřících na lokální úrovni, sousedské vztahy, místní spolky. Církve by prostřednictvím jednotlivců měly do společnosti přinášet skrze svou bohatou křesťanskou a kulturní tradici víru, naději a lásku. Věřící by neměli žít vedle společnosti, ale ve společnosti. Přičemž podstatné je, aby jejich osobní víra nebyla „papírová“, ale žitá. I tato respondentka zmiňuje pozitivní příklad pátera Halíka.

Respondentka C jednoznačně vnímá, že hlavní úloha církve není na úrovni instituční, ale osobní. Na potřeby společnosti církev nejlépe reaguje tak, že jednotliví křesťané žijí svou víru uprostřed společnosti. Mají civilní profese, ve kterých se chovají způsobem odpovídajícím jejich víře. Kromě diakonie je toto hlavní úlohou církve. Není podstatné, co se hlásá, podstatné je to, co se skutečně žije. V tomto pohledu se respondentka C, byť s uvedením jiných příkladů a jiné zkušenosti, shoduje s názory respondentky B.

Všechny tři respondentky v různé míře vnímají, že potenciál církve v jejím vztahu vůči společnosti rozhodně není plně vyčerpán. Nejkritičtěji se k církvi staví respondentka A, která v tomto okruhu otázek církev chápe spíše na instituční úrovni. Ze všech tří rozhovorů vyplývá, že církev na očekávání společnosti nejlépe reaguje v oblasti sociálních služeb. Na spíše nevyslovené očekávání ohledně zprostředkování smyslu života, odpovědí na existenciální otázky církev nereaguje vhodně nebo na ně dokonce vůbec neodpovídá. Respondentky se shodují v tom, že církev by měla být vůči společnosti otevřenější. Respondentky B a C vidí cestu v osobním začlenění se věřících do běžného života. Slovy jedné z respondentek: „...žít s lidmi, mít je rád, rozumět jim...“. Na etická a morální očekávání opět, zejména dle posledních dvou respondentek, církev nejlépe reaguje skrze jednotlivé věřící, jejich osobní život ve společnosti. V tom zároveň spočívá i její velká síla.

Porovnání s dalšími paralelními výzkumy

Z porovnání napříč jednotlivými skupinami respondentů (včetně těch zkoumaných kolegy) vyplývá, že vztah naší společnosti k církvím je spíše indiferentní, avšak jen do doby, než si na základě nějakého impulsu společnost církví všimne. V České republice jsou jedním z takových impulsů na obecné rovině církevní restituce, z nichž církev vychází spíše negativně. Dalším momentem jsou různé církevní skandály, které opět vrhají na církev obecně špatné světlo. Společnost jako celek má tendenci hledět i na církev jako na určitý (instituční) celek bez rozlišování jednotlivých denominací a jednotlivých služeb a činností, které církve společnosti poskytují.

Kromě již zmíněných skandálních nebo odsuzujících zpráv se v médiích o církvi spíše nehovoří, není vnímaná jako běžná součást života společnosti a až na pár vybraných jedinců ani nejsou různí představitelé církve ve společnosti příliš známí. Respektive neví se o nich, že jsou spojeni s církví.

Velmi oceňovaná je práce církví na poli diakonie a charity a to je nejspíš také jediná role, kterou společnost od církví explicitně očekává. Nevysloveně společnost hledá také nějaký smysl pro řád, odpovědi na existenciální otázky, etické a morální vzory.

Sami příslušníci církve vesměs vnímají, že podstatnou rolí je zprostředkování vztahu k Bohu, misie anebo obecněji, že má církev do společnosti přinášet lásku, víru a naději. Shodují se v tom, že misie nemá probíhat formou deklaratorních prohlášení a náborů, ale má se dít spíše na osobní rovině. Věřící člověk, který svou víru žije, kterého jeho víra nese, který ji myslí vážně, může svým životem oslovit ostatní, dát jim naději. Ke společnosti se pak může přiblížit buď tím, že plně žije život svých spoluobčanů nebo tak, že v rámci svého církevního společenství cíleně organizuje aktivity, prostřednictvím kterých společnost do svého prostředí zve. To, jakému z přístupů dávají věřící přednost, může do značné míry souviset s tím, do jakého typu církve sami chodí.

V tom, zda církev tuto svou roli plní, se jednotliví respondenti plně neshodují, což opět může souviset s domovskou denominací. Někteří mají za to, že jejich církev reaguje na potřeby společnosti pružně a aktivně, jiní naopak vnímají, že církev má velký potenciál – bohatou kulturní a křesťanskou tradici, kterého však zatím nedovede plně využít.