Smuteční řeč Jana Konzala při pohřbu Jana Blahy

Poznal jsem Jana jako ordináře skryté církve až začátkem devadesátých let. A mohu dosvědčit, že až do smrti byl trpělivým pontifexem – tedy stavitelem mostů – mezi strukturami církve skryté a církve etablované. Nás povzbuzoval pokračovat v práci, pro kterou jsme byli do skryté církve povoláni, sám pracoval v pastoraci farní jako výpomocný kněz. Mnoho kolegiálního respektu si doma v československém episkopátu bohužel neužil. Naštěstí jsou známi aspoň dva tři biskupové z celku ČBK, kteří jej přijali jako kolegu a upřímně stáli o jeho pastorační zkušenosti i neobyčejnou houževnatost v kněžské službě. Absenci kolegiality Jan uměl snášet mlčky, ovšem jeho příbuzné i přátele musely takové poměry mrzet, možná i pohoršovat podobně, jako to dnes vidíme na kauze trnavského arcibiskupa. Chovala se tak přece autentická reprezentace naší rodné církve, které jsme všichni chtěli důvěřovat jako svojí matce – tak nás to od dětství učili. Ne každého dokáže upokojit vědomí, že i o Ježíšovi platilo, že „do vlastního přišel, ale jeho vlastní jej nepřijali.“ Ale Janovi to patrně postačilo.

Tím spíš ovšem musím právě těm zarmouceným dosvědčit, že Jan ani nabídku nastoupit jako pomocný biskup k ordináři litoměřickému neodmítl jinak než po zralém a dlouhém zvažování okolností, které nabídku tenkrát doprovázely. Jan volil moudře, třebaže drtivá většina si takové odpovědnosti vážit nedokáže. Málokdo dnes chápe jako moudré oželet vlastní kariéru, když je to třeba; většina má ty odpovědnější za podivíny, kteří neumějí dobrou příležitost chytit za pačesy. Ovšem sama další historie litoměřického ordinariátu dala Janovi za pravdu brzy poté, co se nabízeného postu auxiliára vzdal. Pro nemnohé to ovšem bylo znamením, že biskup Jan bere vážně, co všichni čteme o veleknězi Kristu Ježíši v hymnu o tajemství ponížení a povýšení. Apoštol Pavel připomíná, že náš Pán neviděl ve svém poslání ani ve svěřeném stádu svoji kořist, se kterou by směl zákonně nakládat podle své libovůle a tak ukázat ostatním, kam až to dokázal dotáhnout. Ježíš také službou nerozuměl cosi, co nás zbavuje odpovědnosti nebo dovoluje schovávat se za nařízení shora. Ježíš tak přijal povolání sloužit pozici služebníka starověku, tedy otroka. Ten měl plnou odpovědnost, ovšem práva neměl. A náš Jan porozuměl, že laciněji Krista následovat prostě nelze.

Mnozí z nás z jeho blízkosti víme, že Jan měl i takové vize, které neměly šanci dočkat se naplnění. Občas to vyprovokovalo diskusi, ale i ta vždy nakonec vyústila v dialog, vzájemné úsilí porozumět si a porozumět té různosti názorů správně. Zůstane Janovou ozdobou, že vize vůbec měl a nepostrádaly vědomí odpovědnosti za svěřené. Dovolím si proto k tomu připomenout nám všem k zamyšlení, co nabízí prorok Izajáš: „Hospodinova setba nepřijde nazmar, i kdyby šlo o setbu tak zdánlivě nepatrnou a nechápanou, jakou jsou kapky deště nebo vločky sněhu.“ A k poselství proroka dodám, co resonuje s dnes čtenou perikopou z listu apoštola Pavla: I taková jakoby bezvýznamná setba se stává plodnou z vůle toho, kdo dokáže i smrti odebrat její osten a kdo umí i poušti darovat sílu zazelenat se. Proto věřím, že ani Jan nerozséval jen virtuální realitu, ale co v těch vizích bylo z Božího Ducha, přinese i ovoce.

Řečeno slovy apoštola, Jan už doběhl do cíle, bojoval dobrý boj a víru si zachoval. Nám všem, ať jsme stáli za Janem, anebo nikoli, platí den po dni, rok po roku: stále nám běží advent – doba přípravy na setkání s přicházejícím Kristem. Pán přijde, a nebude to už malé pacholátko v jesličkách doprovázené folklorem, ale Pán našich dějin, aby podle svého roztřídil naše ideje, naše postoje, naše vzájemné vztahy i naši odpovědnost za víru i naději našich bližních.