Jacob Böhme

Celý život luteránského mystika a teologa Jakoba Böhmeho (asi 24. dubna 1575 – 17. listopadu 1624) je spjat s lužickým Zhořelcem (Görlitz / Zgorzelec), který v tehdejší době sice formálně spadal pod svrchovanost České koruny, ovšem kulturně, nábožensky, ekonomicky a posléze i politicky byl mnohem více orientován na sousední luteránsky ortodoxní Sasko.

Böhme se narodil v nedalekém Alt Seidenbergu (nyní Stary Zawidów) jako syn většího statkáře. V Seidenbergu (Zawidów) se vyučil ševcem a usadil se ve Zhořelci, kde se v roce 1599 stal ševcovským mistrem a oženil se s Katarinou Kuntzschmannovou, dcerou řezníka.

Své řemeslo Böhme později opustil a dal se na obchod s kůží, přízí i s hotovými výrobky z nich. To se neobešlo bez konfliktů se spoluměšťany, nicméně v tomto podnikání se mu dařilo. Jeho obchodní cesty ho zavedly například do Krakova a Lvova, do Lipska, či do Prahy, kde se v roce 1619 stal svědkem slavnostního uvítání zvoleného krále Fridricha Falckého. Se vzrůstající proslulostí a s podporou bohatých příznivců pak mohl přenechat obchod své manželce, jejíž podnikavost značně spolupůsobila i při jeho obchodní činnosti v předcházejících letech.

Mystické sklony, jež se staly tím, co mu později přineslo proslulost, mohla u něj vzbudit již školní výchova; na počátku Böhmova zhořeleckého působení to pak byl vliv tamního faráře Martina Mollera a pak samozřejmě také vlastní četba. Farář Moller, člověk originálního ducha, kolem sebe organizoval malý kroužek, nazývaný „konventikul pravých sluhů Božích“, do něhož patřil i Böhme. S Mollerovými nástupci neměl ovšem Böhme štěstí; další kněží, kteří nastoupili na místo hlavního faráře ve Zhořelci, byli zastánci přísně pojaté luterské ortodoxie a Böhmovy nekonformní názory tvrdě potírali.

Böhmovo mystické zjevení se datuje rokem 1600, se sepisováním svých představ začal o více než deset let později. Tehdy vznikl rukopis Morgenröte im Aufgang, více známý pod názvem Aurora. Böhme jej nemínil publikovat, nicméně jej zapůjčoval svým přátelům a záhy se začaly šířit jeho opisy. Jeden z nich se v roce 1613 dostal do rukou i zhořeleckému faráři Georgu Richterovi, který jej shledal heretickým a žaloval autora před městskou radou. Paradoxně se vyvoláním aféry postaral o větší Böhmovu proslulost. Böhme faráři nicméně slíbil, že upustí od dalšího psaní.

Teprve na počátku roku 1618 jej přesvědčili jeho příznivci a stejně tak i zhoršující se politická situace v Evropě a s tím související apokalyptické nálady, aby začal znovu psát. Tehdy vzniklo množství kratších i delších spisů. Část z nich byla zahrnuta do knihy Weg im Christo (Cesta ke Kristu), jež byla vydána tiskem na počátku roku 1624 bez Böhmova souhlasu jako jediná publikace vytištěná za jeho života. Tato kniha znovu vyvolala hněv faráře Richtera, který neváhal proti Böhmovi poštvat zhořelecké obyvatelstvo.

Když byl v květnu 1624 Böhme úspěšně přijat na drážďanském kurfiřtském dvoře, kde obhájil své názory jako pravověrné, a když jej v srpnu zastihla zpráva o úmrtí jeho hlavního odpůrce, zhořeleckého faráře Richtera, mohl hledět do budoucnosti s nadějí. Zemřel však již 16. nebo 17. listopadu téhož roku ve Zhořelci. I pohřeb byl provázen nedůstojnými konflikty mezi jeho příznivci a odpůrci.

Absence formálního vzdělání nahrazovaná samostudiem, ona tak často negativně hodnocená „ševcovská moudrost“, dala vzniknout originálnímu myšlenkovému schématu. Velmi vysoký důraz kladl Jacob Böhme na svobodnou vůli člověka, proto i základní lutherský princip sola gratia („pouhou milostí“) korigoval nutností aktivního lidského působení při přijetí této milosti. Současně je možné pozorovat v Böhmově kosmologii určité panteistické rysy, ztotožnění přírody s Bohem a zdůraznění ženského principu – Sofie – Moudrosti.

Böhmovo dílo nalezlo široký ohlas v německém pietismu, v onom proudu, jenž představoval mystickou korekci reformačního racionalismu. Ještě v průběhu 17. století si jeho spisy našly své příznivce a byly přeloženy a vydány také v Anglii a ve Francii. Ze zahraničních ohlasů je také velmi výrazná Böhmova stopa v ruské filosofii a mystice 18. a 19. století (naposledy pak Nikolaj Berďajev).