Církev v Latinské Americe

Zbytečné konfrontace a nevyhnutelné napětí

Latinskoamerická teologie se vyvíjí teprve krátkou dobu a stále ještě zůstává odvážným dobrodružstvím. Dlouhou teologickou tradici církve však obohatila o podstatné příspěvky. Přesto utrpěla také četná zranění: setkávala se s nepochopením, odsuzováním teologů, byla vystavena procesům a trestním stíháním. Vzhledem k současné vnitrocírkevní situaci to nepřekvapuje, neboť naše latinskoamerická teologie (které bývá vytýkáno, že přijala civilizační projekt moderny a částečně i emancipaci praktického rozumu, k níž došlo v průběhu druhého osvícenství) se vyznačuje bojovnou a prorockou teorií, a to i pokud jde o církev.

Příčiny častých konfliktů mezi učitelským úřadem a teology, zvláště některými biskupy, jsou různé. V podstatě jsou způsobeny třemi faktory, které ukazují na napětí, které tkví v samém jádru teologie. Jde o tři dimenze teologie, které se těžko dají uvést v soulad, avšak na druhé straně k sobě neoddělitelně – anebo v přísně dialektickém vztahu – patří. Prvním faktorem je vědecká dimenze teologie, která zase vychází z kognitivního rozměru víry, ústícího do nutně kritické reflexe. Druhý faktor souvisí s nárokem na pravdu, který si dělá každá věda, tj. s nárokem na pravdu v rámci trvale kontextuálně zakotveného a omezeně kontingentního diskurzu. To dělá z teologie lidskou záležitost: teologie je vědění „o“ absolutnu, nikoli absolutní vědění. A třetím faktorem je církevní dimenze víry – ta podmiňuje pravost teologie její akceptovatelností ze strany církve. To vede k nevyhnutelnému napětí mezi „nekritickou vírou“ většiny křesťanů, „kritickou vírou“ profesionálních teologů a „bdělou vírou“ učitelského úřadu.

Je zbytečné připomínat, že konflikty, které tento druh teologické práce vyvolal ve společnosti a v institucionální církvi, vznikly v souvislosti se smělou perspektivou, přinášející hluboké důsledky pro křesťanství, zvláště pro katolickou církev: šlo o nové chápání evangelizace, teologie, církve jako instituce, působnosti učitelského úřadu atd. Tento druh teologické práce silně otřásl parametry, z nichž vycházelo vžité chápání jednoty víry a církve, vztahu mezi teologií, vědou, společensko-církevní praxí a teologickou reflexí, mezi teology a biskupským kolegiem. Tato teologie staví tradiční pojetí univerzálnosti církve a kritérií pravdivosti na hlavu; domáhá se nejen decentralizované živé jednoty, nýbrž jednoty bojující proti koncentraci moci; zasazuje se o to, aby chápání pravdy bylo méně epistemologické a více ontologické a bylo rovněž verifikováno praxí.

I. Poznámky k vývoji odvážného dobrodružství, které stále pokračuje

Než se začneme zabývat důvody konfliktů mezi teology a učitelským úřadem v Latinské Americe a realitou, nad níž si „lámou hlavu“ i teologové, věnujme pozornost některým těmto rozporům – má to ovšem posloužit pouze jako východisko k dalšímu kroku.

Navzdory rozšířenému mínění není latinsko-americká teologie mrtvá. Dokazuje to řada stále ještě doutnajících konfliktů jak ve společnosti, tak v církvi. Ve společenské oblasti se tyto spory týkají mučedníků minulosti i přítomnosti; ve vnitrocírkevní oblasti o nich svědčí seznam teologů, jimž je bráněno pracovat v nejrůznějších církevních institucích a jejichž sdružení jsou církevními instancemi jednoduše ignorována. Nesměli se ani účastnit událostí jako bylo 5. generální shromáždění biskupů Latinské Ameriky (2007) či předešlá generální shromáždění v Pueble 1979 a v Santo Domingu 1992.

Nekonvenční teologie

Abychom porozuměli složitému poměru mezi učitelským úřadem a latinskoamerickou teologií, bude dobré podrobněji vysvětlit speciální profil naší teologické reflexe. Koncem 60. let minulého století vznikl v Latinské Americe „nekonvenční“ druh teologie, která byla později nazvána „teologií osvobození“. Nekonvenční proto, že nevznikla jako projekt u psacího stolu, nýbrž z nutnosti reflektovat ve světle víry problematiku zodpovědného jednání církve, z nutnosti zaměřit teologickou reflexi na církev jako živé svědomí. Tématem takové reflexe se tudíž stávaly pastorační úkoly a naléhavé problémy církevní obcí, které uprostřed kruté společnosti zaujímaly kritické a prorocké stanovisko.

Teologie osvobození se rozvíjela v nepříznivých podmínkách. Neměla dost času uzrát přirozeným způsobem. Její obrysy se utvářely pod vnitřním i vnějším tlakem, byla předčasně nucena přinášet plody. Vznikla, rostla a vyvíjela se během jediného desetiletí mezi generálními shromážděními v Medellínu (1968) a v Pueble (1979). V průběhu 70. let vyvinula metodu, sebereflexi, dokonce ekkleziologii a christologii, aby mohla osvětlit a interpretovat situaci víry a církve v Latinské Americe a v Karibiku. Po obdobích soustředěné tvůrčí práce následovaly i slabší chvíle – způsobené jak překážkami, které jí do cesty kladla určitá církevní místa, tak těžkými vnitřními konflikty, z nichž zvlášť choulostivý byl přechod od „teologie osvobození“ k „teologiím osvobození“. Od společného názoru v počátcích teologie osvobození, který sdíleli všichni, totiž pokračoval vývoj – pod vlivem historických zkušeností, regionálních či kulturních rozdílů, ale především vzhledem k nutnosti rozšířit význam pojmu „chudí“ – k diferenciaci perspektiv. Tehdy vznikla teologie feministická, černá, indigenní a ekologická.

Církevní překážky

Jak jednotliví teologové, tak ty části církve, které se vydaly směrem teologie osvobození, jsou dodnes cílem útoků ze strany civilních i církevních míst. Čím krutější byly zásahy mimocírkevních míst, tím bolestnější byly a jsou zásahy z vlastních řad.

Ještě probíhalo zpracovávání a realizace závěrů z Medellínu a už začala být znemožňována těsná spolupráce mezi biskupy a teology – podle strategie, kterou vypracovala Rada latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM) v roce 1972 na svém řádném shromáždění v Sucre (Bolívie). Čtyři teologické instituty (katechetický v Chile a v kolumbijském Manizales, pastorálně-teologický v Quitu a liturgický v Medellínu) byly spojeny a přemístěny do Kolumbie; teologové věrní latinskoamerické tradici zde nesmějí vyučovat. Projekt Latinskoamerické konference řeholníků (CLAR) „Slovo a život“ musel opustit linii teologie osvobození; projektu bylo zvnějšku vnuceno nové vedení. Teologové zastávající latinskoamerický směr byli vyloučeni z účasti na shromážděních v Pueble, v Santo Domingu a dokonce i z posledního generálního shromáždění biskupů v Aparecidě.

Tři klíčové osobnosti této nové teologie – Gustavo Gutiérrez, Leonardo Boff a Jon Sobrino – byli ostentativním způsobem postaveni před soud. Boffovi byl uložen trest, Sobrino si vysloužil napomenutí generálního shromáždění v Aparecidě. Na tento seznam je možno připojit další jména (Ivone Gebarová, José Maria Vigil). Stejně svévolně, i když méně nápadným způsobem se teologům brání v účasti na teologických kongresech a určitých církevních akcích, jiným je zakázáno přednášet na teologických fakultách a institutech.

Navzdory tomu všemu nadále vznikala teologická sdružení (některá z nich existují už více než 30 let např. v Brazílii), která pořádají každoročně kongresy a vyvíjejí významnou vědeckou a publicistickou činnost. Na druhé straně řada biskupských konferencí vytvořila vlastní komise pro nauku víry a pověřila jejich vedení církevními teology, kteří zůstali mimo zmíněná teologická sdružení. Pokračující odmítání moderní teologické reflexe se projevuje i tím, že teologické přednášky pro kandidáty kněžství jsou přesunovány z univerzit do seminářů. Znamená to návrat k ekkleziastické teologii a odklon od teologie v pravém slova smyslu církevní, jež odpovídá na výzvy naší doby, jako je zejména problematika lidí chudých a ze společnosti vyloučených.

II. Nevyhnutelně napjatý poměr mezi církví, teologií a učitelským úřadem

Konfrontace mezi biskupy a teology jsou naprosto zbytečné a bylo by možné se jim vyhnout. Většinou jsou totiž způsobeny nedostatečnou teologickou reflexí nebo osobními i institucionálními vadami. Musíme si ovšem uvědomit, že součástí vztahu mezi teologií a učitelským úřadem je při veškeré lásce a respektu k názorovým rozdílům i nevyhnutelné a prospěšné napětí. Konflikty ochuzují, názorová konfrontace obohacuje. I učitelský úřad je odkázán na výzkum, debatu a diskusi, musí usilovat o konsenz při rozdílnosti názorů, a třebaže se k disentu staví kriticky, měl by jej umět respektovat. Tady platí Augustinův výrok: „V podstatných věcech jednota, v podružnostech svoboda, ve všem láska.“

Na začátku našich úvah jsme mluvili o prapříčině rozporu mezi učitelským úřadem a teologií, o onom napětí, jež bytostně patří k teologii samé a souvisí se vzájemným poměrem tří dimenzí teologie: kognitivní dimenzí víry, lidskou (zkušenostní) dimenzí víry a církevní dimenzí víry. Rozebereme tyto dimenze jednu po druhé.

1. Teologie a kognitivní dimenze víry

Teologie není akt rozumu, ale je to vždy rozumný akt, protože víra má i kognitivní dimenzi. Úkolem teologie je vydávat počet z křesťanské víry těm, kteří to potřebují a vyžadují. První moment napětí uvnitř teologie samé je dán tím, o jaký druhu uvažování se opírá, zda o předmoderní, nebo moderní. Chce-li být teologie vědou, musí se pohybovat na úrovni moderního uvažování. I když má svou samostatnost, není zbavena povinnosti ospravedlňovat se jako každá jiná věda před „tribunálem rozumu“ (A. Gesché). I ona si musí klást otázku, za jakých podmínek je argumentace považována za vědeckou. Údajná naprostá objektivita, jež se od dob Maxe Webera a jeho „odklonu od magických prostředků“ (Věda jako povolání, 1919) nadlouho stala hlavním tématem logického pozitivizmu, se ukázala být iluzí. Už snad jen fyzika a matematika nás osvobozují od subjektivity. Jak ovšem upozornil Marx, věda se ocitá na slepé koleji, pokud se perspektiva subjektu kryje s objektem. „Mistři podezírání“ – Marx, Nietzsche, Freud – odhalili hranice vědecké racionality. Kant a později Karl Popper jasně označili předvědecké předpoklady, jež jsou součástí metodického rozvoje všech věd. Tak vznikl „kritický racionalismus“, jenž si je vědom toho, že na počátku veškeré vědecké činnosti stojí „iracionální víra“ v rozum (Hans Küng).

Kromě nevyhnutelných předpokladů vlastních každé vědecké metodě existuje ještě kontingence každé vědecké diskuse. Jak již krásně ukázali v případě moderní hermeneutiky Dilthey a Gadamer a po nich Th. Kuhn a M. Foucault, pro hodnocení vědeckých výpovědí je nezbytná nějaká všeobecná teorie společnosti. Jednotu věd zaručuje proto jedině vzájemná komunikace ve smyslu Habermasova „komunikativního rozumu“.

Důsledky, které z toho všeho plynou pro teologii, jsou očividné: I ona je lidským počinem, věděním „o“ absolutnu, nikoli absolutním věděním (sacra theologia). Je-li tomu tak, pak učitelský úřad církve nemůže od teologie vyžadovat to, čeho ona není schopna. Učitelský úřad musí vědu znát a respektovat. A teologové zase musejí postupovat s vědeckou pokorou a intelektuální poctivostí. A protože se věda provozuje v akademickém prostředí, je skutečnou anomálií, potřebuje-li teologie k tomu, aby se mohla v rámci církevních vzdělávacích institucí rozvíjet jako věda, potvrzení o nezávadnosti (nihil obstat) od učitelského úřadu.

2. Teologie a víra jako lidská zkušenost

Přísně vzato není předmětem teologie Bůh, nýbrž lidská zkušenost víry v Boha. Proto musí teologie především klást otázku, co je základem této zkušenosti víry a zda lze tuto zkušenost teoreticky objasnit. Tady Augustin rozlišuje významně mezi fides qua (= akt víry; víra jako prostředek věření; bezpodmínečná otevřenost člověka pro Boha, daná samotným Bohem; víra jako souhlas se skutečností, jež je mu darována) a fides quae (předmět víry; formulované výroky o aktu víry; to, v co se věří; definice, dogmata o obsahu víry).

Toto rozlišování má význam jak pro teologii, tak pro učitelský úřad, neboť ukazuje dvě roviny pravdy: objektivizující (jednorozměrnou) pravdu (Bůh sám, který se vymyká vědecké diskuzi) a relacionální (vícerozměrnou) pravdu (zkušenost osobního setkání s Bohem, oblast vědecké pravdy). Platí-li toto, pak předmětem teologie není Bůh, nýbrž lidská zkušenost aktu víry v setkání s Bohem nebo výpovědi o Bohu. Podobně je při pohledu na učitelský úřad namístě otázka, zda jsou dogmata „předmětem“ víry nebo „odpovědí“ víry. Předmoderní teologie, která si ještě nebyla vědoma všech hranic vědecké racionality, se domnívala, že dogmata pouze „podávají“ víru evangelií a apoštolské tradice, bez jakéhokoli „kulturního přídavku“. Yves Congar naproti tomu ukázal, že antimoderní papežové, počínaje encyklikou Řehoře XVI. Mirari vos (1832), skutečně pěstovali teologii, a co víc, teologii omezenou, teologii určitého druhu. Domnívali se, že poctivě hájí víru, a přitom pouze všemi prostředky hájili určitou kulturu.

Zbytky tohoto postoje nalezneme ještě v encyklice Donum veritas (1990), kde se tvrdí, že obsah teologie je určován jejím předmětem, jenž je dán zjevením, předávaným a vykládaným v církvi pod autoritou učitelského úřadu a přijatým vírou. Zde tedy víra neznamená bezprostřední odpověď na zjevení, nýbrž souhlas vyslovený po proběhnuvším výkladu, jemuž se předtím dostalo ověření ze strany učitelského úřadu. Jako by učitelský úřad a zjevení tvořily jediný komplex a byly procesem, jenž víře předchází. Učitelský úřad, který víru vykládá a předává, přece nikdy nemůže nahradit zážitek tajemství, zkušenost Boží blízkosti. Víra není pouhý intelektuální souhlas s určitými dogmatickými formulemi.

Jak je vidět, má i učitelský úřad své hranice a povinnosti a jeho úkol není bez rizika, což mu ale nijak neubírá na autoritě, dokud je ochoten tyto hranice uznávat. Na druhé straně jsou výsledky teologie vždy prozatímní, neboť jde vždy o přibližné formulace křesťanské víry; to je důsledek limitovanosti nástrojů vědeckého zkoumání. Proto je nepatřičné požadovat od teologů, aby „sloužili lidem žíznícím po úplných, nejzazších a konečných pravdách“, jak to vyjádřil Jan Pavel II. ve svém projevu k teologům v Salamance.

3. Teologie a církevní dimenze víry

Neuralgickým bodem v napjatém vztahu mezi učitelským úřadem a teologií je poměr teologie a církve. Povolání teologa se neopírá o dovolení učitelského úřadu, ani se od něho neodvozuje; vychází ze zkušenosti víry, jak ji prožívá křesťanská obec. Latinskoamerické teologii to bylo jasné od počátku: Život křesťanské obce je „přirozeným místem“ teologie. Tím je vyjádřeno nejen, že teologie je od živého vědomí církve neoddělitelná, nýbrž také že život a zkušenost víry v církvi teologii předcházejí. Teologie je vždy „druhý akt“, „kritická reflexe praxe ve světle víry“ (G. Gutiérrez). Je to snaha vyjádřit pomocí pojmů zkušenost prožívanou ve víře, zachytit teoretický moment života a konání církve. Proto se latinskoamerická teologie vyvíjela jako původní kontextualizovaná teologie – nikoli nutně na základě své metody a ještě méně na základě svých výsledků, ale především na základě oné zkušenosti církve, z níž vychází. Podstatné na tomto teologickém paradigmatu není teologie, nýbrž měnící se praxe, ztělesněná zkušenost víry. Z ní vzniká teologie jako myšlenkové zpracování víry. Teologie je vědomé, záměrné a reflektované chápání víry v kontextu se zkušeností víry, chápání z tohoto kontextu vycházející a jemu určené. Její „zvláštnost“ nespočívá v teologii jako takové, ani v její sémantice, natož v její syntaxi, nýbrž ve zkušenosti církve, z níž žije a jíž chce ukázat cesty vedoucí k odpovědi na konkrétní problémy. A konečně to nové na latinskoamerické teologii ve srovnání s jinými teologiemi je odlišná lokalita a odlišné pojetí vlastní role.

Problémy ve vztahu mezi teology a biskupy týkající se latinskoamerické teologie nastaly ovšem nejdříve kvůli dvojznačnosti pojmu „církev“ v dokumentech učitelského úřadu. Místy se tento pojem vztahuje pouze na hierarchii. Jindy, když je jím míněna „univerzální církev“, znamená de facto latinskou církev. V podstatě se za ním skrývají nejméně dva výklady vztahu mezi učitelským úřadem a církví, které odkazují ke dvěma protichůdným ekkleziologickým modelům.

a) Poddanské postavení předkoncilní teologie

Před koncilem (až do apoštolské konstituce Pia XII. Sedes sapientiae z roku 1956) převládal ekkleziologický model z 12. století, z doby, kdy pro jednotu a soudržnost církve začala být rozhodující právní rovina. Např. pro Pia X. je církev společenstvím nerovných a tvoří ji dva druhy křesťanů: pastýři a ovce. Pastýři mají veškerá práva; jen oni smějí vyvíjet iniciativu a vést. Stádo ovcí je povinno poslouchat a nechat se moudře vést hierarchií. Papež je považován za bezprostřední zdroj veškeré soudní moci.

V rámci tohoto modelu je funkce teologie odvozená a závislá na hierarchicky utvářené církvi – v poslední instanci od učitelského úřadu papeže. Její závěry tudíž nemají – na rozdíl od výroků učitelského úřadu – autentický charakter. Třebaže je teologii přisuzován charakter vědy, je zcela nemožné, aby byla autonomní. Pius XII. v Sedes sapientiae tvrdí: „Vzhledem k tomu, že vykládat depositum fidei přísluší pouze učitelskému úřadu“, musejí si teologové být vědomi, že „svůj úkol nevykonávají vlastním jménem a vlastním právem, nýbrž ve jménu nejvyššího učitelského úřadu a skrze jeho autoritu, a tudíž pod jeho dohledem a vedením. Od učitelského úřadu dostávají určitý druh kanonického úřadu.“ Takže teologům „není svěřena učitelská moc, aby studenty seznamovali s libovolnými názory, nýbrž aby jim předávali nejspolehlivější učení církve“. „Sacrum magisterium“ se tudíž stává pro teologii „bezprostřední a univerzální normou pravdy“ nejen v případě věroučných výroků ex cathedra, nýbrž i v případě „konstitucí a dekretů Svatého stolce, papežských encyklik a posledních konstitucí a dekretů“.

V rámci těchto parametrů není místa pro charisma, pouze pro instituce. Teologie nesplňuje sebemenší předpoklady pro to, aby mohla být považována za vědeckou reflexi nebo dokonce za sensus fidei, resp. sensus fidelium. Role teologie spočívá v tom, aby opakovala výroky učitelského úřadu. Moderním vědám se ve skutečnosti nedůvěřuje, zejména ne moderním metodám výzkumu; ty jsou podezírány ze subjektivismu – na rozdíl od scholastické tradice, která je podle svědectví Pia XI. chápána jako objektivní: „Charakteristickým rysem tomismu je především, že je objektivní […], jsou to duchovní konstrukce odpovídající skutečnému stavu věcí.“ To už ovšem není žádná teologie, nýbrž filozofie, a to vpravdě sporná.

b) Vztah teologie a učitelského úřadu vycházející z koncilové ekkleziologie

Druhý vatikánský koncil radikální proměnil dosud platnou středověkou ekkleziologii. Z jeho pohledu je církev lidem Božím a hierarchie uvnitř lidu Božího má spíše funkci služebnou, a tedy méně mocenskou. Papeži přísluší místo v kolegiu biskupů a zdrojem jednoty církve je Duch svatý, který propůjčuje rozmanitá charismata. Koncilem nově definovaný poměr mezi učitelským úřadem a teology dává nový význam i vazbě teologie na církev jako instituci. Úřad teologů coby dar Ducha je začleněn do církevního společenství jako celku a má být službou pro blaho celé církve. Z tohoto hlediska je nutno připomenout projev papeže Jana Pavla II. k vědcům a studentům, který koncilové teologii odpovídá více než Donum veritatis. Proslov začíná zmínkou o Albertu Velikém, který považoval vědu za zcela svobodnou a za její jedinou normu označil pravdu. Podle něho je teologie věda a jako taková se bez jakýchkoli omezení začleňuje mezi ostatní vědy, těší se téže svobodě a respektuje tytéž hranice jako ony. Zdůrazňoval, že filozofie a teologie jsou „snahy časné“, které mohou pravdu postihovat pouze „uvnitř otevřeného strukturálním rámce“. A uznával nejen svobodu, nýbrž i prozatímnost výsledků a nemožnost najít definitivní odpovědi. Věda, a tedy i teologie, musí zůstat „otevřená“ a „rozmanitá“.

Vycházeje z těchto premis prohlásil papež na začátku svého pontifikátu v Kolíně n. R., že si církev přeje samostatně bádající teologii, jejíž role je jiná než role učitelského úřadu, i když úkolem obou je společně sloužit pravdě víry a lidu Božímu. Podle papeže mohou konflikty a napětí mezi teologií a učitelským úřadem podobně jako mezi církví a vědou pramenit z  neústupnosti, která je vždy škodlivá. Existuje však i napětí nevyhnutelné a prospěšné, které vyplývá z omezenosti rozumu a vědeckých metod. Teologii nebyla její role „svěřena“ učitelským úřadem, teologie je věda, která své metody a analýzy používá svobodně, jakkoli je jejím předpokladem vždy víra, tak jak ji prožívá obec věřících. Teologie tedy učí ve jménu a z pověření církevní obce věřících. Tak to vidí i Donum veritatis, a proto říká pouze, že teolog dostává pověření neboli kanonickou misi (missio canonica); ta ovšem nepředstavuje počátek jeho charismatu, neboť charismata propůjčuje Bůh. Povinnost svědčit o víře a věrnost učitelskému úřadu, kterou teolog zachovává, není podle papeže v žádném případě překážkou teologické práce a nezbavuje vědce ani nepostradatelné samostatnosti.

V tomto smyslu hovořil již Tomáš Akvinský o dvou učitelských úřadech v církvi: o úřadu biskupů a o úřadu teologů. Jejich funkce jsou pochopitelně odlišné. Teologovi přísluší činit návrhy k chápání víry, avšak ty musejí být přenechány celé církvi k uvážení, aby mohly být v sesterském dialogu korigovány a doplněny a bylo dosaženo konsenzu celého společenství věřících. To znamená: V kontextu podmínek moderní vědy může být teologie pouze zlomkovitá, plurální a hypotetická. Teologie nevlastní pravdu, nýbrž pravda se zmocňuje teologie.

Závěrem

Jde tedy o dva velmi odlišné modely poměru mezi teologií a učitelským úřadem. Považujeme-li koncilový model za platný, vyvstává otázka: Proč panuje vůči teologům stále ještě taková nedůvěra a proč jsou na svých působištích podrobováni tolika kontrolním opatřením?

Nehledě na nedorozumění vyplývající z povahy hříšné církve a na přirozená napětí obsažená v teologii samé, týkají se konflikty mezi učitelským úřadem a teology v Latinské Americe tří zásadních otázek.

Zaprvé: Vědecký charakter teologie, jejíž metody a pracovní postupy dnes již dosáhly úrovně odpovídající moderní racionalitě, není dostatečně oceňován. Aby mohla být vědou o víře, potřebuje být vůči učitelskému úřadu svobodná a samostatná a musí si být rovněž vědoma hranic vědeckého zkoumání, jehož výsledky mohou být vždy jen předběžné a musejí zůstat otevřené pro nové přibližování k pravdě, která teologii nekonečně převyšuje. Mezi pravdou a svobodou panuje poměr vzájemné podmíněnosti. Pravda osvobozuje a svoboda vede k pravdě. Každé potlačování svobody deformuje pravdu. Potlačovat svobodu znamená hájit „svoji pravdu“, která se stává ideologií.

Druhá zásadní otázka se týká teologie zjevení, v minulosti i dnes často chápané jako depositum, které musí učitelský úřad za spoluúčasti teologů pouze předávat. Tady je třeba si uvědomit, jak k procesu zjevení dochází a v jakém smyslu je bible slovem Božím. Skutečnost, že církev spravuje plnost zjevení, neznamená, že by touto plností zjevení disponovala jako jediná a že by už vše pochopila, a to především proto, že s pravdami víry se setkáváme způsobem odpovídajícím našemu lidství a v rámci paradigmatu určité epochy. Již Augustinus řekl: „Jestliže jsi to pochopil, pak to není Bůh.“

Třetí otázka se týká oblasti hermeneutiky, která ukazuje, jaký je lidský způsob bytí. Člověk je odjakživa vykladač. Lidský rozum je rozum interpretující. Naše znalost skutečnosti je nevyhnutelně limitována úhlem pohledu, situací a možnostmi smyslového vnímání. Nedisponujeme žádným absolutním věděním, neboť nemáme žádné privilegované postavení, které by nám umožňovalo přístup ke skutečnosti jako takové. Poznávat znamená vždy pouze se přibližovat ke skutečnosti, a to prostřednictvím jazyka, jenž se snaží uchopit v podstatě symbolickou skutečnost. V teologii se to, co můžeme z pravdy uchopit, skládá z provizorních formulací, které jsou rozmanitě, ale nikoli nevyhnutelně nepravdivé. To, co může na první pohled vypadat jako nepravdivé, musí projít „konfliktem interpretací“, jenž teologii, která přece vždy musí zůstat zlomkovitá, plurální a hypotetická, prospívá. Donum veritatis zdůrazňuje, že k teologii zásadně patří „objektivní debata, bratrský dialog a otevřený duch ochotný upravovat své názory“. Jen tak lze zaručit, že se více přiblížíme k pravdě.

Z Concilia přeložila Helena Medková