Islám v Německu?

Islám je v prvé řadě společenství lidí, kteří žijí vedle nás a s námi. (Hans Zirker)

Islám k Německu nepatří. Tímto skutečně drsným výrokem popsal vztahy muslimů a většinové německé společnosti předseda parlamentní frakce CDU Volker Kauder krátce před zahájením posledního zasedání Německé islámské konference v dubnu 2012.

Na jeho obhajobu lze připomenout, že k setkání došlo v rozjitřené atmosféře. Salafističtí aktivisté právě začali na pěších zónách německých měst masově rozdávat výtisky koránu. Krátce nato došlo na demonstracích těchto fundamentalistických skupin k obávaným útokům proti policistům. Ale především byla krátce předtím uveřejněna studie „Způsob života mladých muslimů v Německu“, vypracovaná na objednávku ministerstva vnitra, z níž vysvítá, že čtvrtina muslimské mládeže odmítá integraci a má sklony k násilí – z těch, kdo mají německé občanství, je to stále ještě 15 procent.

Pokud se někdo vzhledem k novým projevům islámu v Německu obává, že širší akceptování islámu bude znamenat růst muslimského násilí nebo dokonce terorismu, mohl by zde najít další důvod ke znepokojení. K němu v poslední době přispělo, že muslimové na celém světě protestovali proti videu „Nevinnost muslimů“, v němž je hanoben prorok Mohamed. Že tyto reakce v Německu byly velmi mírné a že se dokonce proti nim argumentovalo na podkladě koránu, to se v záplavě televizních záběrů z celého světa rádo opomíjí. Ať tak či tak, obecně platí, že muslimští věřící nebo přinejmenším lidé z kulturní oblasti tohoto světového náboženství tvoří významnou menšinu německého obyvatelstva a že napětí tím způsobené je i naším problémem.

Muslimové trpí latentním odmítáním

Skeptické výroky na adresu „německého islámu“ vyvrcholily nedávno v debatě o obřízce. I když se o tomto tématu veřejně diskutovalo především v souvislosti se zvláštním postavením židů v německém státě, kamenem úrazu se stala obřízka konkrétního muslimského chlapce. Konflikt se týkal hlavně muslimů – je jich víc. Ale především by byla diskuze nepochybně mnohem ostřejší, mnohem více zabarvená skrytou xenofobií, kdyby zpochybňování tohoto rituálu, nerozlučně spojeného s židovskou i muslimskou identitou, nebylo tlumeno temnými stíny německých dějin 20. století.

Přesto se muslimů žijících v Německu dotklo citelné latentní odmítání islámu, právě tak jako v téže době plánovaná iniciativa ministerstva vnitra s názvem „Partnerství pro bezpečí“, kterou pochopili jako plošné podezírání. Pomocí plakátů s nápisem „HLEDÁ SE“, připomínajících pátrání po pohřešovaných osobách, měli být obyvatelé vyzýváni, aby se v případě, že vědí o mladých radikalizujících se muslimech, obrátili na příslušnou poradnu. Z mnoha míst – a nejen v této souvislosti – se upozorňovalo, že vztah muslimů a německé většinové společnosti byl v minulých letech spojován převážně s problémem integrace, ne-li dokonce ohrožení vnitřní bezpečnosti – čímž nutně trpělo vzájemné akceptování a důvěra.

Jistě nepopírá nikdo, ani zástupci muslimských sdružení, že existují muslimové, zvláště mladí, jejichž agresivita je znepokojující. A rozhodně je nutno mluvit o jejích specifických důvodech a rovněž protiopatřeních, z nichž k nejdůležitějším patří současné politické snahy o zlepšení výchozí situace v oblasti vzdělávání a výchovy. Má být zavedeno vyučování islámského náboženství a jako jeho nutný předpoklad zřízeny univerzitní instituce, na nichž by se mimo jiné vzdělávali učitelé. Obojí má v budoucnosti přispět k většímu rozšíření těch interpretací islámu, které vznikly na půdě zdejší společnosti a jejího chápání, a jsou s ním tudíž kompatibilní. Příliš často je „islám“ pouhá nálepka, jíž se dává průchod frustraci ze společenského vyloučení, obtížně řešitelných životních poměrů a nedostatečné možnosti sociálního vzestupu.

Ve spolkové zemi Porýní-Vestfálsko zahájily některé základní školy řádné vyučování islámského náboženství, jímž nahradily dosavadní předmět „nauka o islámu“, vycházející z hledisek religionistiky. V Dolním Sasku se od příštího školního roku bude v základních školách vyučovat předmět „islámské náboženství“ a také Hessensko začne se specifickou výukou různých náboženství. Postupně se otevírají a rozšiřují Centra pro studium islámu v Tübingenu, Frankfurtu, Erlangenu, Münsteru a Osnabrücku. Nebude tedy dlouho trvat a stále více mladých, vzdělaných muslimů bude schopno se projevovat, vyjadřovat se k vlastním záležitostem a vést debaty na srovnatelné úrovni, po čemž se již dávno volá.

Už nyní lze pozorovat účinek dynamického vývoje minulých let. Kromě zmíněných aktivit se v nejrůznějších oblastech usiluje o větší začlenění muslimů do veřejného života. Univerzity zřizují místnosti k tiché modlitbě, přístupné i muslimům. V řadě spolkových zemí se upravují předpisy týkající se pohřebních služeb tak, aby odpovídaly potřebám muslimů, resp. aby vůbec umožňovaly pohřbívání podle islámských představ. Najde se přesvědčivější znamení úspěšné integrace, než když si muslim pocházející z jiné země přeje být uložen k poslednímu odpočinku v Německu?

V Národní radě pro etiku zasedá od loňska první muslimský expert, Ilhan Ilkilic. V Brémách mají už muslimové zastoupení v Zemském rozhlase a rozhlasová stanice SWR oznámila, že chce jedno místo v rozhlasové radě obsadit muslimem (na úkor zastoupení svobodných církví).

Nejdále v tomto směru je spolkový stát Hamburk. Státní smlouvy s muslimy a alevity, prezentované v létě a dnes již podepsané, upravují jejich zastoupení v rozhlasových radách, výuku náboženství, uznání islámských svátků, stavbu mešit a zřizování jeslí, školek a družin. To má za následek, že muslimské svazy častěji než dosud nejen prosazují práva muslimů, nýbrž všímají si i přestupků muslimů a mluví o nich veřejně, čímž podporují základní státoprávní postoje německé společnosti. Poslední plenární zasedání Německé islámské konference například v souvislosti s právy žen poprvé veřejně odmítlo nucené sňatky a domácí násilí jako nepřípustné.

Nejde jen o téma integrace

Vzhledem k tomuto potěšitelnému vývoji se proměňuje i vztah mezi křesťany a muslimy v Německu. Debatní kruh při Ústředním výboru německých katolíků (ZdK), zabývající se touto tématikou, ve svém nedávném prohlášení konstatoval, že církve, hrající v minulých desetiletích ve vztahu k muslimům obvyklou roli zastánce a obránce, se postupně stávají jejich partnery ve vzájemném spolužití. Zatímco dříve například pomáhali křesťané při zřizování muslimských modliteben, dnes spolupracují křesťané s muslimy na bázi rovnoprávnosti. Konkrétně – vystupují veřejně proti projevům xenofobie a na podporu vzdělání, společně se angažují v otázkách pastorační péče v krizových situacích nebo v pomoci rozvojovým zemím.

Když bylo koncem listopadu vydáno prohlášení plenární schůze ZdK v Bonnu, ukázala následující diskuse, že ohlasy jsou překvapivě jednoznačně pozitivní. Při všech potížích jde nakonec vždycky o to, jaký tón převažuje v přístupu německé společnosti k tomuto stále ještě poměrně novému tématu. Armin Laschet, do r. 2010 ministr pro integraci v Porýní-Vestfálsku a poté místopředseda CDU, znovu výslovně varoval před „dvojím metrem“ ve společnosti. Není možné, aby se odpolední setkání u kávy ve farním sále považovalo za projev občanské angažovanosti, kdežto podobné posezení u čaje v mešitě za znepokojivý důkaz existence paralelní společnosti.

Jednomyslnost panovala i v názoru, že fenomén islámu v Německu nepřináší jen problémy s integrací, nýbrž že je třeba vždy přesně rozlišovat mezi jeho sociálně, kulturně, etnicky a nábožensky motivovanými aspekty. Celá řada úkolů, s nimiž se společnost v této souvislosti potýká, souvisí, jak známo, spíše s prostředím, odkud migranti pocházejí než s jejich náboženstvím. Z pouhé pohodlnosti se někdy nejrozmanitější sociální problémy nenápadně zahrnují do kategorie „problém s islámem“. Když se dnes místo o tureckých „gastarbeitrech“ mluví o „muslimech“, má toto samo o sobě potěšitelné zviditelnění náboženství také své stinné stránky. O to důležitější je, aby v zájmu diferencovanějšího vnímání vznikla na německých univerzitách samostatná islámská teologie, konečně a především nezávislá na všech sporných bodech integrace muslimských migrantů.

Na druhé straně se jasně ukazuje, že muslimské společenství, vnitřně velmi heterogenní a pluralitní, bude muset velkou část svých problémů řešit samo. Předně se musí vyrovnat s často vyslovovaným požadavkem „osvícení“ islámu. Islámský teolog Mouhanad Korchide, jehož nedávno vydaná monografie „Islám je milosrdenství“ vzbudila značnou pozornost, před tímto termínem varuje. Mnozí muslimové se obávají, že jde o necitlivé aplikování fenoménu evropských duchovních dějin, a domnívají se, že rozumnější je mluvit o nutnosti reformy islámu, která by – vycházejíc z koránu – postavila do centra pozornosti lidskou svéprávnost a rozum. V tomto smyslu by pak bylo možno pokusit se na podkladě historicko-kritické exegeze koránu o novou formulaci podstaty islámu v kontextu evropské společnosti.

Nicméně je nadále nutno vyjasnit především struktury reprezentace muslimů v Německu, protože islám je prostě strukturován jinak než křesťanské církve. Koordinační rada muslimů v Německu, v níž spolupracují čtyři velké zastřešující svazy, jen tiše vegetuje. I v jednotlivých svazech, z nichž největší je „Turecko-islámský institut pro náboženství“ (DITIB) s více než 900 společenstvími shromažďujícími se v jednotlivých mešitách, svědčí hádky kvůli obsazování míst ve výborech o tom, že cesta k sebevědomému islámu německých občanů bude ještě dlouhá.

Hodně bude záležet na tom, půjde-li o skutečně zásadní teologické otázky, jako v případě Svena (Muhammada) Kalische (v Münsteru), který popíral historicitu proroka Mohammeda. Už dnes lze očekávat, že mezi tradičně konzervativně zaměřenými svazy a islámskými centry na německých univerzitách, respektive jejich absolventy, bude docházet stále znovu k rozporům.

A konečně – zejména vzhledem k výsledkům empirických studií – bude třeba se zaměřit na velmi důležitou práci s mládeží. Dostanou mladí uvnitř společenství v mešitě potřebný prostor, aby neskončili v okrajových skupinách společnosti? Bekot Albogai, v Turecko-islámském institutu donedávna pověřený vedením dialogu, dnes jeho místopředseda, si před časem stěžoval, že členové svazů stárnou a hrozí nebezpečí, že „mládež ztratíme“.

Na straně státu si zase zejména právníci při pohledu na nevyřešené otázky často postesknou, že ve většině případů pomůže jedině přísně pragmatický postup. To je minimálně částečná cena za to, že problémy byly dlouho zanedbávány: z počátku se totiž soudilo, že se vyřeší samy od sebe, načež byla jejich existence po celá desetiletí popírána. To se potom nelze divit, že přetrvává značné vzájemné nepochopení.

Nelze se společně profilovat na účet jiných

Úkolem církví zůstává – vzhledem k dalším mezináboženským a teologickým otázkám – přenášet tématiku z úrovně odborných debat a iniciativ usilujících o dialog na všechny úrovně a v co nejširším rozsahu. Pro spolupráci na základě společných teologických východisek pak bude důležité, abychom nenavazovali partnerské vztahy jen proto, že hledáme spojence v boji proti sekularizované, údajně skrz naskrz antireligiózní společnosti. I na to se na plenárním zasedání ZdK poukazovalo.

Právě nedávno upozornil publicista Jan Roß varovně na skutečnost, že německá společnost reaguje „přímo s panickým znepokojením na projevy intenzivní, viditelné, sebevědomé religiozity“. Co přitom kříž, šátek na hlavě nebo obřízka „skutečně“ znamenají, o tom rozhoduje nábožensky indiferentní, ne-li přímo analfabetické obecné povědomí. Ale i kdyby se snad potvrdil dojem, že v německé společnosti roste strach ze všeho náboženského, partnerství mezi křesťany a muslimy musí zůstat přinejmenším v zásadě otevřené všem, kdo mají zájem o spolupráci, ať jsou jejich motivy náboženské či jiné. Neboť jakkoli důležité je společně uvažovat o otázce Boha, nikdy se nesmíme chtít profilovat na účet nevěřících.

Aktuálně je ovšem naléhavější rozpomenout se nejprve na onu „hlubokou úctu“ k islámu, kterou nám ve svém prohlášení o nekřesťanských náboženstvích (Nostra aetate) kladl na srdce II. vatikánský koncil, jehož výročí letos slavíme.

Z Herder Korrespondenz 1/2013 přeložila Helena Medková