Ohlédnutí za Benediktem XVI.

Končí pontifikát Benedikta XVI. (v úřadě byl v letech 2005–2013). Jakou bilanci za sebou papež zanechává?

Jako pastýř a duchovní se Benedikt jistě kritiky nemusí bát. Je autorem řady hlubokých textů, projevů a katechezí. Ještě jako papež napsal podnětnou knihu o Ježíšovi – to je obdivuhodný výkon na osmdesátníka zastávajícího náročnou funkci. Také po intelektuální stránce patří k nejlepším papežům vůbec a jeho osobní život byl vždy příkladný. Na druhou stranu jeho teologie a vůbec celé vnímání světa je zřetelně konzervativní. To by samo o sobě nevadilo, naopak se zdá, že současné Evropě trocha zdravého konzervatismu velmi prospívá. Papež však nepatří především Evropě, ale církvi, a v konzervativní církvi naopak je potřeba číst znamení doby a hledat cestu dál. Klerikální, do sebe uzavřená a tradicionalistická mentalita oficiálního katolicismu se za Benedikta neproměnila, ba naopak jako by spíše přituhlo.

Symbolem může být to, že Vatikán pod Benediktovým vedením rozšířil možnosti sloužení „tridentské“ latinské mše, zpočátku včetně kontroverzních přímluv za obrácení židů, jež se říkaly na Velký pátek. Nebylo by to špatné rozhodnutí, kdyby šlo jen o to, dovolit si trochu nostalgie a usnadnit liturgické použití spousty krásné duchovní hudby, jež vznikla před reformou druhého vatikánského koncilu. Jinak nevinný, ač poněkud zastaralý liturgický útvar se však stal bojovým praporem těch kruhů v církvi, které by se rády vrátily se vším všudy do středověku – tedy do údajného středověku, jaký si představují ve své příliš bujné fantazii.

Mnohem závažnější je ovšem odpor ke změnám v oblastech, které se dotýkají životů běžných lidí. Zejména se to týká reprodukční etiky, manželství a sexuality. Zde je příznačný skandál kolem papežových slov z roku 2009 o tom, že rozdávání kondomů by mohlo ještě zhoršit epidemii AIDS. Je pravda, že kritikové tento výrok obvykle četli mimo kontext, v němž byl pronesen: papež chtěl především zdůraznit nutnost lidské dimenze boje s AIDS, již nelze nikdy nahradit mechanickými ochrannými pomůckami. Na druhou stranu však právě to ukazuje hluboké neporozumění a míjení se mezi papežem a světem běžných lidí – ti v této oblasti nečekají hlubokomyslné úvahy a knížecí rady celibátníků, ale duchovní i praktickou podporu v boji se smrtelnou nemocí.

Ekumenické a mezináboženské vztahy za Benediktova pontifikátu úplně nestrádaly, vztahy se židy dokonce lze označit za příkladné. Byly však i problémy: Řezenská přednáška z roku 2006 s nešťastně voleným citátem urazila muslimy, zdůrazňování katolické jedinečnosti zas ochladilo vztahy s některými protestantskými církvemi. Jediným větším ekumenickým úspěchem tak je otevření náruče pro ultrakonzervativní kruhy napravo od katolické církve – tradicionalistické křídlo anglikánů, odmítajících ordinaci žen, které v katolictví dostalo vlastní osobní prelaturu, nebo lefebvristy, kteří dosáhli některých ústupků. Tyto „úspěchy“ však je třeba psát spíše v uvozovkách, protože skutečnému ekumenismu uzavírají dveře. Znamením toho byly protesty proti tomu, že papež v roce 2009 sňal exkomunikaci z lefebvristického biskupa a popírače holocaustu Richarda Williamsona. A problém zjevně není jen v papežově špatné informovanosti o personáliích nebo v jeho špatném úsudku – jak mohou ekumenické vztahy kvést v atmosféře, kdy se klíčová křesťanská církev kompromituje vztahy s podivnými existencemi a přetahuje do svých řad nespokojené členy jiných církví? Celkově tak mám pocit, že ekumenické vztahy v éře Benedikta XVI. stagnovaly nebo postupovaly pouze setrvačností.

Přehmat s Williamsonem nás přivádí k nejsmutnější stránce Benediktova pontifikátu. Je jím řada různých problémů a veřejných přehmatů, které naznačují, že papež ani plně nezvládal správu církevního úřadu, kurie, a ani nedisponoval diplomatickou obratností a znalostí světa, která by mu umožnila z nepříjemných situací včas vybruslit. Nejznámějším problémem je série skandálů v řadě zemí světa kolem zneužívání nezletilých duchovními. Papež nakonec zaujal zásadní postoj nulové tolerance vůči pachatelům, mezitím však již stačily sexuální skandály podvrátit důvěryhodnost celé instituce a přivést bezmála na buben mnoho diecézí odsouzených platit odškodné obětem. Je v tom i smutné kouzlo nechtěného: papež, který začal důrazným zakazováním sexu rozvedeným lidem a homosexuálům, končí tím, že se omlouvá za rozsáhlou pedofilní aktivitu mužů v sutaně.

Do této oblasti patří také několik dalších papežových nešťastných výroků, skandálů kolem vatikánských úředníků, podezření z korupce ve vedení církve a nakonec roku 2012 únik důvěrných dokumentů dokazujících intriky v kurii zvaný Vatileaks.

Papež Benedikt XVI. byl vždy učencem a mužem ducha, nikoli úředníkem, politikem a vládcem. Proto lze doufat, že budoucí papež bude schopen resty v této oblasti dohnat. Důkladná reforma kurie včetně personální obměny mnoha důležitých postů je zřejmě vysoce žádoucí, aby katolická církev přestala páchnout od hlavy.

Začali jsme chválou, skončeme také tak. Poslední důležitý krok papeže Benedikta, rezignace pro stáří a nemoc, byl správný a ukázal cestu do budoucna jeho nástupcům. Benedikt pochopil, že jeho osobní duchovní cesta vede dál a že musí udělat nesnadný krok, aby mohl překročit práh dveří vedoucích k další etapě. Jeho rozhodnutí bylo nesnadné, odvážné a – přes několik málo starověkých a středověkých precedentů – také novátorské. A je to i rozhodnutí hluboce teologické: starý papež na vlastním příkladě ukazuje, že papežství není něco jako křest – trvalá duchovní vlastnost, které by se člověk nemohl vzdát – a že to tím spíš neznamená stát se nadčlověkem, živým světcem, čtvrtou osobou boží.

Papežství není snadná služba a je potřeba ji vykonávat s plnou fyzickou i duševní silou. Bylo by dobré, kdyby i budoucí papežové – a nejen biskupové, jak je tomu nyní – museli nabídnout po nějaké době rezignaci. Kdyby toto byl odkaz Benedikta XVI., nemuseli bychom se bát ho dokonce zařadit do galerie reformátorů církve – jakkoli by se on sám takovému označení asi bránil.

Nemyslím, že by Benedikt měl být svatořečen. Přes jeho skvělé vlastnosti je tu i příliš mnoho stínů. Kdyby se však o svatořečení jednalo, podle tradice by se hledaly zázraky, který vykonal. V takovém případě bych bral dobrovolnou rezignaci jako jeho zázrak. Zázrak realismu, služby, křesťanské pokory.