Nemáme papeže

Pro českého katolíka znamená letošní březen velký milník. Mění se nejvyšší představitelé státu i církve, prezident i papež. Jedna éra končí, jiná brzy začne.

Osoba v čele je důležitá. Má řadu formálních pravomocí a především má moc neformální: nastoluje témata, udává směr, vytváří atmosféru. Dává lidskou tvář instituci, je někým, s kým se můžeme ztotožnit anebo naopak proti němu protestovat. Dříve se podle vládců dokonce určoval čas. „Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když byl Pontský Pilát vladařem v Judsku a Herodes byl tetrarchou Galileje,“ říkalo se třeba, jak víme z bible.

My křesťané jsme v časomíře opustili krále a začali počítat podle Ježíše. Je to praktičtější; a hlavně se tím říká, kdo je náš skutečný Král. Patří se si to uvědomit.

V katolické církvi nastává po konci jednoho papežství krátké období sedisvakance. Nemáme papeže. Vnímáme to jako nepatřičné, modlíme se za volbu nového a doufáme, že skupina postarších konzervativních pánů, většinou bílé pleti a se „západním“ pohledem na svět, dokáže v Sixtinské kapli vybrat církvi slušného představitele, který by dokázal zohlednit její mládí, její hledání nového, její ženy a děti, její chudé a prosté členy, který by dokázal zahrnout všechny kultury světa.

Sedisvakance však má hodnotu i sama o sobě. Nemít papeže znamená uvědomit si, že skutečnou hlavou církve není muž v bílém, ale někdo jiný – ten, podle koho počítáme čas. A že pozemskou, lidskou tváří církve není jen muž v bílém, ale každý z nás. Pokud totiž máme papeže, tak on na sebe strhává pozornost. „Říkáme církev – myslíme papež,“ dal by se skoro parodovat Majakovského výrok o straně a Leninovi. To však není správně – náměstek se tak stává opticky větším než jeho Pán, a služebník služebníků božích je vnímán jako někdo důležitější než ti, kterým slouží.

Naše číslo Getseman uvádím malým zamyšlením nad Benediktovým pontifikátem. Celkově mi připadá velmi nevyrovnaný: vedle jasných míst existují i body velmi temné.

Další text napsal Martin Šály a nazval ho Křesťanská etika podle Řeči na hoře. Kristova hluboká řeč plná paradoxů a radikálních požadavků není pro etiku snadným východiskem. Bezhraničná Boží láska se nedá snadno vtěsnat do kazuistiky předpisů a pravidel. Proto je dobré se nad Horským kázáním stále znovu zamýšlet.

Stefan Orth (článek Islám v Německu?) a Agenor Brighenti (Církev, teologie a učitelský úřad v Latinské Americe) nás uvedou do odlišných kultur. Setkávání s islámem bude i u nás stále běžnější a Latinská Amerika je přinejmenším od šedesátých let jednou z laboratoří budoucnosti katolické církve.

A konečně na závěr Vojtěch Furák, Martin Gruber a Barbora Plocková, studenti teologie křesťanských tradic, prezentují malý sociologický výzkum na téma Věřící a média. Závěry výzkumu se velmi špatně zobecňují, ale to je právě přínos tohoto textu: vztah věřících k médiím se nedá vtěsnat do žádné snadné formulky.