Věřící a média: sociologický výzkum

V rámci úvodu do sociologie pro studenty předmětu Teologie křesťanských tradic na ETF UK studenti provedli na přelomu let 2012 a 2013 malé sociologické výzkumy. Byly založeny na hloubkových rozhovorech a otázka byla: jak věřící respondenti využívají a chápou média. Třebaže počet dotázaných byl malý a závěry nelze v žádném případě zobecňovat, jsou práce zajímavé už po to, jakou pestrost postojů a zájmů se jim podařilo zachytit. Proto přinášíme výběr z redakčně upravených výzkumných zpráv.

Mladé ženy z Církve bratrské a média – Vojtěch Furák

První respondentku jsem pojmenoval Adéla. Je jí 29 let, má magisterský diplom. Studovala UK Fakultu sociálních věd. Živí se jako učitelka angličtiny na gymnáziu. Stejně jako ostatní respondentky navštěvuje a uvádí jako svůj domovský sbor Církev bratrskou. Pochází z rodiny, kdy pouze jeden rodič byl věřící a proto u ní došlo ke konverzi kolem 15 roku života.

Druhé respondentce jsem dal jméno Barbora. Barboře je také 29 let. Má stejný stupeň vysokoškolského vzdělání. Vystudovala obor lingvistika a vyučuje český jazyk na střední škole. Ani jeden z rodičů nebyl věřící a neměli vliv na konverzi naší respondentky, která proběhla kolem 18 roku.

Poslední respondentku jsem pojmenoval Cecílie, která je stará 31 let. Má bakalářský titul z psychologie a částečně se tomuto oboru věnuje i ve svém povolání. Magisterský diplom získala na Jihočeské univerzitě, obor divadelní tvorba. Oba její rodiče jsou věřící, a proto o se o její konverzi nedají říci přesnější informace, avšak sama uvádí, že vlastní odůvodnění víry proběhlo během jejího dospívání.

Vliv a užívání náboženských a sekulárních medií

Pravidelné sledování médií uvedly všechny tři respondenty.

Literaturu konzumují v určité míře všechny, ale liší se četnost a typ literatury. Každá z respondentek uvedla, že pravidelně čte Bibli, a ta je pro ni nějakým způsobem důležitější než zbytek literatury. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl věnovat Bibli následující kapitolu a v této se zaměřit na vše ostatní z literatury. Hudbu shodně konzumují všechny tři respondentky, mluvené slovo pouze jedna a to ve formě nahraných kázání, filmy sledují dvě respondentky a k televizi se nevyjádřila ani jedna z nich.

Respondentka Adéla čte pravidelně literaturu, ale jedná se pouze o náboženskou, přesněji křesťanskou. Sekulární se víceméně vyhýbá, pokud to nevyžaduje její profese. Jedná se různé typy literatury. Adéla uvedla, že má zálibu v beletrii, která se zakládá na biblických příbězích. Dále čte knihy, které ji mohou pomoci řešit situace a otázky ve vlastním osobním životě i v životě víry. Poslední významnou částí literatury, které Adéla čte jsou různé biografie křesťanských představitelů, kteří jsou více či méně známí. Jedná se o osoby, které nějakým výrazným způsobem odevzdali svoje životy Bohu a snažili se sloužit lidem kolem sebe. Tento typ literatury Adéle pomohl odstranit nějaké předsudky, co se týče jiných denominací. Adéla se pohybuje pouze v protestanském prostředí, ale mnoho těchto osobností je z jiné denominace, může se jednat o římskokatolickou nebo jinou. Osobnosti, o kterých čte, ji pak mohou pozitivně ukázat to prostředí, ze kterého vystupují, a tím odstranit její předsudky. Sekulární literaturu nečte, pokud nemusí. Hudbu poslouchá primárně náboženskou, ale nevyhýbá se ani sekulární. Je pro ni důležitým přínosem emocionálních podnětů a také časem odpočinku. Rozdíl pro Adélu je, když pouze poslouchá křesťanskou hudbu, a nebo když se toho aktivně účastní a zpívá. Křesťanská hudba pro ni slouží hlavně jako prostředek, jak chválit Boha, a pokud se do ní aktivně zapojuje, tak to pro ni získává nový rozměr. Žádné z dalších médií Adéla neuvedla, že by ho pravidelně nebo občas využívala.

Barbora uvedla podobně jako Adéla, že křesťanská hudba ji slouží ke chválení Boha a pokud i ona se aktivně účastní, tím že hraje na nějaký nástroj, tak ji to také přináší nový rozměr. Nicméně pro ni samotnou bylo velice těžké najít kapelu nebo směr křesťanské hudby, který by splňoval nároky na její vkus, který se velice liší ve větší části společnosti. Z tohoto důvodu větší množství hudby, kterou poslouchá, je sekulární. Literatura je pro Barboru velice důležitou součástí života. Sama Barbora říká, že knihy jsou její zálibou od útlého dětství a to se projevuje až do dnešní doby. Vystudovala lingvistiku, což se odráží na jejím profesním životě, kdy studuje český jazyk. A zároveň se to projevuje i v osobním životě a to přesněji v tom, jakým způsobem přistupuje k literatuře. Za posledních pár let si musela vyřešit jeden zásadní problém: jak číst knihy bez toho, aniž by na to koukala „profesním pohledem“. Aby nezkoumala text jako předmět lingvistického zkoumání, ale četla text jako normální čtenář. Trvalo jí nějakou dobu, než v této činnosti našla vyváženost mezi oběma stranami a tím mohla sledovat literaturu, jak z lingvistického pohledu, tak i z toho běžného. Barbora uvedla, že má ráda ještě další typ médií - mluvené slovo, kdy poslouchá nahraná kázání, která jí slouží k osobnímu růstu ve víře. Barbora se ráda dívá na filmy, ale jedná se pouze o filmy sekulární. Tyto filmy mohou řešit podobné otázky, které se objevují v náboženství, a tím mají pro Barboru duchovní rozměr, nicméně pro ni primárně slouží jako čas odpočinku.

Cecílie také pravidelně konzumuje média, ať už se jedná o náboženská nebo sekulární. Z náboženských se jedná pouze o hudbu, která ji slouží jako prostředek ke chválení Boha a přiblížení se k němu. Náboženskou literaturu četla pouze během svého dospívání, ale v současné době ji nečte a nic nového ji nepřináší. Z tohoto důvodu čte pouze sekulární literaturu, kde hledá oproštění se od reality. Mohou se tam objevovat duchovní témata, která ji později vedou k přemýšlení o Bohu, ale sama je nevyhledává. Problém může nastat u psychologické literatury, kterou Cecílie potřebuje studovat pro svoji profesi. Nejedná se o psychologická díla od křesťanských autorů. V zásadě se psychologové, kteří nejsou křesťané, snaží vůči křesťanství nějakým způsobem vymezit a většinou nejsou otevřeni možnosti, že existuje Bůh a je s ním možným kontakt. Většinu těchto jevů se snaží vysvětlit psychickými procesy. Z tohoto důvodu nastává u Cecílie situace, kdy se často musí vyrovnávat s otázkami, které narušují nebo přímo popírají její víru.

Bible

Na základě všech tří rozhovorů bylo zřejmé, že Bible má nejdůležitější místo v životech všech třech respondentek. Adéla a Barbora uvedly, že se snaží číst Bibli pravidelně, pokud možno každý den. Cecílie uvedla, že dříve také pravidelně Bibli četla, ale v současnosti se jí to nedaří z různých důvodů.

Adéla uvedla, že Bible je pro ni pravidelný zdroj pro víru, samotné měřítko víry a dalo by se říci i všech ostatních věcí. Velice často čte křesťanskou literaturu, a proto pro ni Bible slouží jako zdroj a měřítko věrohodnosti. Pokud se výrazně křesťanská literatura liší od toho, co vykládá Bible, tak s tím nesouhlasí a nedokáže se s tím ztotožnit. Bibli jako měřítko své víry a věcí s tím spojených uvádí i Barbora a Cecílie.

U Barbory byl problém s konzumováním literatury bez toho, aniž by do čtení pro své osobní potřeby nezapojovala profesní využití. Tento problém nastal i u Bible a jelikož pro ni tato kniha je důležitější než ostatní knihy, tak i v této situaci byl problém markantnější. Barboře to trvalo delší dobu a hledání rovnováhy jí zasáhlo i do její víry. Po vyřešení tohoto problému a nalezení rovnováhy Barbora uvedla, že ji to přiblížilo více k Bohu a mohla dosáhnout většího poznání.

Závěr

Z rozhovorů nám vyplynulo, že respondentky se náboženské literatuře nevyhýbají, spíše by se dalo říci, že ji upřednostňují. Významnou roli v jejich životě hraje Bible, která zaujímá velice specifické a důležité místo. Náboženská literatura by primárně měla sloužit k poznávání Boha a sbližování se s ním. Nicméně tato literatura může sloužit i jako zábava, případně odpočinek pro čtenáře. Respondentky se většinou nevyhýbají sekulární literatuře, ale její vlivy už jsou rozdílné od té náboženské. Může sloužit k profesním důvodům nebo pouze na rozptýlení a odpočinek podobně jako nějaký typ náboženské literatury. Primárně v nich respondentky nehledají odpovědi na svoji víru a život. Tato literatura může mít duchovní podtext, ale respondentky shodně uvedly, že z tohoto důvodu ji nevyhledávají. Pokud tato situace nastane, tak je to může přiblížit k Bohu, ale není to důvod, proč by takovou literaturu konzumovali.

Náboženská hudba je oblíbeným médiem u respondentek, stejně tak jako sekulární, ale ta náboženská slouží k chválení Boha. Tento prožitek může být intenzivnější, pokud se toho aktivně účastní. Sekulární hudba naopak slouží pro zábavu a odpočinutí a respondentky ji kvůli jiným důvodům, než tyto dva, nevyhledávají.

Ostatní média respondentky vůbec nevyužívaly a pokud ano, tak na ně a jejich životy neměly takový vliv, aby to pro ně bylo důležité a určitým způsobem si to uvědomovaly.

Náboženská média by primárně měla sloužit k většímu poznání Boha a prohloubení našeho vztahu s ním. Na druhou stranu se nedá říci, že by neměla jiné vlivy na náš život.

Podobně je tomu i u sekulárních médií, která si většinou vybíráme z toho důvodu, že si chceme odpočinout a přitom poslouchat příjemnou hudbu nebo se odtrhnout od reality pomocí smyšlených příběhů. Můžeme při tom narazit na hlubší smysl, na duchovní rovinu, která nám může pokládat otázky o Bohu a smyslu života.

Vesničtí katolíci – Martin Gruber

Průzkum jsem založil na rozhovorech se čtyřmi občany středního věku, žijících v menší obci (310 obyvatel) ve Slezsku.

Respondent A má 47 let, je rozvedený, invalidní důchodce, se základním vzděláním. Vyrostl v neúplné ateistické rodině (týrané dítě), konvertoval v dospělosti v katolické komunitě.

Respondent B má 41 let, je svobodný, pracuje jako sociální pracovník, vzdělání střední s maturitou, římský katolík. Vyrostl v běžné rodině, pokřtěn a vychován byl jako člen CČSH, ke katolicismu konvertoval krátce po absolvování základní vojenské služby.

Respondent C má 33 let, je svobodný, nezaměstnaný, se základním vzděláním, římský katolík. Vyrostl v neúplné ateistické rodině, konvertoval v dospělosti v nápravném zařízení.

Respondentka D má 30 let, je svobodná, zaměstnána jako zdravotní sestra, vzdělání střední s maturitou, praktikující římská katolička. Vyrostla v běžné římskokatolické rodině.

Ani jeden z respondentů nepochází z obce, ve které jsem prováděl výzkum. Respondenti A a B jsou původem ze středních Čech, respondenti C a D z jižní Moravy.

Cesta k víře (kontext)

Respondent A se seznámil prvně s katolickým křesťanstvím prostřednictvím babičky, která ho vodila do kostela, nicméně tím nebyl – podle vlastního vyjádření – zásadně ovlivněn. Zlom nastal až po čtyřicátém roce věku, kdy (poznamenán závislostí na drogách a alkoholu, několikerým pobytem ve vězení a těžkou nemocí), po období vzdoru konvertoval v katolické komunitě ke křesťanství. Bezprostředním impulzem k tomu byl ovšem rozhovor s kapucínským řeholníkem z pražského konventu. Jeho víra je velmi bezprostřední, až dětská.

Naproti tomu je víra respondenta B intelektuální a spíše liberální, což je možný důsledek jeho výchovy v Církvi československé husitské. Rozhodující vliv na jeho „chození do sboru“ měla dědečkova sestra, zbytek rodiny byl nábožensky vlažný. V období dospívání (které popisuje jako klidné) byl velmi osloven pravoslavnou a v menší míře i katolickou liturgií. Ke katolicismu ve 22 letech také konvertoval, absolvoval postulát a noviciát v jistém řádu. Po těchto zkušenostech na dobu asi deseti let od víry odpadl (mezeru po Bohu vyplnil alkohol, marihuana a pohlavní promiskuita) a teprve během pouti do Medžugorje došlo k jeho návratu do církve, což nazývá „druhou konverzí“. Přiznává velký (a pozitivní) vliv, který na něj měl – za jeho pobytu ve Spojeném království – emeritní glasgowský biskup Derek Rawcliffe, vůdčí představitel gay hnutí v anglikánské církvi.

Respondent C má mnohem blíže k fundamentalismu. První účast na liturgii zažil díky věřícím „babičkám“ v nemocnici, ve věku 28 let, ale skutečnou konverzi prodělal při svém posledním pobytu ve vězení (byl žalářován vícekrát pro různé trestné činy, narkoman, alkoholik) při kázání vězeňského kaplana na perikopu o marnotratném synovi. Působí dojmem „radostného“ křesťana, což může být do značné míry způsobeno přítomností THC v lécích, které užívá.

Respondentka D vyrostla v katolické rodině, „moravsky zbožné“ (pokřtěna jako dítě, chodila na náboženství a do kostela), od raného dětství formována svou babičkou, přes obvyklé nejasnosti a rozpolcenost během puberty, jí pomohl se dostat kněz v obci, kde žila. Zdravotní škola, kterou se rozhodla absolvovat (a absolvovala), byla výsledkem její touhy pomáhat bližním. Je „tradiční katolička“.

Když to shrneme, pak nás možná překvapí, že – ačkoli vyšli z různých prostředí a jejich cesta za Bohem byla někdy až velmi odlišná – prvotní zkušenost s křesťanským náboženstvím je spjata s „babičkami“, totiž křesťankami důchodového věku, které se ujaly role zprostředkovatelek Kristova učení. („Babičky jsou věčné“, jak s oblibou říkají faráři.) Zatímco v charismatických (letničních) církvích a sborech je obvyklé misijní působení mládeže, v tradičních církvích lidového typu apoštolují staré ženy (převážně asi vdovy?).

Literatura a hudba

Co se týče četby, espondent A se omezuje prakticky jen na válečnou literaturu faktu, což dělával už před svou konverzí, ale čte (nebo minimálně „četl“) bibli, studuje i katechismus (Nový katechismus katolické církve). Poslouchá rock.

Respondent B upřednostňuje intelektuální beletrii (Borghese, Eco, Graves, dvakrát je zmiňován J. R. R. Tolkien), zavrhuje „populární“ současnou historickou beletrii (Vondruška), také knihy Rowlingové pokládá za literárně slabé, především ve srovnání s Tolkienovým dílem. Jako oddechovou četbu přiznal Agathu Christie. Je čtenářem bible. Do určité míry je i literárně činný (píše poezii), zato jeho vztah k hudbě není valný a ochotně by se přimlouval za zredukování hudby během liturgie, nemá rád, když se ze mše dělá koncert nebo opera.

Respondent C rád si rád čítá v bibli a životopisech svatých, jeho oblíbeným autorem je Saint-Exupéry. Přečetl však i Starožitníkův krám od Charlese Dickense. Rád poezii čte a dříve jí i psával, a stejně jako respondent A, má v oblibě rock.

Respondentka D čte také bibli a pouze duchovní literaturu (M. Svatošová, A. Grün, P. Jacobs), poezii nečte. Její vztah k hudbě je bezpříkladně pozitivní, rozumí se k hudbě duchovní, neboť hraje na varhany a zpívá na kůru, mluví o tom, jak zpěv dokáže vyjádřit to, co obyčejná slova ne, jak zpívá při adoraci před svatostánkem.

Všem respondentům je společná záliba v četbě, přičemž tu významnou roli hraje četba (studium, rozjímání nad textem) Písma svatého. Vzhledem k všeobecně přijímanému názoru (nepochybně protestantského původu), že „katolíci bibli nečtou“, je to docela zajímavé zjištění. Ostatně, tři z respondentů (A, B, C) jsou pravidelnými účastníky Lectio divina (biblické hodiny) na faře. Zdá se tedy, že výzvy biskupů, aby věřící nezanedbávali studium bible, aspoň někde docházejí sluchu.

Vkus respondentů ohledně ostatní literatury (včetně novin a časopisů) je velmi různorodý, nedá se mluvit o výraznějších shodách; to, co čte respondent A, by respondenta B nebavilo a co čte respondent B, tomu by respondent A možná nerozuměl. Každopádně, záliba v četbě u všech čtyř respondentů svědčí o tom, že je to (krom televize) nejdostupnější možnost kulturního vyžití v jejich obci. Obliba v rocku (u respondentů A a C) souvisí možná s kriminálním prostředím, ve kterém se před konverzí pohybovali. Jedině respondentka D využívá možnosti, kterou jí nabízí církev (farnost), k zapojení se do hudební činnosti, ostatní tak nanejvýš při mši pějí kostelní písně (a respondent B asi ani to ne).

Výtvarné umění

Tak zde se všichni respondenti shodli na tom, že mají výtvarné umění ve velké oblibě. A výtvarné umění jim do značné míry splývá s uměním církevním. Intelektuálněji založení respondenti (B, D), upřednostňují ikony, které jim připadají „hlubší“ než západní obrazy a pomáhají jim v meditaci. Respondent B ještě připomíná anglického malíře Franka Brangwyna. Respondent C má rád baroko (K. Škréta, M. B. Braun). Úhrnem tedy můžeme říct, že (jak se dá u katolíků očekávat) respondenti nejsou žádnými obrazoborci, ale naopak příznivci výtvarného umění a to především „církevního“.

Filmy, seriály, pořady dokumentární a zpravodajství

Respondent A sleduje náboženské filmy, promítané mu místním farářem, a westerny. K jeho nejoblíbenějším filmům patří Hříšný tanec. Rád se dívá na válečné dokumenty, ale ze zpravodajství pouze na sport.

Respondent B pravidelně sleduje britský seriál Vraždy v Midsommeru a „lehčí teenagerovské komedie“. Je rozmrzelý z překrucováním historie v „historických“ filmech především americké provenience. Nesleduje ze zásady TV zpravodajství, dokumenty ano, zejména o historii a kultuře.

Respondent C ochotně shlédne ledacos, kromě „masakrů“. Má oblíbené komedie Bílá vdova a Černá kočka, bílý kocour, akční film Postradatelní. Je pravidelným divákem TV zpravodajství a dokumentů o přírodě.

Respondentka D sleduje ráda životopisné filmy o svatých (oblíbený film Jan XXIII.), a dokumenty o misiích.

Každý z respondentů má dost odlišný vkus ohledně televizních pořadů, ale rozhodně všichni rádi sledují dokumentární pořady. Proč se těší malému zájmu TV zpravodajství se mohu jen domýšlet, možná je to obecná omrzelost politickou scénou a jejími skandály, nebo prostě potřeba „radši nevědět“.

Tisk, politika a církevní restituce

Respondent A z finančních důvodů tisk nekupuje, jen občas časopis Epocha, a respondent B čte Proglas, Teologie a současnost nebo podobně zaměřená periodika. O politiku se nezajímá ani jeden z nich, restituce schvalují, ovšem respondent B vyjadřuje znechucení nad tím způsobem, jakým se se jich církevní představitelé domáhali.

Respondentka D čte časopis Zdraví a –spíše zběžně – Katolický týdeník, politika jí aktivně nezajímá a souhlasí s navrácením církevního majetku, „je v očekávání“, co přinesou, ale nezajímá se o ně.

Respondent C čte příležitostně MF Dnes, zajímá se o politiku a sympatizuje se sociálními demokraty a TOP 09, o restituce se nezajímá.

Překvapivě pouze jediný respondent (D) čte Katolický týdeník (ten má asi čtenářskou základnu spíše mezi starší generací), nikdo nejmenuje ani – na Moravě hojně rozšiřovaný – ultrakatolický časopis Světlo, přitom u respondentky D bychom právě jeho četbu mohli předpokládat.

Důležité je zjištění, že většina respondentů nejeví o politické dění přiměřený zájem, pouze jediný respondent C se zajímá o politiku a sympatizuje s levicí (mimochodem, přímé volby prezidenta republiky se zúčastnil pouze právě onen respondent C, který v prvním i druhém kole volil Miloše Zemana). Svědčí to podle mě o tom, že obyvatelstvo obce s velmi vysokou nezaměstnaností je zklamáno současnou politickou situací. Jistá roztrpčenost z „krizového vývoje“, která je zřetelně přítomná především u sociálně slabších vrstev obyvatelstva, se zde nevyhnula ani katolickým laikům. Zcela příznačné je ignorování KDU-ČSL, navzdory křesťanským hodnotám, ke kterým se navenek hlásí. Nevylučuji možnost, že kdyby nebyli křesťany, sympatizovali by aspoň někteří z těchto respondentů s komunisty nebo jinou extrémní stranou.

Církevní restituce jsou respondenty schvalovány, aniž by vzbuzovaly přílišné emoce (pouze v jediném případě náznak očekávání) nebo dlouhé komentáře. Snad jsou – trochu naivně – chápány jako záležitost (placeného) kléru, která se laiků nijak blíže nedotýká, a to – jak vidno – ani laiků „církevně angažovaných“, protože všichni respondenti zastávají ve své farnosti nějakou službu (ministrování, lektorát a akolytát, kostelnictví, vedení biblických hodin, výroba nástěnek, zpěv na kůru, průvodcovská služba v kostele – jde o poutní místo). Neochota (nepotřeba?) se k restitucím blíže vyslovit, svědčí možná o tom, že vnímají tuto záležitost – přinejmenším latentně – jako trapně přízemní a na hony vzdálenou duchovnímu světu, který tu má církev reprezentovat.

Závěr

Čtyři respondenti nejsou zřejmě průměrnými katolickými křesťany středního věku (není mezi nimi zastoupen žádný se středním vzděláním bez maturity ani s vysokoškolským vzděláním, všichni jsou svobodní nebo rozvedení bez závazků), ale jejich odpovědi nám přesto vypovídají něco o životě katolických laiků v malé pohraniční obci: Společná je jim aktivní účast na životě farnosti, soukromé (i společné) studium bible, ale uplatňování vlastního vkusu ohledně poslechu (či interpretaci hudby a četby. Převažuje u nich nezájem o politické dění v zemi a také určitá zdrženlivost k církevně-politické otázce restitucí, která možná odráží bariéru, jež v římskokatolické církvi stále ještě dělí laiky od kléru.

Respondenti během asi hodinového rozhovoru vícekrát vyslovili slovo Bůh nebo Ježíš Kristus (v průměru 6,2x) , ale pouze jediný respondent (A) zmínil Pannu Marii (2x). Několikrát použili pro Boha opisné výrazy „Někdo“, „Hlas“ nebo „Světlo“.

Vzdělaní muži – Barbora Plocková

Dotazovala jsem se tří ženatých vysokoškolsky vzdělaných respondentů. První (43 let, PaedF UK, dvě děti) je reformní žid, ostatní dva jsou konvertité, členové římskokatolické církve. Druhý respondent má 29 let, absolvoval HTF UK, má jedno dítě. Třetímu je 28 let, studoval VŠE a je bezdětný.

Vznik víry, náboženská příslušnost respondenta

Všichni respondenti jsou konvertité. Nikdo z nich nepochází z nábožensky založené rodiny, kde by je k víře vedli rodiče.

Jeden z respondentů je žid, konvertoval před několika měsíci, v současnosti se připravuje na oficiální akt konverze. Je žid po otci, ale většina otcových příbuzných zemřela v Osvětimi, o náboženství se doma nemluvilo. Respondent celoživotně vnímal sounáležitost s židovským národem, ale bez náboženských konotací, byl ateista.

Dva respondenti jsou římští katolíci, jejich konverze proběhla v pubertě (13 a 16 let).

Všichni tři respondenti popisují své obrácení jako postupný proces, k němuž došlo neplánovaně v důsledku příhodné situace a silného vlivu jiné osoby (nevlastního bratra, kamaráda a chazana).

„Šlo to tak samovolně, opravdu jsem to neměl tak, že bych šel po ulici a najednou prozřel, to opravdu ne, já jsem spíš materiální a hodně pochybovačný, takže jsem opravdu potřeboval pomalý proces. “

Proměny víry v čase, nynější praktikování víry v běžném životě

Co se týče vývoje víry, jeden z respondentů popisuje svou víru jako cyklickou – ve zhruba dvouletých cyklech se střídají období větší intenzity a upadání spirituálního života. Druhý respondent uvádí, že jeho celková náboženská aktivita je do značné míry závislá na tom, zda ji má (modlitbu a návštěvu bohoslužeb) s kým sdílet. Třetí respondent je čerstvý konvertita, vývoj víry zatím vnímá jako „vzestupný“ ve smyslu zvyšující se intenzity náboženského života.

Co se týče nynějšího praktikování víry, všichni respondenti se pravidelně účastní „povinných“ bohoslužeb. Žádný z respondentů se pravidelně nemodlí, všichni se věnují modlitbě, když cítí potřebu se modlit. Všichni respondenti vnímají víru v zásadě jako něco, co je tu pro ně, ne oni pro víru.

„Modlím se, když mám potřebu se modlit, zpovědník mi říkal, že bych se měl naopak modlit, i když se mi nechce, a tím si tu potřebu vytvořit, ale mě pořád přijde, že je v tomhle tvrzení nějak rozpor, nutit se věřit je v podstatě ... nevím, něco mi na tom nesedí.“

Vztah ke společenství věřících

Jeden z respondentů nemá žádný bližší vztah ke svému společenství, kromě pravidelné účasti na bohoslužbách se v něm nijak nezapojuje. Uvítal by, kdyby bylo společenství menší a jeho členové si byli bližší, ale nevidí takovou možnost jako reálnou vzhledem k individualistickému charakteru české společnosti.

Další respondent pracuje jako pastorační asistent ve své farnosti, ale svou roli vnímá jako čistě prakticky-organizační, nikoli duchovní. V této farnosti je nový a považuje její kruhy za těžko prostupné – ačkoli navenek je deklarována velká otevřenost, ve skutečnosti jen velmi opatrně přijmou někoho za „jednoho z nás“. Potřebu většího sbližování se členy farnosti nemá. Vadí mu, když někdo přijímá náboženské pravdy za své a vůbec o nich nepřemýšlí, což je podle jeho mínění základní nastavení velké části věřících, s nimiž se kdy setkal. Rád takové mechanicky přejaté pravdy ostatním bourá a uvítal by společenství, kde by někdo naopak boural jeho stereotypy, které by pro něj bylo intelektuálně podnětné. Takové společenství v zásadě našel, ale mezi svými většinou nevěřícími přáteli, nikoli ve formě církevního společenství.

Třetí z respondentů vnímá své společenství jako velice příjemné – společenství je malé, po bohoslužbě pravidelně následuje společná večeře, při níž členové probírají záležitosti běžného života, což je sbližuje mnohem víc než pouhá společná modlitba.

Vztah respondenta k médiím obecně a jejich konzumace

Všichni respondenti živě sledují současné dění a jsou pravidelnými konzumenty jak tradičních médií (literatura, filmy, časopisy – všichni respondenti např. pravidelně čtou měsíčník Respekt), tak elektronických médií – zejména internetového zpravodajství a online verzí oblíbených titulů, příp. radiostanic, ale také Facebooku a Twitteru. Konzumace elektronických médií přitom u všech respondentů výrazně převládá. Dva z respondentů záměrně nemají doma televizi.

Všichni respondenti sledují média každodenně a všichni se shodují v tom, že média velmi ovlivňují jejich názory, a to dost možná víc, než si sami uvědomují. Všichni respondenti mají svá oblíbená média, s jejichž pohledem na svět se mohou ztotožnit, a zejména tato média pak zásadně ovlivňují (a často v podstatě formují) jejich názory na problémy, na něž např. do té doby žádný názor neměli.

Všichni respondenti považují elektronická média za nesrovnatelně vlivnější než tzv. tradiční média, zejména pro jejich rychlost (neustálou aktualizaci), aktivní zapojování jednotlivců a možnost vyjasnit si názory peer-to-peer formou.

Vztah k náboženskému obsahu nenáboženských médií

Všechny respondenty velice zajímají náboženská témata v nenáboženských médiích, aktivně je sledují a vyhledávají. Co se týče náboženství, které sledují, jeden z respondentů se zajímá téměř výhradně o náboženský obsah týkající se jeho vlastního náboženství, jeden z respondentů sleduje převážně obsah týkající se jeho vlastního náboženství, ale zajímá se i o ostatní náboženství, a jeden z respondentů se zajímá o všechna náboženství v médiích stejnou mírou.

Co se týče hodnocení zpracování náboženských témat v nenáboženských médiích, respondent židovské víry velmi kladně hodnotí obecný proizraelský postoj české společnosti i českých médií a je spokojen se způsobem zpracování židovských témat v médiích. Co se týče ostatních náboženství, vadí mu obecně protikatolický postoj české společnosti a médií, považuje jej za hloupý přežitek komunismu.

Druhý z respondentů považuje zpracování náboženských témat v médiích ve většině případů za zcela vybočující z obecných norem žurnalistiky. Podle jeho názoru dochází velice často k referování o náboženství způsobem, který by u žádné jiné kategorie nebyl možný bez značných protestů.

„Například je tam titulek: Dva muslimští rodiče zavraždili svoje dítě. Přitom ty dvě skutečnosti spolu vůbec nesouvisí, ten skutek nebyl spáchán z žádných náboženských pohnutek a nijak nesouvisel s vyznáním těch rodičů. Ale napíše se to tam. Kdyby někdo napsal něco podobného ve vztahu k nějaké jiné skupině, zvedla by se okamžitě ohromná vlna protestu. I když možná třeba u Romů to občas funguje podobně.“

Třetí respondent je spokojen s náboženskými pořady v nenáboženských médiích, jejichž cílovou skupinou jsou převážně věřící konzumenti (např. pořad Hovory o víře či Zbožní a bezbožní na ČRO 6). V ostatních případech se v zásadě shoduje s předchozím respondentem v tom, že náboženská témata jsou často zpracována zkreslujícím způsobem, který vyhovuje obecnému protináboženskému naladění české společnosti (respondent to však přisuzuje více neznalosti autorů než jejich zlému záměru).

Žádný z respondentů se nedomnívá, že by někdy nenáboženská média ovlivnila jeho postoje k vlastnímu náboženství či víře, dva z respondentů připouštějí, že k takovému ovlivnění mohlo dojít nevědomě.

Obecný vztah k náboženským médiím a jejich konzumace

Všichni respondenti pravidelně čtou věstník vydávaný v jejich vlastním společenství. Vyhovuje jim kombinace informací, které se jich bezprostředně týkají, a obecnějších článků pojednávajících o jejich náboženství.

Jiná náboženská média nikdo z respondentů programově nevyhledává a nikdo z nich není pravidelným konzumentem jiných náboženských médií

Pro konzumaci náboženských médií se všichni respondenti rozhodují podle stejných kritérií jako u nenáboženských médií – tedy podle toho, zda je dané médium zaujme a osloví (např. u hudby, filmů a literatury), zda se mohou ztotožnit s názory autora, zda jim vyhovuje způsob a kvalita zpracování atd. Nikdo z respondentů nepreferuje náboženské médium před nenáboženským jen na základě jeho programového náboženského zaměření (specifické jsou přitom zmiňované lokální časopisy společenství a odborná literatura).

Všichni respondenti uvedli, že náboženská média nijak neovlivňují jejich pohled na současné dění. Dva z respondentů vůbec nepovažují náboženská média za vhodná pro informování o současném dění, jeden proto, že náboženská média se ani nepokusí o objektivní pohled, druhý proto, že a priori předpokládá nižší kvalitu zpracování nenáboženských témat v náboženských médiích.

„Špičkoví novináři přece nebudou pracovat v Katolickém týdeníku. Takže si o tom radši přečtu někde jinde.“

Vztah k odborným náboženským médiím

Všichni respondenti nepravidelně konzumují odborná náboženská média, když se chtějí něco dozvědět o konkrétním teologickém tématu. Všichni respondenti uvádějí, že z tohoto důvodu už v minulosti odborná náboženská média vyhledali. Zajímavé je, že pro nikoho z respondentů odborná média nespadají do kategorie náboženská média, jak ji běžně chápou.

Při samotném výběru z nabídky odborných náboženských médií rozhodují obdobná kritéria jako při výběru médií obecně – zda dané dílo respondenta zaujme, zda zná jeho autora a ztotožňuje se s jeho názory. Za důležitý faktor označili všichni respondenti také konkrétní doporučení člověka, který je pro ně věrohodný.

Všichni respondenti uvedli, že nepovažují náboženská média, a to ani odborná, za důležitá pro svou víru. Dva z respondentů však zároveň uvedli, že považují odborná náboženská média za důležitější než jiná náboženská média a že v minulosti odborná náboženská literatura ovlivnila jejich víru či náboženské postoje.

Závěr

Víra je vnímána jako soukromá záležitost, určující je osobní vnímání víry, nikoli stanovená pravidla. Aktivita respondentů se v zásadě omezuje na návštěvu bohoslužeb, osobní spiritualitě se věnují nepravidelně v závislosti na vlastní potřebě.

Konzumace médií je obecně velmi intenzivní, konzumenti svá oblíbená zpravodajská média (zejména v elektronické podobě) sledují s frekvencí několikrát za den. Převažuje konzumace elektronických médií, jež jsou také považována za vlivnější.

Věřící konzumenti se velice zajímají o náboženský obsah nenáboženských médií, ten ale zároveň neovlivňuje jejich víru či náboženské postoje. Pravidelná konzumace náboženských médií se u věřících omezuje na lokální časopis vydávaný jejich společenstvím. Další náboženská média věřící konzumují jen nepravidelně, přímo kvůli jejímu náboženskému obsahu pak konzumují v zásadě jen odbornou náboženskou literaturu. Při výběru náboženských i nenáboženských médií se konzumenti řídí v podstatě stejnými kritérii – zejména tím, zda je dané dílo zaujme a zda znají autora a mohou se ztotožnit s jeho světonázorem.