Angela z Foligna

Angela se narodila pravděpodobně ve Folignu roku 1248. Vdala se jako velmi mladá a měla několik dětí. Byla bohatá, pyšná a krásná, obdarovaná živou inteligencí, tíhnoucí k ironii. Emotivně byla mimořádně citlivá a měla vášnivý temperament. Měla ráda světské věci, dobrá jídla, hezké šaty, tanec a obdiv druhých. Podle P. Lachance Angelin život před konverzí „nebyl jen hledáním potěšení, bohatý na shovívavost k sobě samé, ale byl to i život hříšný.“

V roce 1285, když měla Angela 37 let, ji strach ze zavržení přivedl k tomu, aby se vyzpovídala. Neměla však sílu vyznat všechny hříchy, a tak nehodně přijala sv. přijímání. Modlila se proto ke sv. Františkovi, aby jí pomohl najít dobrého zpovědníka. Světec se jí zjevil ve snu v podobě zbožného starce. Následujícího dne hledala zpovědníka v kostele sv. Františka, ale nakonec ho našla v katedrále S. Feliciano v osobě svého příbuzného, františkána Arnalda, který ji vyzpovídal, stal se jejím zpovědníkem a později zapisovatelem jejích zjevení.

V létě 1291 byla Angela ve Folignu přijata do Třetího františkánského řádu. Na podzim téhož roku se rozhodla vykonat pouť do Assisi, aby na přímluvu sv. Františka získala Kristovu milost a žíla podle jeho přikázání chudoby. Na cestě do Assisi, v kapli zasvěcené Boží Trojici, uslyšela hlas, který jí řekl: „Prosila jsi mého služebníka Františka, a já jsem nechtěl poslat jiného posla. Já jsem Duch Svatý, a přišel jsem k tobě, abych ti dal útěchu, jakou jsi nikdy nezakusila.“ Angela byla natolik uchvácena něžností Boží lásky, která vstoupila do jejího srdce, že se na další cestě musela nechat vést druhými.

V Assisi, při návštěvě horní basiliky sv. Františka, Angela viděla ve vitráži postavu tohoto světce v Kristově lůně. Vidění ji vylekalo a naplnilo vědomím Boží přítom­nosti do té míry, že když se začalo vytrácet, začala v zármutku křičet a chtěla zemřít. Padla na podlahu basiliky a vydávala nearti­kulované zvuky, takže přitáhla pozornost bratří z konventu, kteří ji přikázali, aby už do Assisi nikdy nechodila. Angela se nicméně vrátila z Assisi plná pokoje. Arnaldo však byl znepokojen jejím stavem a začal zkoumat, zda se jí nezmocnil zlý duch. Angela dovolila Arnoldovi poznávat své duchovní zážitky, a on se rozhodl její slova zapisovat do knihy nazvané Memoriale. V této knize Angela mj. uvádí, že byla pronásledována františkány i členy Třetího řádu. Pravděpodobně na počátku roku 1293 těžce onemocněla a cítila se Bohem opuštěna. V letech 1294–1296 střídavě prožívala chvíle nejvyššího zoufalství s okamžiky Boží blízkosti.

Ve zbytku svého života se Angela stýkala se značným počtem žáků a obdivovatelů, kteří k ní přicházeli zblízka či zdaleka, aby poslouchali její duchovní učení. Jeden z jejích duchovních synů napsal svědectví: „Je v ní kořen vyprošující nám všechno a my jsme její radostí a korunou v Pánu.“ Angelin vliv se rozšířil i na učitele a doktory teologie, kteří procházeli Folignem. Díky Ubertinovi z Casale a dalším františkánům se Angela zapojila do zápasu mezi spirituály a Komunitou o míru chudoby. Lze říct, že její funkce v tomto konfliktu byla mírotvorná. Naopak otevřeně varovala před sektou fraticellů svobodného ducha, která hlásala, že člověk s Bohem v duši je nad zákonem a není zodpovědný za své skutky.

Koncem září 1308 byla Angela upoutána na lůžko a tehdy se dostala do vytržení, v němž se jí zjevilo množství andělů. Pochopila jejich poselství a napsala poslední slova své duchovní rodině, která tvoří jakousi syntézu její duchovní nauky. Píše o pěti tajemstvích Kristova života, která představují pro pravé učedníky cestu výstupu k Otci. Rozvijí také sedm darů Ducha svatého, z nichž největším je Láska, z které se požehnaní budou radovat v nebi v míře, v jaké jsou oni sami schopni milovat.

Angela z Foligna zemřela 4. ledna 1309. Její tělo bylo uloženo do kostela sv. Františka ve Folignu, kde je možné je vidět dodnes. 11. 7. 1701 ji blahořečil papež Kliment XI.

Kromě zápisu zjevení Memoriale se dochovalo jejích 8 zpráv o vnitřních zkušenos-tech, 9 dopisů, 12 promluv, 7 různých rozprav, oznámení o její smrti a jedna vzpomínková řeč nazvaná Epilog. Tyto spisy tvoří soubor, který moderní editoři nazvali Instruc-tiones a který se společně s Memoriale nazývá prostě Liber („Kniha“).