Instituce trvalého vztahu muže a ženy má již na počátku bible zásadní hodnotu. Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2,24) V určitém okamžiku partneři výrazně omezují své dosavadní rodinné vazby, aby měli prostor vytvářet vztah mezi sebou. Tento vztah muže a ženy je podle Ef 5, 21–33 dokonce analogický ke vztahu Krista a jeho církve. Vztah je označen výrazem mysterion (tajemství), který byl později využit pro označení svátosti.
Přestože Ježíš, podle Janova evangelia, začal své veřejné působení na svatbě v Káně Galilejské (J 2, 1–12), jeho následovníci po několik staletí žádný specificky křesťanský obřad svatby neznali. Svatby se odehrávaly světským způsobem běžným v daném prostředí (židovském či řeckém), kde klíčovou roli hráli rodiče snoubenců. Židovská svatba se během křesťanské éry zásadně nezměnila. Ovšem původní rozdělení svatby na dvě části (zásnuby a svatbu) mezi kterými snoubenci žili několik měsíců před svatbou ve společné domácnosti (Mt 1, 8–25) ve středověku zaniklo. Podstatným ritem svatby je podepsání svatební smlouvy – ketuby. Svatební průvod (srv. Mt 25,7) se děje příchodem ženicha s doprovodem a posléze nevěsty s doprovodem pod baldachýn – chupu.
V prvních křesťanských staletích se církev na svatbě nikterak nepodílela. Podle Ignáce z Antiochie (3. stol.) se nehodilo, aby byl biskup svatbě přítomen, nebo do ní dokonce zasahoval.
V antickém svatebním obřadu hrála významnou roli pronuba – zralá žena, představující Jupitorovu manželku Juno, která spojovala pravice snoubenců a žehnala svazku. Na archeologických nálezech 6.–7. stol. v Sýrii pronubu nahradil Ježíš Kristus.
Při francké svatbě v 7. stol. byl kněz již zapojen. Za účasti celé vesnice probíhaly oddavky (verlobung). Nevěsta dostala soupis věna, poté odcházela průvodem do ženichova domu (dructis). Večer kněz žehnal domu a loži novomanželů. Ráno manžel předal manželce dary (morgengabe).
Text požehnání:
Modlíme se k Tobě, svatý Pane, všemocný Otče, věčný Bože, za tvé služebníky Toho a toho a Tu a tu, jimž se dostalo milosti svazku manželského a kteří hlasem naší modlitby prosí o tvé požehnání. Dopřej jim, Pane, láskyplné shody. Nechť je jim dána něha Sáry, pokora Rebeky, láska Ráchel, milost a laskavost Zuzany. Nechť sestoupí na tvé služebníky, jako padá rosa na tvář země. Nechť tímto pocítí přítomnost tvé ruky a ve věčné radosti přijímají Ducha svatého.
Ve 12. stol. v Normandii se svatba odehrávala již před kostelem. Otec nevěsty zde svou dceru předal ženichovi a spojil jejich pravé ruce, což bylo hlavním aktem celého obřadu. Kněz kontroloval, zda snoubenci souhlasí se sňatkem a zda nejsou příbuzní. Četla se svatební listina, ženich dal nevěstě 13 mincí, kněz žehnal jedinému prstenu, který manžel ženě navlékl a ona se mu poklonila. Následoval průvod do kostela, při kterém se zpíval Ž 127 („Nestaví-li dům Hospodin…“). Byl použit „běžný“ formulář mše ke sv. Trojici, při ofertoriu (obětování) manželé se svíčkou poklekli před oltářem a zahaleni baldachýnem dostali požehnání; při Pax šel ženich pro polibek míru a předal jej nevěstě; přijímali oba pod obojí způsobou. Večer pak kněz žehnal loži novomanželů.
Jak probíhala svatba v předtridentském ritu, ukazuje příklad v Métách kolem r. 1550.
Hlavním činitelem byl již kněz, který vítal snoubence před kostelem. Společně všichni vstoupili dovnitř; nevěsta se modlila na kolenou před oltářem a políbila jej. Po ofertoriu přistoupili snoubenci k oltáři, kněz spojil jejich ruce nad chlebem a vínem, načež říkali slib:
Ženich francouzsky: „Já N., si beru zde přítomnou N., za svou právoplatnou ženu a manželku, a slibuji jí na víru svého těla, na chléb, víno a svátosti naší matky církve svaté, že ji neopustím až do konce svých dnů pro žádnou krásnější, lepší, horší ani stejně dobrou, a nikdy ji nenechám trpět nedostatkem darů, jimiž mě obdařil a obdaří Bůh, pokud to bude v mých silách. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Kněz se ptal nevěsty: „Má milá, slyšela jste sliby, které vám učinil N. Přijímáte je a slibujete mu totéž?“ Nevěsta: „Ano.“
Kněz latinsky potvrdil: „Et sic vos coniungo. In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen“
Po přijímání byl požehnán jeden prsten, manžel jej nasadil manželce a řekl (francouzky): „Tímto prstenem tě činím svou ženou, dávám ti svůj majetek, daruji ti své tělo. (latinsky:) In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti. Amen.“
Následoval Veni Creator, požehnání Abraháma, Izáka a Jákoba. Večer kněz požehnal manželskému loži.
Ačkoli se svátosti slaví v církvi, reprezentované konkrétní obcí1, tak je málokdy obec přítomna. Zřídka se slaví svatba v neděli, v rámci obvyklého shromáždění. Přitom i Ordo celebrandi matrimonium předpokládá, že „udělování svátostí a svátostin je významnou událostí pro život celé farnosti…“2 Malý respekt k přáním koncilu je dán zřejmě povrchní liturgickou obnovou, které nepředcházela obnova ekleziální. Farnosti sice existují, ale často jsou už skutečností pouze virtuální, podobně jako univerzální církev, která byla virtuální realitou vždy. Na svatby se tak schází pouze příbuzní a přátelé svatebčanů, což je možné, ale mělo by to být spíše výjimkou, než pravidlem.
V našich kostelích je velmi obtížné slavit liturgii. Barokní podoba interiéru s lavicemi a kůrem je vhodná spíše ke koncertu než ke společnému slavení. Přesto alespoň to nezákladnější vyjádřit lze i za ztížených podmínek. Nechápu, proč nás ženich s nevěstou zvou na svou svatbu, a pak jsou k nám celou dobu otočeni zády. Prakticky všude je možné posadit ženicha s nevěstou, svědky a případně nejbližší příbuzné tak, aby s nimi bylo možné zrakem komunikovat. Mohou vytvořit kolem stolu Páně alespoň náznak komunia. Je třeba promýšlet i vzájemné postavení ženicha s nevěstou, předsedajícího a shromáždění jak během slibu, tak během velké eulogie.
Nevím, proč bývá liturgie „obohacena“ feudálním výjevem, kdy matka vede ženicha a otec nevěstu k oltáři. Tomuto výjevu je věnována velká pozornost. Škoda, že není hrán až do konce. Obsahoval by i např. předání věna ve formě několika kusů hovězího dobytka… Vypozoroval jsem, že tam, kde se podobným paraliturgickým kouskům dal prostor, se téměř vytratila jedna ze zásadních částí svatby – velká eulogie. Současná římská liturgie začíná jinak: „Koná-li se průvod k oltáři, jdou napřed ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň příbuzní a dva svědkové. Přitom se koná vstupní zpěv.“3 Nic nebrání, aby vcházeli všichni ze shromáždění, tak jako tomu bylo v prvních staletích svobody církve.
Velká eulogie, v případě svatby „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou“ je vedle slibu vrcholem svatební liturgie. Vyvinula se z požehnání lože. V prvé části jsou formou díkůčinění vzpomínány velké boží činy týkající se manželství a ve druhé prosíme za přítomné novomanžele. Eulogie je modlitbou celé obce, byť je přednášena předsedajícím. Obec vyjadřuje svůj souhlas někdy aklamacemi a především závěrečným amen. V římské liturgii je však umístěna na velmi zvláštním místě – po modlitbě otčenáš před přijímáním. Po otčenáši je vynechán embolismus, hned následuje doxologie4 a po ní má místo velká eulogie. Je to místo, které bylo ve středověku, kdy nikdo z účastníků nepřijímal (s výjimkou předsedajícího) vyhrazeno pro požehnání těm, kteří odcházeli, neboť pro ně povinná část mše skončila. Návrh prof. Kunetky5 umísťuje eulogii na závěr svatebního bloku, těsně před přímluvy. Významu velké eulogie by měl odpovídat i postoj předsedajícího, novomanželů i celého shromáždění. Těžko je poznat, že se jedná o „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou“ pokud předsedající a novomanželé nejsou ve fyzické blízkosti. Buď by měl on přijít za nimi, nebo oni za ním.
skrutinium (otázky) – souhlas (slib) – přijetí souhlasu – žehnání prstenů – přímluvy – eulogie
Návrh prof. Kunetky:
žehnání prstenů - souhlas (slib) – přijetí souhlasu – eulogie – přímluvy
Žehnání prstenů je vhodné umístit do úvodních obřadů a ostatní části na obvyklé místo, po bloku slova. Obdobné pořadí platí, i pokud je svatba implementována do eucharistické liturgie.
Standardní formou je svatba uprostřed sboru, v neděli, bohoslužba předpokládá začlenění večeře Páně. Je paradoxní, že ačkoli (některé) církve vzešlé z reformace manželství za svátost nepovažují, mnohem lépe naplňují pastoračně-liturgické předpoklady pro slavení svátostí, než církev římská. Je to nejen tím, že je sbor přítomen, ale i tím, že součástí skrutinia (tj. otázek) snoubencům jsou i otázky rodině a sboru. Otázky rodině se mohou vynechat (např. jde-li o sanaci civilně uzavřeného sňatku), otázky sboru nikoli. Členové sboru jsou tázání, zda budou dělat „vše co je v jejich silách k podpoře manželů N. a N.“. Manželství je křehká instituce, není jen věcí snoubenců. Vyžaduje oporu nejen od Hospodina, ale i od církve.
Úvodní obřady
Vstup
Úvodní verš bible
Prohlášení o daru manželství
Vstupní modlitba
Skrutinium (ověření připravenosti snoubenců, rodiny, sboru)
Blok slova
Starozákonní čtení - doporučenými texty jsou:
Gn 1, 26-31 - lidský rod stvořen k obrazu božímu;
Gn 2, 18-24 - kost z mých kostí a maso z mého masa;
Pís 8, 6-7 - chovej mne jak pečetidlo u srdce;
Př 3, 3-6 - důvěřuj Hospodinu celým srdcem;
Iz 54, 5-8 - tvůj Tvůrce je tvůj manžel;
Jr 31, 31–34 - Hospodin uzavře novou smlouvu.
Mezizpěv – doporučenými žalmy jsou:
Ž 8 ; Ž 67; Ž 95, 1-7; Ž 100; Ž 103, 1-5, 15-18; Ž 117; Ž 121; Ž 128; Ž 136, 1-9. 26; Ž 145; Ž 148; Ž 150.
Novozákonní čtení – doporučenými texty jsou:
Ř 12, 1-2.9-18 - živá oběť, láska ať je ryzí;
1 K 13, 1-13 - víra, naděje, láska, největší je láska;
Ko 3, 12-17 - oblečte se láskou;
1 J 4, 7-12 - milujte se navzájem, Bůh je láska;
Zj 19, 1.5-9 - veselí na svatbě Beránkově.
Evangelijní čtení – doporučenými texty jsou:
Mt 5, 1-10 – blahoslavenství;
Mt 5, 13-16 - sůl země, světlo světa;
Mt 19, 3-6 - již nejsou dva, ale jedno tělo;
Mt 22, 35-40 - miluj Pána celým srdcem, duší, myslí;
Mk 10, 6-9 - co Bůh spojil, ať člověk neodděluje;
J 2, 1-11 - svatba v Káně;
J 15, 1-17 - Ježíš, pravý vinný kmen.
Blok manželství
Slib
Výměna prstenů, nebo jiných symbolů
Velká eulogie
Modlitba Páně
Vyhlášení manželství
Poslání, doslova „nabití“ (Ko 3, 12-14 nebo Ko 3,17) a požehnání (např. Nu 6, 24-26) manželů
Přímluvy
Eucharistický blok s vlastní anaforou
Závěrečné obřady
Úvodní obřady
Pozdrav
(Otázky obci a dvojici)
Veřejné prohlášení úmyslu
Přijetí rodinami a obcí
Modlitba dne
Blok slova
Svatba
Svatební slib
Předání prstenů
Prohlášení manželství
Modlitby
Přímluvy
Požehnání (velká eulogie)
Otče náš
Závěrečné obřady
Pozdrav pokoje
Propuštění
Požehnaný jsi, Pane Bože, nebeský Otče.
Ve své velké lásce jsi nás stvořil jako muže a ženy
a učinil spojení muže a ženy
obrazem smlouvy mezi tebou a tvým lidem.
Poslal jsi Ježíše Krista, aby přišel mezi nás,
aby se v něm zjevila tvá láska,
aby daroval světu nový život.
Posíláš Ducha svatého,
aby vylil hojnost tvého požehnání na N. a N.,
které v tento den povoláváš ke spojení v manželství.
Žehnej jim v jejich práci a jejich vztahu;
v jejich spánku a v jejich bděních;
v jejich radostech a jejich trápeních;
v jejich životě i jejich smrti.
[Dejte jim dar dětí v souladu s tvou vůlí,
a aby jejich domov byl pro ně útočištěm pokoje.]
Ať je vzájemná láska pečetí na jejich srdcích,
pláštěm na jejich ramenou,
a korunou na jejich čelech.
Žehnej jim, ať všichni vidí na jejich společném životě,
v rámci společenství tvého lidu,
záblesk tvého království na zemi.
A nakonec, až se naplní čas,
přivítej je do slávy tvé přítomnosti.
Skrze tvého Syna Ježíše Krista
v jednotě Ducha svatého ve tvé svaté církvi
všechna čest a sláva tobě, Bože Otče všemohoucí
nyní a navěky.
Amen.
Byzantské eulogie nad manželi (jak při zásnubách, tak při korunovaci) jsme otiskli v č. 234 (leden 2012). Viz www.getsemany.cz/node/2882
Otázky, které jsem položil byly ovlivněny svatbami, kterých jsem v posledním roce účastnil (jedna v prostředí ČCE, jedna v CB). Poměrně malý počet respondentů neumožňuje spolehlivě zmapovat situaci, přesto nějaké trendy jsou patrné.
Kde se křesťanské svatby, které jsem v poslední době zažil(a) odehrávaly?
Žádný z respondentů nezaznamenal situaci, kdy by se svatba děla v rámci nědělního slavení obce/sboru. Nejčastěji se slaví v sobotu, v kostele/modlitebně. V menší míře na jiných místech či v přírodě.
Byli přítomni zástupci obce/sboru kde se svatba konala?
Pouze v CB je přítomnost většího počtu členů sboru pravidlem a svatba je vnímána jako záležitost týkající se církve. Jinde je často přítomen jen „personál“ kostela.
Bylo snoubencům v rámci obřadu vidět do tváře?
Ve většině případů nebylo. Kladné odpovědi přišly tři: U husitské svatby v přírodě, u evangelické v zámecké zahradě a v modlitebně CB (což koresponduje s mojí zkušeností, kdy snoubenci stáli čelem ke shromáždění).
Četlo se při svatbě z bible? Týkalo se kázání biblických textů?
Ve všech případech ano. Otázku jsem položil, neboť jsem zažil v rámci CB svatbu, kde se z bible nečetlo. Byl to zřejmě ale jen momentální úlet.
Bylo součástí svatby slavení eucharistie/večeře Páně?
Při katolických svatbách často, při protestantských velmi výjimečně.
Byly užity přímluvy za manžele?
Ve všech případech ano.
Byla při svatbě zařazena eulogie nad manželi? Všiml(a) jsem si toho, nebo nemám jistotu?
Při katolických svatbách je zařazena, ale respondenti ji nevnímají. Jinak se užívá velmi málo. (Sám jsem zažil v CB požehnání obou otců snoubencům, které mělo anamnetické i epikletické momenty a dalo by se nazvat eulogiemi.)
Podíleli se na vedení svatby křesťané (služebníci) různých církví?
Sám jsem tuto situaci zažil mnohokrát, proto jsem tuto otázku položil. Žádný z respondentů to ale nezaznamenal. Dokonce, i když se v jednom případě jednalo o denominačně smíšenou svatbu předsedal ji služebník jen jedné církve.
1srovnej SC 42
2srovnej OCM 8
3OCM 20
4Pouze při svatbě se tedy katolíci modlí otčenáš podobně jako ostatní církve, tj. s připojenou doxologií: „Neboť tvé je království…“
5Kunetka, František. „Benedictio nuptialis.“ Studia theologica 23 (2006) 1-21
6Book of Common Worship, Wesminster/John Knox Press, Louisville, Kentucky, 1983, str. 841
7A Christian Celebration of Marriage: An Ecumenical Liturgy, CCT, 1987
Poslední komentáře