Jste zde

O nás, „našem“ Ješuovi a služebnících „bohů cizích“

Zamyšlení nad knihou Pavla Hoška „Na cestě k dialogu“

Prohlížel jsem si včera fotografie, které jeden můj pedagog pořídil ve virginském ášramu Yogaville. Založil ho v roce 1980 jogín Satchidananda uprostřed romantické krajiny a jeho centrem se o něco později stal LOTUS, „Svatyně Světla Univerzální1 Pravdy“. V tomto posvátném areálu jsou naroveň postavena nejen všechna známá náboženství, ale je tam dán prostor i těm (dosud) neznámým. Protože jsem zároveň dočítal knihu Pavla Hoška „Na cestě k dialogu“, obé se mi tak trochu propojilo a toto zamyšlení tím bude ovlivněno.

Po přečtení knihy jsem si položil otázku: Proč se mezináboženský dialog ze strany křesťanů vyvíjí tak pomalu a křečovitě, namísto toho, aby byl samozřejmostí? – Domnívám se, že tu hraje svou roli obtížné břemeno Starého Zákona, které jsme my, křesťané, převzali, neboť přijmout za svůj a zrealizovat návrh Markiónův by znamenalo „vylít s vaničkou i dítě“. A tak se v našem Písmu vedle osvícených2 textů jako je Deuteroizajáš nebo Job, objevuje i adorace násilí a necudně otevřené výzvy k němu. Vstřícný postoj Starého Zákona k ostatním národům, který tam na mnoha místech vskutku nacházíme, rozhodně neznamená zároveň toleranci k jiným kultům, než je Jahvův. Historický Ješua, jehož vyznáváme jako svého Mesiáše, byl duchovním následovníkem mudrců doby „etického zlomu“, byť ovlivněným soudobými apokalyptickými představami. Nový zákon však - spíše než přesné zachycení Jeho autentického myšlenkového světa - reflektuje víru první Církve v Něj, neboť ta už (zajisté správně) propojila osobnost galilejského Rabbi s archetypem božské Oběti. A protože avatáry a tírthankary judaismus neznal (a helénismus rovněž ne), “náš“ Ješua je zákonitě jediným (Jediným) Vtěleným Bohem a běda tomu, kdo by Jeho monopol narušoval. Což o to, věřím také v Jeho Jedinost a Jedinečnost – ale jak přitom můžeme vést smysluplný dialog s ostatními? Je to vůbec možné? (Zvlášť když ani druhá dvě abrahámovská náboženství zrovna tolerancí nevynikají, což u monoteismu ovšem nepřekvapuje.)

Že vést dialog na rovině konceptuální prakticky nelze, je zřejmé. Tady jsou ostatně schopni vjet si do vlasů (předpokládejme, že dnes už jen obrazně) i členové některých křesťanských denominací. S muslimy a židy, s nimiž máme společného Praotce, musí dialog zákonitě ztroskotat na učení o Trojici, a přijmout velkorysé nabídky vaišnavů, tvrdících, že Ješua byl avatárem (nějaké nižší sorty, přirozeně) je pro nás stejně nepřijatelné, jako připustit, že se jednalo o buddhistického misionáře, působícího v Palestině.3 Víra v Ješuu jakožto „Jednorozeného Syna Božího“ nám brání začlenit ho pohodlně do role „jednoho z mnoha jemu podobných“ v jiných náboženstvích; a rovněž lze těžko předpokládat, že ta jiná náboženství svrhnou ochotně své posvátné spisy, bohy a bódhisattvy z oltářů, aby je nahradili Ješuou, kterémuž procesu by se přirozeně nejúporněji bránili židé a muslimové. Nezdá se, že cesta vede právě tudy.

Na spirituální rovině vést dialog rovněž dost dobře nejde, aspoň pokud nechceme vytvořit tragikomický hybrid, jakousi „pan-dogmatiku“ a „pan-liturgii“, kde si bude každý vzývat „to své“. Neboť, je-li kupříkladu při velké porci dobré vůle možné pokládat Alláha za víceméně totožného s Ješuovým Otcem, ztotožnit s neosobním brahma ho prostě nelze. Tady nám dobrá vůle mnoho platná asi nebude.

Zbývá tedy jen dialog etický, ve kterém ovšem křesťané – jistě v pohledu východních náboženství – budou za barbary, neboť mnohým z nás ahinsá nic neříká a většina ani necítí jako morální problém konzumovat maso násilně usmrcených zvířat.4 Ješua sám – dokonce i po svém Vzkříšení – ryby zřejmě jedl (Jan 21, 13), ba zdá se, že měl (nebo spíše každoročně míval) účast na rituální hostině o svátku Pascha, jejímž hlavním chodem byl krutě podřezaný - a následně upečený - beránek (Lukáš 22, 8.15).5 Přesto však morální důrazy Ješuovy nejsou v nesouladu s etickými principy indických mudrců Mahávíry a Šákjamuniho, a křesťanům nic nebrání spolupodílet se s nekřesťany na činnosti charitativní a humanitární. Což se naštěstí dnes už často děje, zajisté ku prospěchu Evangelia. (Neměli bychom zapomínat, že to nebyla jen plamenná kázání apoštolů a hrdinný příklad mučedníků, ale ve velké míře též obětavá péče o chudé a nemocné i z řad pohanů, co získávalo obyvatelstvo Římské říše pro křesťanství, jak si ostatně v některém spise rozhořčeně postěžoval imperátor Julianus.)

Vcelku se dá říct, že křesťané – na rozdíl třeba od flexibilních buddhistů – poněkud zatuhli ve svých augustinovských a kalvínských tradicích. Od „Frankfurtské deklarace“ se sice křesťanstvo (extrémisty z řad exkluzivistů nepočítám) posunulo k vstřícnějšímu postoji k jiným náboženstvím, často si však ještě počíná trochu neobratně, neřku-li netaktně. Všechno komplikují zděděné a ochotně přebrané předsudky, ono „neurotické lpění na vlastní mapě skutečnosti“ jak to nazývá Pavel Hošek.

Z paradigmat teologie náboženství je mi osobně nejbližší inkluzivismus (exkluzivistou jsem byl možná jako malé robě, do nedělní školy chodící a farářům všechno naivně věřící; do stádia pluralismu a postpluralismu jsem pak dosud nedospěl), a zřejmě se do této „škatulky“ vtěsnám, byť možná s mírnými přesahy. Z inkluzivistických teologů mě oslovuje (vedle svatého Klémenta Alexandrijského, lze-li tohoto mezi inkluzivisty řadit) především Gavin D´Costa, hlásající „trinitární christo-pneumatocentrismus“. Představa Svatého Ducha, působícího v nekřesťanských náboženstvích – a tím do nich vnášející přítomnost celé Trojice – je mi velmi sympatická a blízká. Historický Ješua – jakkoli totožný se Synem a kosmickým Logem – je ovšem Mesiášem všech a pro všechny je i srozumitelný, tudíž přijatelný. Vždyť v sobě snoubí učitelské působení (to má společné s - o celé generace staršími - nekřesťanskými světci, kteří doprovázeli lidstvo k mókše či nirváně) s osobou svatého Krále, jehož tajemný a strhující příběh – byť se odehrál v historických reáliích na přelomu letopočtu – je nejspíš starý jako samo lidstvo.

Co mám napsat na úplný závěr? Snad jen tolik, že mezináboženský dialog je pro křesťany velkou výzvou, ve které záleží v první řadě na – Hoškovými slovy řečeno - „pokorné vstřícnosti“. Arogance, nadutost, okázalé vytrubování jedinečnosti a jediné správnosti naší víry, může mezináboženský dialog zabrzdit nebo úplně přivést ke krachu. A právě zmiňované nedostatky se mezi námi křesťany těší trvalé oblibě, bohužel. Tedy – už jen zcela stručně: Bez pokory a úcty k názorům našich partnerů v dialogu to nepůjde. Pouze pokorným přístupem služebníků můžeme našim nekřesťanským bratřím úspěšně zvěstovat „svého“ Mesiáše, který je ovšem Vlastnictvím a zároveň Pánem všeho a všech.

1 Asi bych měl použít spíše výraz „všeobecné“, ale tak nějak mi to nepasuje.

2 Použiji raději tohoto výrazu, než „inspirovaných“, neboť tak označujeme všechny knihy biblického kánonu.

3 Křesťanství jako zdegenerovaný buddhismus – zjednodušeně řečeno - nám představoval ve svých „výkladech“ gnostických spisů už v devadesátých letech minulého století jakýsi Jan Kozák.

4 O nešetrném vztahu k přírodě, ba přímo o jejím plenění, není jistě nutné se rozepisovat.

5 Nezapomínejme ovšem, že podle židokřesťanského směru ebionitů byl Ješua vegetarián.

Komentáře

Na druhou stranu, bez znalostí textů SZ, chápání NZ není úplné...
Asi nejde jen o naši nadutost k dialogu. Už Hans Kung nastiňuje cesty. Tomáš Halík pokračuje. Rozumím, že pro konzervativní křesťany jsou jiné cesty těžko přijatelné. Ale poslední dobou mne velmi oslovuje jak Richard Rohr, tak i Laurence Freeman. Oba katolíci, ale vidí velké spojnice i k východním náboženstvím. A myslím si, že jejich myšlenky a postoje jsou věrohodné, díky ovoci, které nesou...

Tak oni by chtěli dialogovat s budhismem, hinduismem a možná i samotným čertem, ale jiné názory mažou...To je panečku dialog jak stehno; -))))

Nešiřte kolem sebe zlo, škodíte nejvíce sám sobě.