Ukřižovaný lid: příspěvek salvadorské teologie k theologia crucis

„Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Kol 1,24).

„Běda lidu, který zapomene na své mučedníky!“ (Don Pedro Casaldaliga)

Kolokvium o kříži, které uspořádala Cyrilometodějská teologická fakulta v Olomouci v roce 2018, připomnělo pětisté výročí Heidelberských disputací. Jak se ukázalo, theologia crucis Martina Luthera rezonuje nejen v reformační teologii, ale též v teologiích katolické a pravoslavné. Tento článek představuje jednu z novodobých kontextualizací teologie kříže, zde konkrétně v církvi a teologii Střední Ameriky.¹

Oscar Arnulfo Romero: Kristovo ukřižované tělo v dějinách

Situace trpících lidí a trpící církve ve středoamerickém Salvadoru byla na konci 70. let 20. století připodobňovaná k Velkému pátku. Jako celek tento lid zakoušel, „co ještě zbývá do míry utrpení Kristových“. Svatý Romero z Ameriky, tehdejší arcibiskup sansalvadorský, pronesl na svátek Božího těla roku 1979 při kázání tato slova:

Je zcela příhodné vzdávat úctu Tělu a Krvi Syna člověka, zatímco dochází k takovému násilí na jeho těle a krvi mezi námi. Rád bych spojil vzdávání úcty naší víry přítomnosti Těla a Krve Kristovy, která byla prolita, s veškerou prolitou krví a nahromaděnými mrtvými těly tady v naší zemi a všude ve světě.²

Měsíc před tím, než Oscar Romero „nabídl svůj život Bohu za svůj lid“³ a prolil svou krev spolu s lidem Salvadoru – ve víře, že „jestliže mě zabijí, budu vzkříšen v lidu Salvadoru“⁴ – byl pozván na Katolickou univerzitu do Lovaně k převzetí čestného doktorátu. V Lovani pronesl Romero řeč nazvanou „Politická dimenze víry z perspektivy opce pro chudé“. V ní dosvědčil, do jaké míry je salvadorská církev perzekuovaná kvůli tomu, že brání chudé. Tím, že na sebe vzala úděl chudých, se stala církví mučedníků. „Je ale důležité si všimnout, proč je perzekuována,“ tvrdil Romero. „Ne každý kněz je perzekuován, ne každá instituce je perzekuována. Napadána a perzekuována je ta část církve, která se postavila na stranu lidí a začala je bránit“.⁵ Potom upřesnil:

Skutečná perzekuce směřuje proti chudým, tělu Kristovu v dnešních dějinách. Oni, stejně jako Ježíš, jsou ukřižovaným, pronásledovaným služebníkem Božím. Oni jsou těmi, kteří na svém těle nesou to, co schází na utrpení Kristově. Z toho důvodu, když se církev organizuje a sjednocuje kolem nadějí a úzkostí chudých, snáší stejný úděl jako Ježíš a jako chudí: pronásledování.⁶

Ignacio Ellacuría: Dějinná soteriologie

Ve stejné době, kdy pastýř Romero hovoří o ukřižovaném Kristově těle v dějinách, vychází vlivná esej rektora Středoamerické univerzity, jezuity Ignacia Ellacuríi pod titulem „Ukřižovaný lid. Esej o dějinné soteriologii“.⁷

V úvodu vybízí Ellacuría, abychom otevřeli oči vůči realitě, která nás obklopuje, a tak teprve mohli porozumět, co je Boží lid. Je to velká většina lidstva, která je doslovně a dějinně křižována přirozeným, ale především dějinným a osobním útiskem. Následuje série otázek. „Co znamená skutečnost, že většina lidstva je utiskována, pro dějiny spásy a pro spásu v dějinách? (…) Můžeme považovat trpící lidstvo za spasitele světa právě proto, že nese hříchy tohoto světa? Jaký je jeho vztah k církvi jako svátosti spásy?“⁸ Dějinná i teologická závažnost těchto otázek a jejich spjatost s christologií a eklesiologií vede Ellacuríu k poznání, že christologie a eklesiologie jsou ve svém charakteru dějinně soteriologické. Jak lze dosáhnout spásy lidstva, pokud vycházíme od Ježíše? Kdo v dějinách pokračuje v onom spásném poslání, které Otec svěřil Synovi? Na tyto otázky se Ellacuría pokouší ve své eseji odpovídat. Předem si stanovuje, že chce vyhnout jak nebezpečí dehistorizace, tak ideologizace.

Dějinná soteriologie se podle Ellacuríi vztahuje ke spáse, tak jak je přítomná v Božím zjevení.⁹ S ohledem na dějinný charakter spásy klade dvojí důraz: na uskutečnění spásy v lidských dějinách a na aktivní participaci lidí na této spáse, konkrétně na participaci utiskovaných lidí. Utiskovaní lidé jsou Ellacuríou chápáni jako pokračovatelé spásného díla Ježíše. Ellacuríova soteriologie vždy vychází ze spásného díla Ježíše, ale toto dílo aktualizuje v dějinách (historización), a to jako pokračování a následování Ježíše a jeho díla. Tento moment Ellacuría opakovaně připomíná, např. když píše, že „jak dějinný charakter spásy Ježíše, tak spásný charakter dějin ukřižovaného lidstva se vyjasní, pokud se přijme, že v Ježíši je spása dána a v lidstvu se tato spása uskutečňuje.“¹⁰ Přiznává, že se zaměřuje především na soteriologii, i když samozřejmě nechce oddělit ontologické aspekty od soteriologických.

Pro Ellacuríu je podstatné vyjasnit vztahu mezi Ježíšovým křížem a křížem trpících lidí v dějinách. Domnívá se, že příspěvek ukřižovaného lidu ke spáse je dějinnou verifikací křesťanské spásy. Zároveň ale nechce hledět na ukřižovaný lid s přehnaným sentimentem, který by mohl bránit konkrétním krokům k účinnému osvobození tohoto lidu. Skutečnost ukřižovaného lidu nás podle Ellacuríi upomíná, že křesťanská víra se děje v dějinách. Jak skutečnost záchrany Izraele, tak spása přinesená v Ježíšově kříži se vztahují k dějinné zkušenosti. „Víra mimo dějiny, víra mimo dějinné události, ať už v životě Ježíše nebo v životě lidstva, není křesťanská víra. Je přinejlepším opravenou verzí teismu,“ uvádí Ellacuría.¹¹ Jistý druh spiritualizace kříže a utrpení spíše vede k vyhýbání se závazku vůči dějinám a utrpení lidí, které se v nich odehrává.¹²

Ellacuría si je vědom, že hovořit o spáse skrze ukřižovaný lid, o tom, že skrze jeho smrt přichází život, může znít skandálně. Připomíná však, že podobně skandální bylo pro svědky Ježíšovy smrti hovořit o jeho smrti jako spásné. Jistě je pro mnoho věřících lidí dnes skandální slyšet, že lidé potřební a utiskovaní jsou dějinnou spásou světa. Snad ještě připouštíme, že tito lidé mohou být spaseni, ale že by oni sami byli zachránci?¹³

Ellacuría v eseji dále rozvíjí koncept kolektivního hříchu. Tento hřích, který působí smrt a vládne v dějinách, pojímá v souvislosti s dějinnou nutností Ježíšovy smrti. Opírá se o Lukášova slova „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24, 26). Skutečnost hříchu „nutně“ vede ke smrti – u Ježíše i u obětí v dějinách. „Dějinný charakter Ježíšovy smrti znamená (…), že se stala z dějinných důvodů,“ píše Ellacuría a o něco dále dodává: „Ježíš umírá – je zabit (…) kvůli životu, který dějinně vedl (…), a který ti, kteří reprezentovali (…) politickou situaci nemohli tolerovat.“¹⁴ Zbavit tuto radikální skutečnost její dějinnosti nevede k prohloubení porozumění, ale k uhnutí od smyslu. Nikoli, spásu nemůžeme chápat výlučně jako věc mystického ovoce Ježíšovy smrti a oddělovat ji od Ježíšova skutečného, prokazatelného jednání.¹⁵ Dějinná soteriologie zkoumá, kde a jak se spásné dílo Ježíše předává v dějinách. Jistě, jedinečnost Ježíše spočívá v rozhodující povaze jeho osoby a její spásné všudypřítomnosti. Kontinuita jeho díla v dějinách však není pouze jaksi mystická, tak jako takové nebylo ani jeho pozemské dílo. Ježíšovo jednání má transdějinnou dimenzi a tato transdějinná dimenze opravdu znamená, že Ježíšovo dílo prochází skrze dějiny.¹⁶

Následně se Ellacuría obrací k biblickému motivu trpícího Božího služebníka podle Deutero-Izaiáše. Interpretuje čtyři ebedské písně tak, že si všímá specifických rysů Božího služebníka – rysů, které první křesťané nalezli na Ježíši a které Ellacuría následně nalézá také na trpícím lidu. Z časových důvodů zde nebudu v detailu přibližovat tuto interpretaci v plném rozsahu. Z každé písně zmíním pouze jeden aspekt. Vyvolení služebníka, který má přinést spravedlnost, je Božím dílem. Bůh si vyvolil toho, kterým druzí opovrhují. Ten, který je drcen utrpením, nachází oporu u Pána. A tento služebník přinese spásu mnohým. Kde dnes nalézt tohoto trpícího služebníka? S kým ho identifikovat? Ač je Ellacuría v tomto bodě spíš zdrženlivý, uvádí, že jím může být „kdokoli, kdo je nespravedlivě křižován za hříchy lidí“.¹⁷ Ukřižovaný lid není nějakým jiným, novým služebníkem, ale je pokračováním trpícího Božího služebníka. Nebo jinými slovy, ukřižovaný lid „zakládá nejpřiměřenější dějinné místo (lugar), na kterém je Boží služebník ztělesněn“.¹⁸

Nakonec se Ellacuría ještě vrací k otázce vztahu ukřižovaného lidu a církve. Nelze chápat ukřižovaný lid jednoduše jako oficiální církev, a to ani církev pronásledovanou. „Ačkoli, správně pochopeno, může být ukřižovaný lid považovaný za nejvitálnější část církve, a to právě proto, že je pokračováním utrpení a smrti Ježíše“.¹⁹ Pokud správně rozumím, přesahuje podle Ellacuríi ukřižovaný lid každé své ztělesnění v dějinách, neboť je pokračováním dějin Ježíše. Zároveň ale tato přesažnost neznamená, že je tento lid izolovaný od konkrétních dějinných ztělesnění. Jakkoli určení ukřižovaného lidu zůstává trochu nejasné, jsou dostatečně přesná kriteria pro ozřejmění, čím se v dějinách trpící Služebník Hospodinův prezentuje. Ukřižovaný lid má dvojí charakter: je obětí hříchu světa a je také nositelem spásy světa.²⁰ Druhou z těchto charakteristik Ellacuría ovšem pouze konstatuje a dál nerozvíjí.

Jon Sobrino: Mučednický lid

Ellacuríův jezuitský spolubratr Jon Sobrino se věnoval teologii kříže Jürgena Moltmanna ve své disertaci na začátku 70. let 20. století.²¹ Ve svých dalších christologických pracích potom spojoval Moltmannovy důrazy s motivem ukřižovaného Božího lidu, který přejal od Romera a Ellacuríi. O ukřižovaném lidu psal jako o součásti christologie, ne primárně eklesiologie. Zde budu vycházet hlavně z prvního dílu Sobrinovy dvousvazkové christologie, Ježíš Osvoboditel.²²

Sobrino přiznává, že v christologiích se o ukřižovaném lidu obvykle nepíše.²³ Ještě snad se spojuje Ježíšův kříž s utrpeními jednotlivce, ale nevztahuje se k utrpení Ježíšova těla jako celku.²⁴ A přesto se v eklesiologii o Kristově těle, které jej v dějinách zpřítomňuje, hovoří. Sobrino uvádí tři důvody, proč je o ukřižovaných lidech užitečné, ba nutné hovořit:

1. Na faktické rovině lze říci, že kříž představuje chudobu a smrt. V našem světě nejde o nic vzácného. Chudoba působí pomalou smrt („Chudí jsou ti, kteří umírají dřív, než nastane jejich čas.“ Gustavo Gutiérrez). Války pak působí smrt rychlou a násilnou.

2. Na dějinně-etické rovině představuje kříž takovou smrt, kterou působí nespravedlivé struktury, „institucionalizované násilí“ (Medellín). Kříž znamená, že někdo je oběť a jiný kat.

3. Na náboženské rovině pak odkazuje kříž na Ježíšovu smrt, kterou spojujeme s vírou, milostí a hříchem, zatracením i spásou.

Sobrino vzpomíná, že arcibiskup Romero jednou oslovil terorizované venkovany, kteří přežili masakr: „Vy jste obrazem probodeného spasitele“.²⁵ To nejsou jen rétorická, ale christologická slova. „Znamenají, že v tomto ukřižovaném lidu získává Kristus dějinné tělo, a že ukřižovaný lid ztělesňuje Krista v dějinách jako ukřižovaného“.²⁶

Sobrino do značné míry přejímá a parafrázuje Ellacuríovu dějinnou soteriologii. Na jeho interpretaci Izaiášova trpícího Božího služebníka navazuje vlastní meditací. Některé Sobrinovy motivy nyní představím. Na „muže plného bolesti, zkoušeného nemocemi (…) před nímž si člověk zakryje tvář“ (Iz 53,3) se stejně jako na ukřižované lidi odmítá svět dívat. A to i proto, že by se narušil falešný pocit štěstí těch, kteří trpícího služebníka vytvořili, že by se demaskovala pravda zakrývaná eufemismy, jako jsou např. výrazy humanitární a potravinová krize. Jako trpící služebník je i ukřižovaný lid „v opovržení a kdekdo se ho zřekl“ (Iz 53,3). Ani důstojnost mu není ponechaná. „Co mohou ukřižovaní lidé světu nabídnout vyjma nerostných surovin, pláží, sopek a folkloru pro turistický průmysl?“²⁷ Nejsou respektováni, ale pohrdáni. Když umírají, nejsou známa ani jejich jména.

Že je trpící služebník vyvolen Bohem (Iz 42,1), slabý, který paradoxně přináší spásu světu, a že toto vyvolení a poslání přinášet spásu analogicky platí také pro ukřižovaný lid, není podle Sobrina zdaleka evidentní. Obojí je „především věcí víry, skandální víry v Boží nepochopitelný plán“.²⁸ Boží služebník i ukřižovaný lid zachraňují hříšníky z jejich hříchu. Umírají „za naše hříchy“ tak, že jsou drceni konkrétními dějinnými okolnostmi – působenými hříšníky. A zároveň hřích vykořeňují tím, že jej na sebe berou, či přesněji jsou zasaženi dějinnými důsledky hříchu. Ukřižovaní lidé ale také přinášejí světlo, které prozařuje temnotu našeho světa.²⁹

Sobrino si je vědom, že jeho prezentace ukřižovaného lidu je otevřena mnoha otázkám. Domnívá se ovšem, že by bylo marné říkat, že ukřižovaný Kristus má své dějinné tělo, aniž bychom ho nějakým způsobem identifikovali.³⁰

Vlastním Sobrinovým příspěvkem na téma ukřižovaný lid je potom jeho úvaha o mučednictví. Připomíná, že Latinská Amerika je kontinentem, na kterém bylo od Druhého vatikánského koncilu zabito násilnou smrtí nejvíc křesťanů. Sobrino se vyrovnává s tím, zda je lze nazývat mučedníky, pokud jejich smrt v podstatných ohledech připomínala smrt Ježíšovu. A ještě zásadněji: byl Ježíš sám mučedníkem? Nelze přehlédnout, že v pozadí těchto Sobrinových úvah je vnitrocírkevní spor o porozumění smrti arcibiskupa Romera.

Podle tradiční definice je mučednictví násilná smrt pro věc víry a mravů, mučednictví je důsledkem odium fidei (nenávisti k víře) a nesmí být vyprovokováno předchozím násilím ze strany mučedníka.³¹ Sobrino nejdříve připomene, že teologické pojetí mučednictví se proměňuje a dotváří v dějinách; zde jako příklad zmiňuje svatou Marii Goretti zabitou pro obranu panenství. Dějinná novost mučednictví v Latinské Americe spočívá v tom, že smrt nepřichází kvůli veřejnému vyznání víry nebo obraně nauky církve. Vždyť ti, kteří vraždí, jsou nominálně často sami křesťané. Místo odporu k víře jde v tomto typu mučednictví o odpor ke spravedlnosti, odium iustitiae. V druhém kroku potom Sobrino ukazuje, že je třeba se vracet k Ježíšovi a od něj znovu promýšlet realitu mučednictví. „Nejvíce ´křesťanská´ smrt je ta Ježíšova a v dějinách potom ty smrti, které se nejvíc podobají Ježíšově smrti, budou nazvané smrti ´křesťanské´“.³² Hlavním doplněním konceptu mučednictví je tedy spřízněnost s Kristem. „Mučedník není definován pouze, nebo principiálně, jako ten, kdo umírá pro Krista, ale ten, kdo umírá jako Kristus (…) kdo umírá pro Ježíšovu věc,“³³ tedy pro Boží království. V tomto pojetí mučednictví není rozhodující subjektivní svatost, ale věrnost Božímu království.

Závěr

Křesťanská víra se orientuje na spásu v dějinách, třebaže dějiny nejsou pro Boží spásné dílo posledním horizontem. Romero, Ellacuría i Sobrino ukazují, že Kristovo utrpení na kříži je v dějinách nadále manifestováno v utrpení ukřižovaného lidu. Kristovo utrpení je součástí utrpení ostatních lidí v dějinách, a zároveň je postaveno proti němu jako klíč k porozumění. Ale také naopak, zkušenost ukřižovaného lidu trpícího v dějinách přináší možnost docenit Kristovo utrpení. Třebaže Sobrino rozvinul také velikonočně-solidární myšlenku „snímání ukřižovaných z jejích křížů“³⁴, vzkříšení v jeho teologii není zapomenutím kříže. Už proto, že věrnost naší dějinné realitě nám toto ještě neumožňuje.