Náhodou jsem na stránkách vinohradského sboru CČSH objevil videozáznam letošní velikonoční vigilie.1 To mne zaujalo, neboť slavení nejvýznamnější liturgie celého roku není paradoxně v CČSH (podobně jako v církvích vzešlých z reformace) u nás dosud příliš běžné. Se zájmem jsem 2 hodiny 22 minut trvající video shlédl a byl jsem příjemně překvapen. Nikoli kvalitou záznamu – ta je amatérská, statická kamera zabírá jen určitý výsek liturgického prostoru a zvuk je o několik sekund opožděn za obrazem. O to ale nešlo, důležitá je kvalita obsahu.
Na slavnosti participovalo asi 40 účastníků, zřejmě z různých sborů, neboť i ordinovaní služebníci pochází ze tří pražských obcí CČSH. Z místního vinohradského sboru to byli kněží Daniel Majer a Filip Sedlák, z nuselského sboru kněz Pavel Kolář a z břevnovského sboru jáhenka Kateřina Merglová. Na slavnosti se podílel i pěvecký sbor složený z členek sborů Verum a Zvoneček. Repertoár většinou podporoval zpěv celého shromáždění a byl citlivě volen pro danou chvíli. Zpěvy nebyly nějakou výplní, ale tvořili integrální součást liturgie. Musel jsem konstatovat, podobně jako poutnice Egerie, která komentovala slavení Velikonoc v Jeruzalémě v r. 384: „hymny a antifony byly voleny příhodně k tomu dni a místu“.
Liturgie byla členěna, jak je dnes v západních liturgiích obvyklé, na čtyři bloky: světla, slova, křtu a eucharistie.
Zatímco římská liturgie začíná rozděláním ohně, od kterého je zapálena velikonoční svíce, která je nesena do temného kostela, byl na Vinohradech zvolen obrácený - pravoslavný způsob hry se světlem, znázorňující Kristovo zmrtvýchvstání: do temného kostela je vneseno malé světlo, které postupně sílí a průvod vychází před kostel. Od malého světla byl zapálen paškál, od něj pak děti roznesly světlo po celém shromáždění. Následovat Exultet – dobrořečení Hospodinu nad hořící svící. Zpívala jej velmi dobře kantorka v češtině dle současného římského chorálního nápěvu. Tím blok světla končil, ovšem prolínal se i do dalších částí liturgie: Všechna biblická čtení se četla až do evangelia v temném kostele. Po křtu a jeho obnově vyšlo celé shromáždění s hořícími svícemi před kostel.
Sestával se sedmi starozákonních minibloků tvořených biblickým textem, souvisejícím žalmem a související orací. Bloku předsedal a orace přednášel Daniel Majer, četli dobře (až na výjimky) lektoři a lektorky, žalmy zpívaly velmi dobře kantorky. Byly vhodně zvoleny tyto texty:
1. stvoření světa – četla se Gn 2, podle jahvistického pramene, nikoli Gn 1 (dle kněžského kodexu) jak je zařazeno ve většině lekcionářů. Původnější verzi popisu stvoření dle Gn 2 obsahuje jako alternativu starokatolický lekcionář.
2. potopa – většina lekcionářů (vyjma římského) toto čtení, ke křtu příhodné, nabízí
3. obětování Izáka
4. průchod Rákosovým mořem
5. prameny spásy (Iz 55, 1-11)
6. nové srdce z masa (Ez)
7. raduj se dcero siónská (Sf)
epištola
zpěv Nebojte se, radujte se (Taizé)
evangelium (prázdný hrob) četla a kázala jáhenka
Jednotlivé části bloku slova by na sebe mohly pružněji navazovat bez časových prodlev. Je to patrné zvláště kdy kantor přečte „tehdy Miriam se ženami zazpívala tuto píseň“ a kantorka se teprve chystá překonat velkou vzdálenost k ambonu. Podobně předsedající by měl hned po odeznění žalmu či kantika vyzvat k modlitbě a pak nechat chvíli ticha, nikoli nechat ticho a pak vyzvat „modleme se“ - taková výzva ztrácí smysl.
Uvedl jej zpěv Petra Ebena a Josefa Hrdličky „Jeden Pán, jedna víra“. Bloku předsedal Filip Sedlák. Křtěny byly katechumenky Markéta a Kateřina. V úvodním skrutiniu se jedna z otázek týkala i shromážděné obce, zda je připravena nově pokřtěné přijmout. Vyznání víry se dělo otázkami z Apostolika (což není v CČSH tak samozřejmé). Následovaly přímluvy – jediná část, kde bych polemizoval s umístěním – logické by bylo zařazení na konci bloku.
Klíčová část křtu – eulogie (dobrořečení Hospodinu nad vodou) se paradoxně v agendě CČSH nevyskytuje. Byla sestavena velmi dobře, střízlivým biblickým jazykem. V anamnetické části zmínila stvoření (duch Boží se vznášel nad vodami), témata, o kterých se četlo: potopu, průchod Rákosovým mořem, ale i Ježíšův křest v Jordánu, krev a vodu, které vytekly z Ježíšova boku na kříži, příkaz učedníkům křtít. Epikletická část odrážela myšlenky obsažené v úvodním zpěvu „Jeden Pán“, obsahovala prosby být solí a kvasem, světlem.
Křest „ve jméno Otce i Syna i Ducha sv.) se udál trojím politím. Ihned po křtu následovalo biřmování uskutečněné vkládáním rukou (individuálně) a mazáním křižmem. Iniciaci doplňovali vedlejší rity: předání hořící svíce a obléknutí bílého roucha. Škoda, že kandidátky křtu stály zády ke shromáždění. Uvědomil jsem si to, když jim kmotři zezadu vkládali na ramena bílá roucha. Kandidátky mohly stát čelem ke shromáždění, nebo alespoň bokem, tak jak si stouply při obnově křestních závazků shromáždění.
Lidé navenek obnovovali svůj křest tím, že si zapálili od paškálu svíci, namočili ruku ve vodě, pokřižovali se a přijali individuální požehnání spojené s vkládáním rukou. Následoval průvod před kostel (po 5 minut zabírá kamera prázdný prostor).
Eucharistickému bloku předsedal Pavel Kolář. Nejlepší nakonec. Eucharistická modlitba mne nadchla. Kolář je mistr slova, mystagog s kultivovaným přednesem, který poetickými, biblickými slovy přednesl kristocentrickou anaforu. Ne nadarmo mu studenti IES přezdívají „božský hlas“. Přitom využil zpívané aklamace z Farského liturgie. Podobně zpívané instituce a lámání chleba po konci anafory bylo převzato z této liturgie. Pomalu bych začal věřit, že Farského liturgie, stoletý útvar, který již neodpovídá současnému poznání eucharistických modliteb, je reformovatelný.
Zrovna to bylo pár dnů po svátku Jana Husa, takže jsem se pro srovnání podíval na záznam přenosu z Betlémské kaple.2 V minulosti jsem měl s touto liturgií špatné zkušenosti.3 Pod vedením patriarchy Tomáše Butty se jistě mnohé zlepšilo. Přesto, když jsem se ptal kolegy husity, zda přenos viděl, tak mi odpověděl, že takový masochista zase není… Po shlédnutí přenosu a porovnáním s liturgií vigilie si kladu otázku, proč CČSH nevyužije vysílací čas ČT pro nějaký jiný formát než Farského liturgií. Všiml jsem si několika problémů, které liturgie z 6. 7. 2022 měla:
1. Útvar je sestaven za tří prolínajících se dějů, které spolu jen vzdáleně souvisí. Vlastní Farského liturgie, lidový zpěv a vstupy profesionálního sboru. Za hranou liturgického vkusu bylo např. přerušení eucharistické modlitby po instituci vystoupením sboru.
2. Tím, že struktura Farského liturgie je archaická, působí neuspořádaně. Např. přímluvy (nazývané „tužby“) jsou umístěny mezi 1. a 2. biblické čtení. Dnes je na Západě obvyklé klást přímluvy na konec bloku slova, tak, jak tomu bylo např. u Justina v polovině 2. stol. Svěřit přímluvy zástupcům jednotlivých stavů a profesí považuji za nápadité (zástupce akademiků, ekumeny, nemocničních kaplanů, armádních kaplanů, diakonie).
3. Eucharistická modlitba svěřená pražskému biskupovi byla na můj vkus přednášena pateticky, teatrálně s přetaženými gesty. Ale přednášející to tak zřejmě cítí, nepodezírám jej z falše. Závažnější je obsah. Eucharistická modlitba je, zejména v anamnetické části, dobrořečením Hospodinu nad chlebem a vínem. Zde toto dobrořečení prolínaly během preface i postsanktus prosby, a to dokonce prosby za nás samé. Eucharistická modlitba a jakákoli předsednická modlitba se obrací k Otci. Zde byl také oslovován Otec, ale i tu Duch, tu Ježíš.
I když mnohé na liturgii oceňuji (např. jasné téma dané výročím mučednické smrti M. J. Husa a výročím narození J. A. Komenského, které se promítlo do sestavení liturgie) po shlédnutí u mne převážil smutek nad tím, kam se může dobře míněná snaha za sto let dostat…
Poslední komentáře