Jste zde

Bílá Voda

Na pultech knihkupectví se objevil román Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Vzápětí se objevilo množství recenzí, protože kniha vyvolala velké ohlasy. Můj hlas se ve všem tom halasu a tartasu bude ztrácet a možná bude nadbytečný Možná také tato recenze bude mírným spoilerem, tj. může prozradit něco z finále knihy.

O čem že ta kniha vlastně je? A o čem není? Předně, jedná se o román, tedy o volné zpracování skutečnosti. Není to historická práce, ač z historickými materiály pracuje a v knize najdeme mimo jiné autentické přepisy různých dokumentů. Nejedná se ani o literaturu faktu. Už vůbec neaspiruje na to objasňovat teologické a disciplinární otázky římskokatolické církve. Jinak tam najdeme snad všechno ostatní. Trochu ve stylu Dana Browna je představena tajemná, byť skutečně existující, postava Vilemíny z Milána (+1281) a jejích neexistujících následovnic, v knize jmenovaných jako řád Anežčiných panen. Není to samoúčelné, postava Vilemíny zde funguje jako záruka toho, co by církevničtí puristé rádi viděli v kolonce quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est.

Najdeme tam dále lásku a zradu, odvahu a zbabělost, nečekané (a žel, někdy i očekávané) vztahy mezi jednotlivými postavami. Najdeme tam mnohé z toho, co už nám převyprávěly ostatní recenze. Jak tedy román aspoň z části charakterizovat?

Kniha je prolnutím dvou dějových linií – první zahrnuje období řádově měsíců přelomu let 2007 a 2008 a je základním časem děje. Druhá je dlouhou dobou od roku 1948 do románové přítomnosti (tedy do r. 2008). V té první se setkáváme s vybydleným kláštere v Bílé Vodě obývaným svéráznou komunitou řeholnic, které s sebou nesou celou minulost od internace v rámci akce Ř. Přes šrámy minulosti však stále nějak fungují jako útočiště pro ty, kdo na své životní pouti utržili také nějaké ty šrámy. Druhá je rozkrytím toho, jak se minulost propojuje se současností a jak si to jednotlivé postavy příběhu (a čtenář s nimi) postupně poskládají do smysluplného obrazu.

Je tedy román svědectvím o těžkém životě řeholnic v době komunistické totality, která se de facto neštítila ničeho, jen aby zlikvidovala ty, kdo se vymykali jejím ideologickým cílům? Ano i ne. Je román svědectvím o kolaboraci kněží z hnutí Pacem in terris? Ano i ne. Je svědectvím o tom, že absolutní moc korumpuje absolutně? O tom, že důsledky činů minulosti mají dopad na přítomnost a budoucnost? Ano i ne.

Je svědectvím o existenci umlčené církve a způsobu jejího fungování? Do jisté míry ano, byť osudy hlavních protagonistů jsou v románu pozměněny. Evidentně podle svědectví pamětníků je zpracován např. způsob vedení studia podzemní církve a její pastorační činnost. Do románových postav (a to včetně postavy biskupa Daniela Felixe, za nímž je možno vidět osobnost Felixe Maria Davídka) jsou vždy soustředěny osudy více jednotlivců (v případě Daniela Felixe lze najít reminiscenci také na osud Přemysla Coufala). Postava Evy Ralské není vylíčením životního příběhu Ludmily Javorové, spíše se do ní promítají části příběhů Vojtěchy Hasmandové a Elišky Pretschnerové.

Podobně sdružení rysů více reálných osob funguje u dalších hrdinů i antihrdinů.

Má být román senzačním odhalením o tom, že Felix Maria Davídek světil na presbytery ženy? Nikoli. Tato skutečnost je veřejně známá už víc jak 20 let a román ji představuje jako funkční rozhodnutí – pro duchovní péči o ženy v prostředí vězení či nucené internace řeholnic. Závěry Kobeřického synodu jsou pak zmíněny jako událost, která otevřela cestu ke svěcení žen v mimořádných podmínkách. Je ovšem pravdou, že většinová společnost si možná až při čtení této knihy všimne, že v rámci katolické církve došlo k diskusi jak o osudu podzemní církve, tak o osudu vysvěcených žen.

Je kniha svědectvím o tom, že se oficiální struktury římskokatolické církve po roce 1989 nevyrovnaly s minulostí? Do jisté míry ano. Rozhodně poukazuje a to, že mnozí, řekněme morálně sporní, jednotlivci mohli zastávat svá, často pohodlná, místa duchovních pastýřů i po r. 1989 a nikdo (až na čestné výjimky) z nich nepovažoval za nutné se nějak vyrovnávat s vlastním předchozím působením. To ovšem neplatí exkluzivně pro římskokatolickou církev, zde je to však ukázáno právě na ní.

Je kniha svědectvím o tom, že se v případě ordinovaných duchovních mužů podzemní církev po r. 1989 dočkala dalších represí a zákazů ze strany těch „správných“ a oficiálních? Do jisté míry ano. Papežské Normy jsou skutečností a biologické řešení „problému podzemní církve“ se také již z větší části naplnilo. Je faktem, že oficiální struktury nabídly mužům řešení svěcení sub conditione, na které jeden z hlavních hrdinů v románu nakonec přistoupí proto, aby mohl dále vykonávat duchovenskou službu pro ty, které vidí jako potřebné a kteří by proto, že jsou vyloučení, neměli naději na to, že by jim byl poslán někdo další.

Je kniha svědectvím o tom, že zkušenost ordinovaných žen hodila římskokatolická církev přes palubu? Ano. V románu je silný motiv toho, jak dokáží jednat správně motivovaní „správní katolíci“, jedno zda se jedná o příslušníky církevních špiček či tzv. prosté věřící.

Všechny tyto motivy v románu najdeme. Domnívám se, že to stále není vše, že jde o něco více. Na propletených osudech hlavních hrdinů – Leny Langerové, Evy Ralské a Jana Jezbery – autorka ukazuje, že stíny minulosti jsou dlouhé, že mohou fatálně zasáhnout do lidského života a mohou jej rozbít na kusy. Mohou dlouho lidský život ovlivňovat, ale je zde naděje na nový začátek, na cestu ke světlu. Každý z těchto hlavních hrdinů si nese kus něčeho strašně těžkého, fatální selhání. Je jedno, zda byl k němu dotlačen okolnostmi či druhými. To, že se stínům postavili, nikoli svou vlastní silou, ale tím, že dokázali rozeznat příhodný čas a Boží oslovení (v románu zobrazené vždy jako setkání se zázrakem spojeným s mariánskou soškou z již neexistujícího poutního místa Mariahilfe), je kvalifikuje k tomu, aby zde byli nikoli „pro druhé“ (jak bývalo v kruzích podzemí církve často citováno), ale spíše s druhými, na stejné úrovni, nabízející pomoc z pozice stejně selhavších, zraněných, vyloučených a umlčených.

Na osudech antihrdinů je pak ukázáno, že mohou získat vše, po čem touží – moc, majetek, respekt, strach, mafiánskou podporu stejně smýšlejících. A ač by si to nikdy nepřipustili, cena je vysoká. Platí svou vlastní duší a svým vlastním lidstvím. A často i dušemi a lidstvím svých blízkých.

Pro mne je román silným zamyšlením nad umlčenými a přehlíženými. Jedno, zda muži či ženami (přesto, že umlčenost žen je zde zdůrazněna více). Nad tím, jaká je jejich spiritualita, jaká je jejich naděje. Nad tím, jaké hodnoty a jistoty člověka udrží, když je v koncích. V neposlední řadě pak, myslím, román ukazuje, jaký by měl být kněz (nebo obecněji duchovní) 21. století. Nehraje se tu o statickou a bezchybnou dokonalost, strnulé škatulkování, bezduché plnění předpisů, touhu po liturgických divadlech bez účasti ostatních, ani laciné nadšené juchání. Naopak, jsou zde rozehrány takové motivy jako např. to, že by kněz měl vzejít ze společenství, které rozeznává jeho/její charisma, že formální autorita musí být vždy podložena autoritou neformální, že společenství či komunita musí fungovat (i když s oblibu skloňujeme teokracii) na synodálním principu, že přestavený společenství, ani kněz nejsou hierarchy a pány nad ostatními. Že radikalitu může druhým ukazovat na sobě samém, nikoli je do ní honit. Tyto motivy jsou však dobře známé. Navíc je výpovědí o tom, že mužské a ženské pojetí spirituality a duchovenské služby je (a má být) odlišné.

Kniha by byla určitě dobrým zrcadlem všem, kdo jako kněží či duchovní slouží či k dané službě směřují. To ovšem nelze nikomu nařídit „befelem“. Za mne snad malé perlička na závěr: knihu jsem si půjčovala od ženy, která se z klasického pohledu na věc dávno propadla za hranice církve. Přesto jsme při předání knihy měly hluboký duchovní rozhovor, jeho jednou částí bylo také to, jaký by měl být autentický kněz.