Jste zde

Od zpovědi ke smíření

autor: 

(2001)

Poslední koncil rozhodl, že některé svátosti třeba radikálně obnovit a slavit podle novelizovaných rituálů. Svátost pokání zažila rekonstrukci zásadní, protože dosavadní soudní řízení usilující o milost odpuštění se mělo přepracovat na slavnost smíření. Je to významná a podstatná změna, nikoli změna kosmetická, jak si myslí mnoho českých katolíků, kteří se spolu se svými kněžími domnívají, že se v podstatě měl změnit pouze název a jazyk vysluhování. Změnila se nejen struktura svátosti, ale i její teologie. Všechny změny důkladně popisuje rituál svátosti platný od sedmdesátých let. Bohužel jej málokdo užívá, dokonce málokdo zná.

Změny vztahů

Žijeme ve světě, který je pluralitní, je globální, ne však universální, je přehledný a zároveň bezbřehý, zahrnuje všechny extrémy. To účinně evokuje v mnoha jedincích pocity osamělosti, bezmocnosti a bezcennosti. V takovém světě má člověk z velké části odůvodněný pocit, že je ponechán sám sobě a napospas často anonymní přesile. Neříkáme už té přesile „Mocnosti“ jako za dob Pavlových, ale ani dnes není křesťan osvobozený vykupujícím Kristem v praxi svobodný.

Křesťana tiskne svět, ale také jej svazuje náboženská tradice. Nejen jeho hříšnost, ale také neurotizované nitro, pocity viny, slepé uličky marných pokusů o zdokonalení.

Vedle společenské kulturní nebo pseudokulturní konstelace budují hradby kolem osamělých také předsudky, viny a nejčastěji hřích. Hřích člověka osamocuje a frustruje marností. Trvá-li nedobrovolná osamělost nebo frustrace dlouho, rozkládá lidskou identitu.

Člověk je tvor společenský. Odcizení jej vzdaluje společnosti i Tvůrci. Ztrácíme schopnost živit se kořeny z minulosti (osvobození z Egypta), rozumět sobě samým, toužit a budovat budoucnost.

Nějak neutralizovat vlivy odcizování a ztráty naděje je člověku naprosto nutné, má-li mít jeho existence smysl trvalejší, než dokáží vzbudit iluze podporované emocemi nebo drogami. Musí se vypořádat s vinou, s pocitem viny, s hříchem.

Vina

Společnost musí upravovat společné soužití nějakými pravidly, resp. normami. Kdekoli existuje nějaký zákon, dřív nebo později dojde i ke kolizi s ním a k jeho prolomení.

Vina vznikne prolomením nějaké autenticky zavazující normy.

Provinit se lze proti zákonu o daních, proti silničnímu zákonu definujícímu dopravní značky, proti etickým nebo morálním pravidlům a konvencím - to vše generuje viny. Vina má objektivní rysy. Vznikne samotným porušením normy bez ohledu na stupeň faktické odpovědnosti za porušení právního stavu.

Neznalost zákona neomlouvá. Nerozhoduje, zda takovému narušení zákona nebo pravidla člověk přitaká nebo je do takové situace vržen nevědomky nebo i proti své vůli. Vinen je řidič, kterému na poslední chvíli před auto vběhlo dítě. (Není vinen trestně, ale vinen je.)

Pocit viny

Vina stojí a padá s právním nárokem zákona, který povinnost vymezil. Pocit viny vzniká díky svědomí. Je to subjektivní reakce na faktické nebo i jen domnělé provinění. Pokud viníka někdo věrohodný ujistí, že porušený zákon vlastně ve skutečnosti neexistuje nebo nezavazuje, vědomí viny mizí.

Pocit viny souvisí se subjektivním hodnocením situace, a s vědomím odpovědnosti za nastalý stav.

Právě pocit viny stimuluje skutečného provinilce, aby se s vinou nějak vyrovnal, aby se nějak vyvinil, zbavil odpovědnosti za vinu, stal se opět správným, „spravedlivým“. Pocit viny podložený mizí, pokud se vina objektivně nebo i jen subjektivně odstraní. Pocit viny však nemusí být vždy podložen reálnou osobní vinou. Jsou neurotici, které mučí pocit viny žádným osobním proviněním nepodložený, jako např. zločin dávných předků, anebo zločiny jen domnělé. Stále častěji jsme svědky také opačného defektu, kdy nesporný viník považuje sám sebe za „neviného“ prostě proto, že vinen být nechce nebo nechce nést následky viny.

Hřích

Povědomí hříchu ve společnosti obecně upadá, a to i u upřímně věřících. Není zvláštností, kdy hřích se považuje za synonymum sexuální rozkoše, ne –li už potěšení souvisejícího se sexem nebo erotem. Mnozí považují hřích za náboženské synonymum viny. Neprávem. Existují viny, které nejsou hříšné a hříchy, které nezačaly vinou.1 Vina mění právní statut provinilce. Pocit viny mění jeho personální stabilitu. Hřích mění existenciální statut člověka, ovlivňuje jeho schopnosti vidět, soudit, jednat. Svými následky a projevy (ovocem) připomíná hřích spíš nemoc. Proto je na místě rozlišovat podobně jako v nemoci případ těžký a lehčí.

Hřích je mysterium, tajemná událost, která mění - podobně jako nemoc - akceschopnost i šance budoucnosti člověka.

Hřích zasahuje a modifikuje vztahy člověka nejen k Bohu, ale všemi směry, i vůči vlastnímu já. V bibli najdeme řadu vzájemně různých interpretací toho pojmu; společným jmenovatelem těch událostí je nezralá nebo nepřiměřená (nemocná) reakce dospělého člověka na situace. Je to věc srdce, hřích sídlí v srdci, říká Ježíš.

Původně dobrý lidský vztah ochoří, zplaní, nenese plody, nekomunikuje. Hlavními důsledky hříšné situace je osamělost a zmarnění.

Ovoce hříchu

Jako každý chorobný novotvar jednak deformuje ostatní lidsky významné funkce, jednak žije na úkor energie potřebné jinde. Třeba touha po sjednocení, která je principem každé lásky, víc a víc ztrácí svou naléhavost, až je docela přehlušena oportunistickými "potřebami" seberealizace v současné chvíli. Ovoce hříchu nebývá jen nepříjemné nebo nežádoucí. Ovocem rajského hříchu je smrt, ale také „otevření očí“. Někteří novozákonní autoři mluví o jediném hříchu, neznají hříchy, jen hřích.

Člověk se díky hříchu pohybuje jakoby na nakloněné rovině: něco je obtížnější než normálně, něco se stane nebezpečně snadno dostupným.

Nedostatek soudnosti nebo i sil náležitě žít a prožívat žene člověka k náhražkám. Člověk se odcizí nejen Bohu, ale bližním, sobě, své práci, vztahům i věcem, které jej dřív nesly, protože díky jim miloval. Adam nejprve po Evě toužil a velmi se z ní radoval, pak na ni sváděl jejich společnou neposlušnost. Bible tomuto procesu říká (u Jeremjáše)2: opustit zdroje vody "živé" tj. pramenité a vyhledávat "cisterny rozpukané", ve kterých by se schraňovala jen náhodná dešťová voda, ale ani ta se v laciných cisternách díky puklinám neudrží.

Boj proti hříchu bude marný, jestli se v rámci pokání (změny postoje) nevzdáme i ovoce.

Ospravedlnění

Cestě ze  zakletí hříchu se říká různě: podat zadostiučinění, se slovy lítosti požádat o milost, začít nový život. Jenže ne každá z těch metod je účinná pro všechny hrozivé změny vztahů.

Evangelium například dává Ježíšovi do úst tvrzení, že „hříchy odpouští jen Bůh. Bible budí dojem, že z vin i hříchů může být člověk ospravedlněn. To slovo mnohé klame, budí dojem, že existuje nějaká finta nebo procedura, která udělá ze zločince člověka spravedlivého, tedy toho, který každému včetně Boha dává to, co mu právem patří. Tak tomu rozumí tradice kořenící v antickém Řecku. Bible ovšem slibuje něco radikálně jiného.

Podle Bible je Bůh spravedlivý tak, že zůstává věrný své smlouvě stranící člověku a vůbec stvoření. Člověk je spravedlivý v biblickém smyslu tím, že je zahrnut mezi ty Bohu bez výjimek milé, blízké, milované.

Podle Pavlova novozákonního přesvědčení je člověk ospravedlněn (sloveso je v pasivu), nestane se spravedlivým nějakým činem morálně kompenzujícím špatnou minulost, ale je přijat mezi ty omilostněné milostivým rozhodnutím Božím, a to díky vztahu víry (důvěry).

Nejasnosti vznikají právě smísením reality viny s realitou hříchu. Napravit lze jistě násilí vůči zákonu, vinu. Je-li hřích nemocí srdce, pak návrat takového zdraví není v lidské moci, uzdravovat mysterium dokáže právě jen Bůh. Ten vládne stvořitelské moci, on je Pánem života.

Vyvinění

Vinu lze vykoupit (zaplatit trestem případně vynahradit přiměřeným zadostučiněním uloženým tím, proti komu se vina "vzbouřila"), odpustit, zahladit milostí.

Vina vykoupená nebo odpuštěná legitimní autoritou je smazána „před lidmi i Bohem“. Taková napravená vina právně už neexistuje, jako kdyby se nikdy nestala. Funguje to natolik, nakolik je pravdivý čin nápravy.

Ospravedlnění hříšníka

Řecké pojetí spravedlnosti nebylo v době Ježíše a apoštolů v Palestině nijak neznámé. Proto Ježíš věnuje - podle Lukáše3 – vysvětlení problému odpuštění a vůbec nápravy hříchů a vin relativně složité podobenství (spíš mášal) o marnotratném synu. Prolíná se tu vina a hřích, proto i náprava je složitá a mnohovrstevnatá.

Nemoc srdce

Mladý muž už nechce doma dennodenně pracovat na poli, chce si užít. Vyžádá si od otce svůj dědický podíl a vyrazí do světa. Syn tam doslova promarnil otcovu přízeň. Nikoli nedorozuměním, nikoli neúspěchem v riskantním podnikání, nikoli ze slabosti rozházel výsledky celoživotní otcovy námahy.

Úpadek mládence byl dokonalý: v židovském společenství nemohl padnout nikdo hlouběji, než služebník vepřů - zvířat pro Semity neopravitelně nečistých; ten mládenec však těmto nečistým zvířatům ještě záviděl.

Když zchudne až na úroveň otroka, závidí i vepřům, že si žijí lépe. Začíná vidět svět jinýma očima. Dovede si např. zkalkulovat, že být otrokem u vlastního otce by mělo jisté výhody.

A tak se rozhodne vrátit. Ten návrat není snadný, mládenec lituje zatím jen sám sebe, svůj momentální hlad.

Vina či hřích

Syn žádný zákon neporušil, na dědictví měl právo. K otci nepřichází žebrat, ale vydělat si obživu prací. Těžko mu dokázat vinu.

Zato zmarnil nejen otcovu práci, ale i otcovu naději. Otec nese těžce marnost dosavadního svého i synova úsilí, nazývá to „smrtí“ své ratolesti. Tahle dramata zákon neupravuje, ale drama to nesporně je. Hýření a všechno ostatní už bylo jen trapným důsledkem (ovocem) té pýchy nezralého, se kterou zahodil cizí i své dosavadní úsilí o věci správné.

Ve známém podobenství o hřivnách je potrestán ten, kdo naprosto jistě byl nevinen. Neporušil žádný zákon, když svěřenou hřivnu pro jistotu zakopal, aby ji chránil před zloději. Ale hřích je tu evidentně: Hospodář a sluha se vzájemně nebezpečně odcizili, už si nerozumějí, jeden druhého obviňuje.

Kde nastává odcizení, je i hřích. Kde dojde k zmarnění, je tam hřích.

Hřích tentokrát spočívá v tom, že: „…ač jsi věděl, že sbírám, co jsem nerozsypal…“ Nedělal jsi to, co si přeji já, ale co sis přál ty sám – nemít problémy bylo důležitější než Hospodářova vůle. To smíš, ale není to služba ani víra Hospodářovi.

Změna osudu se nepodaří tomu, kdo svůj stav sám sobě zakrývá, lakuje na růžovo. Mládenec musí postupně ale opravdu změnit smýšlení.

Prvé kroky správným směrem mohou mít docela nenáboženskou motivaci: Mění smýšlení, protože tím získá přístup k jídlu.

Marnotratný ještě nelituje, ale změnu chce. Katolická morálka tomu říká „lítost nedokonalá“.

Proces změny smýšlení

Naše nábožné nebo slušné stereotypy by nás patrně vedly jinak než Ježíšův návod. Toho hocha v podobenství nevrací zpět na dobrou cestu probuzená ctnost, ale docela obyčejný hlad a hnus nad tím, že se ocitl na dně.

Ten původně hloupě zpupný mladík se vrací trochu jiný, než odcházel. Rozumí, že se nevrátí prostě zpět do pozice hýčkaného nejmladšího, na takovou pozici neměl právo, byla to milost. Zatím jsou to křehké rostlinky.

Pokání

Vinu může smazat, ale nevrací ani původní pozice, ani původní bytostnou nevinnost. Nelze už vstoupit podruhé do téže řeky.

Člověk se vrací nikoli jako nevinný, ale zralejší všemi trpkými zkušenostmi a také novým poznáním: synáček si možná poprvé v životě také připustil, že má otce.

Pokud je na scéně i vina, nové smýšlení hledá nová východiska, protože napřed nutno vypořádat se s vinou.

Hřích smazat nelze, ten lze jen vyléčit; k tomu potřebujeme moc ne menší než boží.

I pak už zůstane zdraví srdce křehké. Vyžaduje:

posílit imunitu (tomu se říká lítost)

posílit personální rovnováhu člověka, resp. jeho konkrétních postojů (tomu se v náboženství říká předsevzetí).

V podobenství léčí otec synáčka šokem: Prý se "Ztracený se nalezl", "mrtvý ožil". Žádné výčitky nebo dokonce soudy!

Celému léčivému procesu se říká smíření. Musí na něm aktivně spolupracovat všechny dotčené strany.

Důležitá poznámka: Podobenství nezakrývá, že otec jedná nespravedlivě, že riskuje ztrátu toho pracovitějšího ze synů. Jenže právě taková, a ne jiná pravidla dal procesu smiřování ten, koho považujeme za svého spasitele, zachránce ze všech zhoubných nemocí, ale také za posledního soudce.

Smíření vyžaduje změnu kursu na obou stranách „sporu“. Při každém vážném úsilí o smíření si musí obě strany:

- uvědomit rozdílnost svých životních stylů a tendencí

- ochotu upravit směr své cesty vstříc druhé straně

- navázat komunikaci.

I nejlepší rodič se musí změnit, má-li vyjít upřímně přivítat své nezdárné dítě.

Právě ta ne-vinná strana nabízí odpuštění, o které provinilá strana ještě nedokáže žádat anebo žádá hodně problematicky.

Může se stát, že jsme opravdové komunikace s odpůrcem dlouho neschopni a je pak třeba dost pokorné trpělivosti, aby se slovo stalo tělem; možná musíme trpělivě vyhlížet "kairos".

Žádný z důležitých prvků nelze nahradit atrapou. Bible se totiž nespokojí s tím, že pravdu mluvíme, vyžaduje pravdu činit.4

Pro biblického člověka byla pravda něčím víc než jen správnou ideou. Pravdu bylo nutno praxí prověřit jako něco osvědčeného.

Smíření bude pravdou, prokáže-li budoucnost, že cesty obou stran - Boha i člověka - už zase opravdu míří do téhož cíle, mají vzájemně srozumitelnou řeč. Ale mýlí se každý, kdo by chtěl komunikaci obejít předstíráním nebo magií.

O tohle se pokoušejí někteří věřící už od počátků církve.5

Svátostné formy ospravedlnění

Ježíšův koncept umění smíření

Právě proto je moudré nejen se smiřovat, ale smiřovat se dokonce před církví; té se všechny naše výhry i prohry týkají bezprostředně. Od křtu už žádný náš hřích není jen náš osobní, je také nějak hříchem naší církve.

Liturgie jako veřejná bohoslužba (hřích i smíření jsou akty sociální)

Málokdo vidí problém svých osobních hříchů jako problém smíření, kdekdo se spokojí s božím odpuštěním (a o odpuštění bližních ani nemíní nikoho požádat). Málokdo usiluje o smíření - leda o příměří s Bohem, který by jej mohl jednou odsoudit. Odcizování jako kdyby nikomu nevadilo, a tak se ani nezahrnuje do případné snahy po obrácení.

Měli bychom se vyhýbat zpovědím, ve kterých reálné smíření nahrazuje výčet nedokonalostí či vrozených povahových kazů. I zpovědi "ze zbožnosti" mají svůj smysl, ale jsou obecně ještě obtížnější než návraty od koryt prasat: musí být a zůstat po mnoho let činem pravdy, nejen zbožným předsevzetím - a to je u těch nedokonalostí zvlášť obtížné. Nesmí také nikoho dispenzovat od úsilí znovu poctivě korigovat své dosavadní směřování s nadhledem tak, aby se odcizování božímu lidu i Kristovu království přece jen překonávalo.

Ani stoické ctnosti nejsou k zahození. Jenže nezachraňují člověka ctnosti, ale smířenost s jeho Stvořitelem a vykupitelem. Ježíš dovedl jednat někdy i zřetelně proti ctnosti: dovedl se rozlítit nad kupectvím před svatyní, dovedl veřejně zostudit úctyhodné představitele náboženské obce. Ukáznění mu také předhazovali, že je "žráč a pijan vína". A přece jsme vykoupeni. Uvěřili jsme, že se tak stalo nikoli dokonalostí Sokrata, ale vírou, nadějí a láskou našeho Pána - Krista Ježíše, protože Kristus je dokázal učinit pravdou.

Prolomení práva se děje na úkor práva našich bližních. Viny (a ze stejného důvodu i hřích) důsledky sociální, dopadají na společenství. Ten odchod a ještě víc návrat marnotratného způsobil rodinné drama - starší syn dosud doma spokojený se najednou cítí otcem poškozen. Hřích se děje nejen v osobní rovině aktéra, zasahuje vždy i do okolí, mezi blízké aktéra. Každá pravdivá náprava proto musí směřovat nejen k uzdravení vlastního já, ale také k ostatním. A tak by mělo každé pokání vzít ohled i na ty společenské důsledky. To není snadné, někdy jsou velmi široké, někdy utrpí okolí škodu vůbec už nenapravitelnou. Teprve proměnu životního postoje včetně objevu společenské odpovědnosti jednotlivce lze považovat za křesťanské vyrovnání se s vinou.

Nesvátostné formy ospravedlnění

Jer 1, 4-10; L 15, 11-24; smíření s rolí proroka, pastýře a kněze

V den našeho křtu se stalo i každému z nás něco podobného, co tehdy mladíčkovi, pozdějšímu proroku Jeremjášovi. Křtem jsme přijali všichni povolání proroka, dokonce i povolání kněze a pastýře. Přijali jsme povolání; slávu i břemeno, úkol i ocenění. Jak to s touto hřivnou v nás vypadá dnes, po mnoha letech života v církvi?

Prorok naštěstí nemusí být bez povahových kazů, a přesto bude věrným božím nástrojem; mnoho proroků asi také nemělo dost ctnosti. Prorok by však měl v každém případě splňovat jinou podmínku: měl by rozumět Božímu slovu a zároveň rozumět i své době. Ani knězem či pastýřem (nebo chcete-li dnešním jazykem: hospodářem společenství) není člověk díky svým ctnostem, ale proto, že naši bližní takové služby občas potřebují. Všichni jsme k tomu tedy prostě pověřeni a pověřeny. Hospodin svůj lid pěstuje a stará se. Zato ukládá Pán toho lidu všem těm potenciálním i aktuálním služebníkům a služebnicím trpělivě měnit smýšlení. Tuhle výzvu adresoval Ježíš všem; kdo ji zapomíná, určitě se svému povolání časem odcizí. Právě to by tedy mělo stát kostrou našeho sebezpytování. Ne defekty slušného vychování, ale věrnost téhle boží vůli.

Praktická doporučení ke smiřování

Věříme, že nás bude soudit právě ten Syn člověka, který vypráví originál podobenství o Marnotratném. Míní při soudu postupovat zase jen podle těch divných názorů a nikoli podle našich tradičních zbožných představ. Takový proces smíření či uzdravení vztahů má svá pravidla, která odpovídají lidské přirozenosti, ale jejich výběr není v moci člověka, patří Bohu. A tak nezbývá než vzít vážně, že s-míření odcizeného synáčka a jeho domova začíná změnou životního kurzu, ne pouhou kosmetikou. Lid exodu šel pouští tak, aby cesta boží, cesta ohnivého sloupu před božím lidem se znovu a znovu stávala cestou toho lidu. V církvích prvních staletí bylo smíření hříšníka velikou událostí - slavil ji každý jen jednou za život, a to veřejně před biskupem a všemi věřícími. Na druhé straně není nejstarší praxe církve nutně i dnes praxí nejlepší: můžeme zajisté využít milostnosti svátosti smíření mnohem častěji než oni. Nikdy by však neměla být naše svátost smíření méně pravdivá než ta jejich neopakovatelná slavnost uprostřed Velikonoc. A nezapomeňme, že jejím smyslem není retuš charakterových kazů marnivců nebo neurotických pobožnůstkářů, ale smířit nás znovu s rolí našeho křestního povolání proroka, kněze a hospodáře.

1 Takový stav musíme přinejmenším předpokládat. O Ježíšovi dosvědčuje Nový zákon, že „byl bez hříchu“ (Žd 4, 15), ale evangelisté dosvědčují celou řadu případů, kdy Ježíš porušil platné náboženské zákony a učil tak i jiné.

2 Jr 2, 13

3 L 15, 11-32

4 J 3, 20-21; J4, 23-24; 2K 4,2

5 2Te 2, 9-12