Jste zde

Slavnost sv. Václava – 28.9.

autor: 

Mdr 6,9-21; Mt 16,24-27

(2008)

Dějinami spásy, Písmem, dokonce samotným evangeliem se táhne spor, zda je „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A zůstane otevřeným problémem, protože pře se tu důvěra náboženské zkušenosti s důvěrou smyslu kříže.

Vzor naší dnešní slavnosti Václav vsadil na evangelium o kříži každodenním. A proto se stal bílou vránou – bílou tehdy jako dnes. A tak jeho příběh bílé vrány nepřekvapí: nejenže přišel o svůj knížecí stolec, přišel i o mladý život.

Moralisté připomínající páté přikázání by Václavovi rádi zdůraznili, že jeho poddaní potřebují spravedlivého vladaře živého a při síle. Dost možná mu to kladl na srdce i jeho kaplan na Levém Hradci. Jako vládce by přece mohl pevnou rukou vnutit polopohanským Čechům étos přece jen o kousek vyšší, pokud by ovšem vládl aspoň jeden lidský věk...

Místo toho vsadil Václav na smíření se s křížem každodenností tak, jak radí Matoušovo evangelium, které právě zaznělo. A vypil si ten pohár do dna. Nejen sám přišel o život, ale své okolí tím pohoršoval daleko účinněji než projevy zbožnosti, doloženými už ve starých legendách. Pohoršuje dodnes.

Dějiny spásy kladou každé generaci znovu otázku, jak vlastně se identifikovat s církví a jejími zájmy, co že to znamená být církví a co se rozumí budováním církve. Naše generace za bolševika znala jak ty, kdo vyznávali svoji víru v evangelium tím, že své spoluvěřící udávali a prodávali, tak znala takové, kteří raději sami čelili vězení a vlastním osudem chránili druhé. Ti prví zachraňovali církev spoluprací s nepřítelem z valné části ne proto, že by byli tak zkažení, ale že chtěli zachránit věřícím kněze, kteří žehnají, rozhřešují, slouží za nebožtíky mše. Ti druzí podobně jako Václav vsadili na pravdivost logionu o kříži každodenním a jeho smyslu pro záchranu živého člověka i živé víry, anebo jinými slovy: uvěřili v tu prazvláštní moudrost, která radí zachraňovat právě na způsob Krista Ježíše: kdo svojí chytrostí zachraňuje život svůj nebo život toho, co jemu drahé, dosáhne opaku.

Kříž je svojí podstatou ohavnost šibenice a naše zdravá přirozenost se té ohavnosti brání. Proto velí kříži se včas vyhnout a Boha raději uchlácholit nějakou jinou, méně drastickou zásluhou. Třeba dát v chrámu na mši – jedna každá má prý nekonečnou cenu, to prý ani Bůh neumí popřít. Ti vzdělanější si najdou k tomu i potřebný biblický citát, je jich tam dost, které ženou vodu i na tyhle mlýny.

„Vzít svůj každodenní kříž“ rozuměla doba Václavova i naše rozumí na mnoho způsobů. Třeba tak, že je to příležitost pro oběť. Bůh prý miluje oběti. Oběť jako metoda, jak jít na Boha vždycky silnějšího než člověk, je archetypická a dodnes se osvědčuje. Ovšem tu zkušenost máme jen ze zdejšího věku, nikoli z věku božího království. Ježíš razil jiné pojetí než prastará náboženská zkušenost. V horském kázání doporučoval čelit drtivým okolnostem života a umírání zvláštní svobodou ducha: Blahoslavení chudí, říká. Blahoslavení, tedy Bohem požehnaní jsou i ti, které životní okolnosti nutí plakat. Ježíšovi posluchači tomu rozuměli jako pozoruhodně dobré zprávě. Evangelium čelí zdrcujícím a smrtícím tlakům úplně jinak než uplácením božského majestátu obětí. Čelí neštěstí i smrti svobodou srdce, svobodou blahoslavených chudých a plačících. Tak to chápal autor listu Petrova, jak jsme dnes slyšeli: „Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě.“

Evangelium je o tom, že Ježíš se tváří v tvář kříži nepokoušel chlácholit Boha, důvěřoval mu celou duší. To jej nezachránilo před úzkostmi umírání, ale před smrtí jakožto posledním slovem lidské existence to chrání vzkříšením. Dnešní verše o kříži každodenním spolu s dnešním textem listu Petrova nezakrývají obludnost nespravedlností ani bezmocnost toho, kdo je drcen přesilou ani u těch, kdo se smiřují. Kříž Ježíše zničil, protože Hospodin jakoby prodléval, strašlivě mlčel. Ale to poslední slovo, slovo vzkříšení, to Hospodin nezůstal zemřelému Ježíšovi dlužen.

Kříž každodenní neústí hned do smrti, právě proto je každodenním, že jej lze potkat znovu a znovu. Smrt je v životě člověka slovem posledním, mezním. Existuje mnoho situací, které člověka deptají velmi vydatně, až nejsou posledním slovem. Třeba tak, že se člověk musí za zenitem svých sil dnes a denně smiřovat, se zkušeností, že síly ubývají a roste výčet těch životních úkolů, které už zůstanou nedokončeny, ač jsme do nich utopili mnoho sil. Bezmocnost a vědomí odpovědnosti jsou ve stále akutnějším sporu právě tím, že síly už jen ubývají.

Jenže budoucnost existuje jen pro smířené a trpělivě smiřované, ne pro ty, kdo resignovali, anebo zachraňují na svou pěst. Tenhle přirozený fakt člověka deprimuje, svazuje mu ruce i myšlení. a může jej i ruinovat a vůči mlčícímu Hospodinovi zatvrdit. Osvětimské pece zatvrdily mnohé z vyvoleného lidu – ti, kdo se vrátili od téhle pekelné brány, často už nedokáží důvěřovat náboženství svých otců.

Popravčí dřevo kříže bylo a dodnes pro mnohé je posledním slovem. Takový kříž musí znít jako slovo neopravitelně absurdní, antibožské. Evangeliem nepoučitelní stojí dnes tváří v tvář hurikánům, intifádě a hladomorům a náboženství oněmělí. Řeč globálních pohrom nebo pandemií naléhá neomluvitelnou absurditou. Lidské bezmocnosti se tu jeví mlčící Bůh podobně nesnesitelně jako otevřená tlama osvětimské pece věřícímu židovi. Tady se lidská svoboda hroutí, pokud nemá naději, hodně silnou naději v budoucnost jinačí.

Evangelium tu absurditu přeznačuje tím, že slovo smrt, slovo zdánlivě neodvolatelně poslední přesouvá do pozice předpo­sled­ní. Naše naděje pak nemíří a neústí do absurdity, ale za ni. Tady pramení veškerá síla smíření nabízených Kristem v Kristu a s Kristem. Slovo poslední na rozdíl od slova předposledního už zase voní lidsky i božsky a svoboda člověka není výsměchem nebes. Jen proto může zdevastovaný člověk smířit se i s absurdní realitou.

Právě umění přijmout kříž (smířit se, zamířit k němu a ještě dál za něj) dává smysl lidské velikosti i lidské malosti, smysl lidské bolesti i lidskému jásotu nad láskou, která přežila smrtící ukřižování bytosti. Právě tak se učí znovu a znovu mířit do cíle kdesi v budoucnosti ti, kdo moc dobře znají chuť i vůni čočovice přítomné reality na rozdíl od slávy teprve očekávající vzkříšení.

Tohle umění či neumění důvěřovat budoucnosti ještě neexistující jako budoucnosti božské, ta kreslí hranici mezi vyznavači vrabce v hrsti a holuba na střeše.

Příliš mnohým našim současníkům tohle zní jako svého druhu opium, proto si evangelium o kříži vyžaduje svědky, martyry. Naše osobní víra takové martyrium dluží. Dnešní církev martyry dluží. A to je právě jádro dilematu o budoucnosti církve. Vždy budou tací věřící, kteří ocitují evangelium o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou – co bychom se tedy do toho míchali, že?!

Václav se nezdráhal změnit ze syna vychovaného Drahomírou v toho, kdo vedle požadavků přítomnosti bere neméně vážně i nároky budoucnosti. Tam ovšem už čeká řada křížů každodenních na každého, nejen na ty starší s ubývajícími silami.

Je-li dnes v sekulárním Česku slyšet daleko víc jméno Václavovo než jméno kněžny Drahomíry, je to jistě i proto, že Václav svůj život rozprostřel nejen na výzvy přítomnosti, ale neméně vážně i na výzvy budoucnosti. O život přišel díky důvěře evangeliu, a proto se také dočkal onoho slova posledního, slova božího Ducha, který překoná každou smrt.