Jste zde

Setkání na Hope Street

Mezinárodní konference IEF v Liverpoolu

Konference Mezinárodního ekumenického společenství (IEF) v Liverpoolu, od vzniku IEF v roce 1967 v pořadí již 46., nabídla jako obvykle pestrý a bohatý program liturgií různých křesťanských tradic, různě zaměřených tematických workshopů, vzájemného sdílení, setkávání a skvělé zábavy při mezinárodním večeru. Jinak to ale byla konference dosti neobvyklá. Už tím, že se konala celé tři roky po předchozí konferenci v polském Krakově. Důvodem posunutí byla pochopitelně covidová pandemie, ale svou roli sehrál i brexit a stav nejistoty až chaosu, který po něm zavládl ve Spojeném království. Všechny postupně se vršící překážky se ale organizačnímu týmu, který vynikal vysokým průměrným věkem, ale hlavně skvělou a efektivní spoluprací a atmosférou skutečného ostrovního gentle(wo)manství, podařilo překonat.

Ne úplně obvyklý byl i program konference. Namísto pravidelného celodenního výletu zahrnoval dva bloky „encounters“, setkání s místními komunitami ve městě. Na výběr bylo například kvakerské centrum, metodistický „Dům chleba“ (Bread Church), řecká pravoslavná komunita, anglikánský kostel St. Bride´s provozující potravinovou banku a otevřený pro LGBTQ+ komunitu, nebo Strawberry Field, středisko Armády spásy původně se sirotčincem, známé z písně liverpoolských hrdinů, kapely The Beatles, Strawberry Fields Forever. Nebo také působivé Mezinárodní muzeum otroctví umístěné v komplexu doků, odkud před dvěma sty lety vyplouvaly lodě za výnosných obchodem v trojúhelníku Evropa – africké země lidského „černého zlata“ – Amerika. Setkání, která si každý účastník mohl vybrat toliko dvě, tvořila akční a klíčový prvek programu.

Mottem konference byla slova z proroka Jeremjáše „Uzdravím svůj lid“ (Jr 33,6). Vzhledem ke konání konference v době stále ještě nepřekonané covidové pandemie bylo motto velmi případné, uzdravení ale mělo i mnohé další významy, od připomínky temného dědictví otrokářství a jeho moderních forem až po nezahojené rány způsobené rozdělením křesťanstva. Podtitulem pak bylo „Společně v naději, modlitbě a akci pro obnovený svět“. Modlitba, Hope, odkazovala k místu konání, liverpoolské Hope University, což je unikátní ekumenická univerzita vzniklá spojením anglikánské a katolické školy stojící původně proti sobě přes ulici.

Na vzniku ekumenické univerzity měli lví podíl dva liverpoolští biskupové a skuteční ekumeničtí „akční hrdinové“, kteří ve městě působili v 70. až 80. letech 20. století, anglikánský David Sheppard a katolický Derek Worlock. Jak uvádějí stránky univerzity, je to jediná instituce svého druhu v Evropě i Spojených státech. Liverpool je skutečně z ekumenického hlediska ve Velké Británii výjimečný, je to město s vysokým podílem katolíků. To je dáno blízkostí Irska, z nějž do anglického přístavního města proudili přistěhovalci a podíleli se mimo jiné na vzniku charakteristického a velmi výrazného místního nářečí angličtiny, zvaného scouse. Jinými slovy, když poprvé slyšíte někoho takto mluvit, je dost těžké vůbec rozpoznat, že jde o angličtinu.

Dominantou města jsou dvě moderní katedrály, které spojuje ulice zvaná Hope Street. Právě na ní se nachází pomník biskupů Shepparda a Worlocka, kteří se kromě založení ekumenické univerzity podíleli například na mnoha sociálních aktivitách v napjaté době vlády Margaret Thatcherové. A obě katedrály jsou jedinečná místa, která rozhodně stojí za návštěvu. Ta starší z nich, anglikánská Liverpool Cathedral, je dílem architekta Gilese Gilberta Scotta. V roce 1902, kdy se zapojil do výtvarné soutěže o novou městskou katedrálu, mu bylo pouhých 22 let, přesto se dokázal dostat do druhého kola. Ve vítězství mu kromě nízkého věku zabránila i jeho římskokatolická církevní příslušnost. Přesto se našlo řešení, a to spolupráce se starším architektem (a dobrým anglikánem) Georgem Frederickem Bodleym. Na nejstarší části katedrály, neogotické (a velmi půvabné) Lady Chapel vyzdobené galerií významných žen spojených především s Liverpoolem, je tato spolupráce znát, další části katedrály pak po Bodleyho smrti v roce 1907 vystavěl již Scott sám. Liverpool Cathedral je nejdelší katedrálou na světě a údajně osmou největší, je to opravdu majestátní stavba a z věže je působivý a daleký rozhled na deltu řeky Mersey.

Katolíci ve městě se nechtěli nechat zahanbit a jejich katedrála, metropolitní katedrála Krista Krále (obvykle nazývaná pouze Metropolitan Cathedral), se mohla stát největším chrámem v celém křesťanstvu, hned po svatopetrském chrámu v Římě. To se nestalo, protože původní návrh architekta Edwina Lutyense, mimo jiné autora koloniálních staveb v indickém Dillí, se vinou dvou světových válek nerealizoval. Z olbřímí budovy, před jejímž hlavním vchodem mělo být veliké zespodu vyhřívané prostranství pro potřeby bezdomovců, zbyla jen krypta. I to je úctyhodný a velice působivý prostor či komplex, v němž nechybí velká společenská síň, koncertní síň a kostel. Za války krypta, připomínající trochu stavby z byzantské éry, sloužila jako protiletecký kryt a v době, kdy Liverpool utrpěl jedny z největších škod mezi městy v Británii, zachránila mnoha lidem život. Metropolitní katedrála byla nakonec postavena v 60. letech podle skromnějšího, i když stále majestátního návrhu Fredericka Gibberda a dokončena v roce 1967.

Obě katedrály jsou pozoruhodné nejen svou architekturou a uměleckou výzdobou, ale také tím, že se na nich údajně do velké míry podíleli a podílejí jednotliví věřící. Platí to zejména pro katolickou katedrálu, která byla postavena hlavně z drobných příspěvků. Například na schodišti do Lutyensovy krypty má každý jeden schod na zvláštní pamětní tabulce uvedeno jméno svého sponzora… je otázka, zda je vůbec možné, aby takto obrovité stavby vznikly hlavně z peněz drobných dárců. Zní to ale každopádně dobře.

Na jednom z tematických workshopů zajímavě mluvil anglikánský kněz Crispin Pailing, toho času správce jediné fungující křesťanské obce v samém centru města, o svých ekumenických zkušenostech. Ty jsou pozoruhodné, protože jeho farnost se stala ekumenicky otevřenou – konají se tam střídavě bohoslužby anglikánské a katolické, přičemž na obou se postupně začalo používat stejné liturgické odění, ekumenické pohřby a další aktivity – tak trochu z nouze. Za ekonomické recese se z centra města odstěhovaly všechny ostatní církve, prodaly své budovy, zrušily školy… a po letech prý uznaly svůj omyl, na návrat však již bylo pozdě.

Liverpool je zkrátka, jak se vyjádřil slavný psycholog Carl Gustav Jung a lze se dočíst v hudební čtvrti okolo Cavern Clubu, častého místa koncertů Beatles a dalších slavných kapel a interpretů, „pool of life“, bazén kypící životem. Najdeme tu údajně nejstarší obchodní dům v Evropě postavený za tímto účelem již kolem poloviny 19. století, vedle míst prozrazujících dnešní a především minulé bohatství města se ale rozkládají čtvrtě chudé a zanedbané. V jedné z takových je umístěn řecký pravoslavný kostel svatého Mikuláše, který jsme rovněž navštívili. Dva kněží, starší a mladší (jak se nakonec ukázalo, byli to otec a syn) otevřeně hovořili o ekumenických kontaktech, které čas od času ve městě pěstují, a byli celkově vstřícní. Jeden z členů naší výpravy si ale povšiml ceníku za úkony (křty, svatby, pohřby, jmeniny a další), který visel v předsíni chrámu. Nebyly to malé částky. A když jsme se loučili, nasedli oba kněží do luxusního jaguára a kamsi odjeli.

Ekumenické konference, jakási Evropa v malém, toho vždy nabízejí mnohem víc, než se vejde do podobné reportáže. Tím asi nejcennějším byla možnost vůbec se vidět, být spolu a sdílet se, poznávat společně nová místa, lidi a tradice. Víc než kdy dřív jsme si letos s přáteli z Mezinárodního ekumenického společenství uvědomovali, jak je toto všechno nesamozřejmé a křehké. Ve vstupu do univerzitní kaple, kde se konala většina liturgií, společných modliteb a také působivá hlavní přednáška Susan Durber, bývalé moderátorky Světové rady církví, byla umístěna modlitba za Ukrajinu, na oltáři stála slavná ikona Trojice Andreje Rubleva. Myšlenky na konflikt a jeho oběti byly s námi stále. Finanční sbírka během konference, organizovaná polskými přáteli, byla na pomoc vnitřním uprchlíkům na Ukrajině a těm, kdo se o ně starají. Jedna z dalších mezinárodních konferencí, kterou jsme začali plánovat před několika lety, má být na Ukrajině, ve Lvově či Ivano-Frankivsku. Jestli se ale nakonec bude konat, v tuto chvíli nevíme.

 

Liverpoolská deklarace Mezinárodního ekumenického společenství

Mezinárodní ekumenické společenství je organizace křesťanů usilujících o smíření a viditelnou jednotu mezi církvemi. Již od svého vzniku v roce 1967 jsou centrem života našeho společenství mezinárodní konference, během nichž se členové vzájemně poznávají, sdílejí, modlí se a liturgicky slaví. Naposledy jsme se setkali v roce 2019 v Krakově s mottem „Kristova láska nás zavazuje“ (2 K 5,14). Naším cílem je církev, která pečuje o všechny lidi na okraji společnosti a dokáže rozeznávat znamení času.

Od našeho posledního společného setkání se mnoho věcí změnilo. Globální covidová pandemie a ruská invaze na Ukrajinu vzbudily hluboké obavy a otřásly optimistickou důvěrou v kulturní a technologický vývoj. V mnoha zemích světa lidé zažívají ničivé důsledky ozbrojených konfliktů, chudoby, environmentální krize a nesvobody. Mnozí těžce hledají smysl života. Klíčovým slovem k popisu dnešního stavu světa se stala krize – krize politická, sociální, ekologická, ekonomická, kulturní, morální i spirituální.

Nyní jsme se sešli ve městě, které dlouho sloužilo jako nejdůležitější přístav pro obchod s otroky. Od těch dob se mnohé změnilo, ale dokonce i dnes žije mnoho lidí fakticky v podmínkách blízkých otroctví, trpí nelidským zacházením, postrádají základní životní nezbytnosti, jako je osobní svoboda, dostatek jídla a pitné vody, zdravotní péče, vzdělání. Nejsou to jen uprchlíci, ale i mnohé další komunity a skupiny lidí. Na jejich bídu chceme poukázat a vznést křesťanský hlas protestu.

Křesťané věří, že církev je povolána k tomu být aktivním účastníkem dějin, má „uzdravovat lid“ a vyvádět ho ze sevření beznaděje a nesmyslnosti, přinášet světu poselství o naději, radosti a smyslu. Jako ti, kdo se angažují na poli ekumenických vztahů, vidíme svůj úkol v tom, přispívat k jednotě Kristových učedníků, tak aby církev mohla naplnit své poslání. Proto se znovu zavazujeme k tomu, usilovat o teologický dialog, sociální spravedlnost, mír a uchování stvoření, k tomu stavět mosty mezi kulturami, zvláště tam, kde panují konflikty. Chceme být znamením Kristovy přítomnosti ve světě, přinášet svědectví o jeho pokoji, spravedlnosti a naději a šířit jeho zaslíbení, že všechny rány budou jednou uzdraveny.

V Liverpoolu, 25. července 2022