Jste zde

Milovaní, vypálíme vám rybník

autor: 

Jan Konzal

Už příběh trojúhelníku Sáraj – Abraham – Hagar potvrzuje všem čtenářům Bible, že některé slepé uličky jsou opravdu neopravitelně slepé. Zápletka popisovaná v šestnácté kapitole Geneze připomíná na prvý pohled prostomyslné zápletky filmů televize: Boj favoritek o jednoho muže, boj o místo v čele skutečného nebo hypotetického harému, boj o prosazení skutečných nebo domnělých nároků vlastního já třeba i za cenu dvojnásobné vraždy. Kolik bylo na světě harémů, tolik můžeme předpokládat i vášnivých sporů mezi favoritkami. Netřeba nosit dříví do lesa. Ale biblický příběh na rozdíl od televize diváka nebaví, ale varuje: Nabízí dnešku hned několik poselství, které ke své škodě kdekdo z postižených prostě ignoruje. A jak se říká: kdo nechce znát své dějiny, ač jsou jeho dějinami spásy i ne-spásy, bude odsouzen prožívat je znovu a znovu.

Frustrované ambice snadno zavedou na tenký led. Ty ženy z biblického příběhu jistě velmi stály o lásku. Ale obě uvěřily iluzi, že jim jejich ušlechtilé sebevydání (láska je takovým ušlechtilým sebevydáním) dává do rukou jakási práva, která ovšem kdosi trestuhodně nerespektuje. Žárlí ten, jehož hrdost uráží, že objekt jeho lásky zůstává za tu lásku cosi podstatného dlužen. Mučí jej představa, že kdosi třetí si užívá plodů, které podle práva patří právě jen postiženému. Takové afekty mají vždycky zpočátku pikantní příchuť trpící spravedlnosti, člověk se jim rád odevzdá a nechce vidět, že se odevzdává do otroctví, že se tak stává štvancem svých vlastních iluzí, iluzivních nároků plodících vytrvalou frustraci. Funguje to podle jednoduchého zákona: Jsem nešťastný (nešťastná); v sobě však vinu nehledám, proto vinen je kdosi venku; vinen je tím, že nerespektuje moje svatá práva; obecná spravedlnost si vyžaduje, aby ten viník neunikl exemplárnímu trestu.

Už deset let Sáraj marně toužila porodit Abramovi syna. Její lůno nevydávalo šéfovi klanu ani dceru, natož dědice. Taková situace může být zdrojem mnohých smutků a hořkých slz. Navíc se tehdy věřilo, že svazek muže a ženy je plodný nebo neplodný výhradně z vůle boží. Člověk nebesy milovaný byl zdravý a plodný. Neplodnost byla proto nejen hospodářskou pohromou, byla především veřejnou hanbou. Kdo byl v té věci handicapován, musel hodně prosit nebesa, aby tomu ulomil hrot. Tak se rozhodla čelit podobné nesnázi Chana, budoucí matka proroka Samuela. Jenže Sáraj byla hrdá, vždyť byla kněžnou! Možná už nemohla déle čekat na smilování boží. Sáhla raději po tehdy plně legální šanci – nabídla svému muži Abramovi klín své spolehlivé otrokyně Hagar. (Jen spolehlivou a oddanou duši mohla poslat Abramovi do klína.) To zákon připouštěl s tím, že porodí-li otrokyně Abramovi syna, nebude synáček de iure synem Hagary, ale synem paní Sáraj. Takové “de iure” nebývá snadné později unést, jak dokládají i dnešnípříběhy oplodnění s asistencí dalších osob, byť zpočátku přátelsky a vděčně přijímaných do řešení manželské neplodnosti medicinsky. Ve skutečnosti Sáraji nešlo o dědice Abramova rodinného klanu. Jak ukázal další vývoj docela všem kromě jí samé, šlo Sáraji o nesnesitelně uráženou hrdost.

Jakmile Hagar otěhotněla, Sáraj už to neunesla. Nebyla zvyklá hledat vinu v sobě, někdo musel být vinen jejím trápením, a kdo je vinen, musí být potrestán. Milovala Abrama a milovala i svoji otrokyni, ti dva tedy byli také zákonitě “vším vinni”. Proto Sáraj ani nevyčkala, zda dostane na svůj klín dědice nebo “jen další otrokyni”. Hagar i s nenarozeným plodem musí zemřít a ortel musí vykonat právě Abram, i on je vinen tím, že Sáraj má lůno neplodné. Ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou, jen to mohlo uspokojit Sáraj. Že to nemá konsistentní logiku? Nemá. Hřích ji nikdy nemá, hřích je nemoc velmi tajemná.

Jedovatý koktejl žárlivosti a závisti ovšem není vyhrazen jen ženám a spouštěcím mechanismem nejsou jen situace trojúhelníků. I muži dokáží žárlit neméně trapně, dokáží se ze zálohy mstít za něco neskutečného, jen domnělého, velmi při tom trpí a velmi se při tom litují, ale mstí se podobně důmyslně. Žárlit dovedou osoby soukromé i veřejné, fysické i právní. Určitě to nějak souvisí s prvotním hříchem, podobně jako s nemocí prvotního hříchu souvisí specifická slepota žárlivých: Všichni kromě samotné Sáraj viděli, že prvá dáma šejchova klanu se chová trapně, ba ohavně. A šlo o víc než o kosmetiku. Každá žárlivost nutně končí pouští v srdci.

O poušti tehdy věřili, že je domácím prostředím démonů. Někdy mám dojem, že se tak moc nemýlili. Obě protagonistky milovaly téhož muže, dokonce legálně a legitimně, ale dokázaly proměnit lásku v docela solidní peklo. A obě tak prokázaly své vlastní budoucnosti i Abramově věci právě jen medvědí službu. Abram nebyl jen skvost, ale své Sáraje si vážil, navzdory neplodnosti ji nevyháněl ani po deseti letech marné naděje, a také do náruče otrokyně poslala svého muže ona sama. Bolavý zub měla Sáraj jinde, než demonstrovala. Nešlo o Hagar a nešlo o Abrama, ani o potomstvo. Ve skutečnosti šlo o pouhopouhou neplodnost samotné Sáraj. Bylo nesnesitelné, že Hagar se ukázala plodnou. A musí být za to potrestán i Abram, určitě se těšil na syna.

Žárlivost je nemoc. Když postižený začne svoji hořkost exportovat, tedy když začne se mstou, (když začne “něco dělat pro spravedlnost”), je to nemoc hříšná. Hřích obvykle plodí hřích. Také Hagar proto sáhla po zkratovém řešení, využívala citlivého místa své paní a dráždila právě tu její pokořenou hrdost. Málem to zaplatila životem. Nemá to mnoho logiky? Správně, hřích je nemoc veskrze tajemná. Každá závist a žárlivost se sice dovolává jakési spravedlnosti, ale čím hlasitěji křičí, tím důkladněji sama zabředá do nespravedlností zde a teď. Brzy už ani nelze důkladně nezabloudit, realita je plně zaměnitelná se snem.

Ani mužové a ženy dnešních křesťanských církví v postech dole i nahoře nejsou imunní vůči závisti a žárlivosti. Samozřejmě máme po ruce pro své rozhorlení vždycky nějaké “slušné”, ba přímo “posvátné” zdůvodnění. Koho potřebuje ztrestat naše frustrovaná vášeň pro domněle urážené já, ten dostane nálepku heretika, rozvratníka, anebo alternativy polarizující a v posledku prý rozvracející pokojné a plodné soužití církve. Z kněze je díky nálepce romantik stižený mesiánským komplexem, z manžela záletník, z manželky údajná poběhlice. Tak s úspěchem likvidovali kdysi středověké katary a valdenské. Tak vyslala posvátná vrchnost křižáky proti husitům, jiná posvátná vrchnost zase poslala husity proti mnoha českým katolíkům a utrakvistům, papež Řehoř si najal loupeživé hordy Normanů dokonce proti svému vlastnímu městu Římu. Jistá sesterská církev si vysloužila vyloučení ze společných modliteb, když neodmítla azyl některým vyhnancům z církve jiné. Zdůvodnit to umíme vzorně. Vždyjde o podobné schéma: Vlastní neřešené komplexy pobouřila nějaká příslovečná poslední kapka, nastolily proto žárlivost, která už vytváří svou vlastní virtuální realitu: Měli jsme přece právo na jejich oddanost, a kdo oddaný není, zaslouží exemplární trest. Žárlivost bez možnosti pomsty na nevinných pálí v srdci příliš a v srdci hrdém pálí prostě nesnesitelně. Dějiny světa málokdy sledují skutečnou spravedlnost. Přečasto jde o spravedlnost virtuální, neskutečnou, vysněnou podobně jako zůstává neskutečnou urážka neplodné, ale nebezpečně hrdé či zakomplexované Sáraje. Hrdost lze totiž urazit čímkoli a ještě snadněji lze popudit za masku hrdosti skrývaný komplex méněcennosti.

Když Sáraj donutila Abrama vyhnat Hagar spolu s ještě nenarozeným Izmaelem do pouště, měla chvilku dojem, že všem svým “trýznitelům” vypálila rybník. Ve skutečnosti proměnila v popel své vlastní nitro, vypálila své vlastní srdce. Obtíž je v tom, že nemoc žárlivosti zahlédneme možná u těch druhých, nikdy u sebe sama.