Chléb a víno, které Ti přinášíme

Z časopisu Christ in der Gegenwart (7. 4. 2002 a 14. 4. 2002) jsme vybrali dvě stati známého liturga, ve kterých se vyslovuje na téma svátostných matérií eucharistie. Toto téma je nedůležité pouze zdánlivě: jednak se kolem něho vedly důsažné teologické spory, a jednak je i pro dnešního člověka podstatné, zda liturgickému znamení dokáže přisoudit správný význam.

Stále jsou ještě obce, kde používají hostie, které se v ústech rozpustí spíše, nežli by mohly být kousány. Avšak chléb by měl být poznatelný jako chléb a měl by jako chléb vypadat a chutnat, protože síla výpovědi znamení požaduje, abychom materii eucharistické slavnosti skutečně poznávali jako jídlo. Proto má být “eucharistický chléb, i když je nekvašený a připravovaný původní formou, připraven tak, aby jej kněz při mši obce mohl skutečně lámat na víceré díly, které podá alespoň některým věřícím” (Úvod do misálu č. 283).

Nejméně několik přijímajících má tedy obdržet rozlámaný chléb, a to bez ohledu na další údaj, že “malé hostie se v žádném případě nevylučují, pokud to činí počet přijímajících nezbytným”. Na průměr našich obcí se toto omezení vztahuje sotva. V normálním případě by tedy mělo platit, že namísto strojem vyříznutých hostií obdrží každý kousek skutečně rozlámané hostie. Jenom potom bude zřejmé přijímání jako pojídání z jednoho chleba života, kterým je Kristus a ve kterém se stáváme jedním tělem. K tomu účelu se nabízejí velké tzv. koncelebrační hostie (až do průměru 14 cm), které je možno lehce lámat.

Sice “chléb ke slavení eucharistie musí být připraven z čisté pšeničné mouky a být ještě čerstvý a podle zvyku latinské církve nekvašený” (282). Chléb židovské paschální hostiny nebyl chlebem pšeničným, ale ječným (maces). Sporné je, zda tomu tak bylo i v Ježíšově době (srv. ale ječné chleby v J 6, 9). Až do konce prvního tisíciletí byl v každém případě používán pro eucharistii na Východě i na Západě v týž den upečený a kvašený chléb, který věřící přinášeli ze svých domácností.

Pouze Arméni přešli již v 6. století k používání výlučně nekvašeného chleba. Bylo to návratem k židovské praxi a zohlednění Prvního listu Korintským (5, 7-8): “Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy.” Na Východě se k tomuto novému zvyku připojili jenom malabarští a maronitští křesťané, zatímco všechny ostatní rity používají až dodnes chléb kvašený. Římská církev se postavila mezi 9. a 11. stoletím též za nekvašený chléb s tím důsledkem, že chléb na oltář již není přinášen z domů věřících. Se stoupající úctou k eucharistii a s ní spojenou neúčastí na přijímání jako takovém se od 12. století objevily malé hostie, které znemožňují lámání.

Při novém uspořádání liturgie se uvažovalo i v Římě, zda by nemohl být opět připuštěn kvašený chléb. V návrhu pro Úvod k misálu (282) stál přídavek, který byl později opět vyškrtnut: “Kde se kvůli zvláštním okolnostem jeví biskupské konferenci za vhodné buď vždy nebo v jednotlivých případech používat kvašený chléb, ať tato konference podá odpovídající žádost Apoštolskému stolci.”

Tím je jasné, že platnost eucharistie nezávisí na tom, zda je používán kvašený nebo nekvašený chléb. Když je v nějaké malé skupině hostina Páně slavena s “pravým” pšeničným chlebem, děje se to sice nedovoleně, ale platně. Již unijní koncil ve Florencii (1439) uznal rozdílné zvyky na Východě a na Západě a shledal je dobrými. Nějakou teologicky kontroverzní debatu z této věci tady dělat nelze.

Slavnost přijímání – pijte z něho všichni

Pře zprávě o poslední večeři v Matoušově evangeliu pronáší Ježíš děkovnou modlitbu nad kalichem a podává jej učedníkům se slovy: “Pijte z něho všichni” (26, 27). Poté co v římskokatolické církvi bylo eucharistické víno podáváno již po staletí výlučně klerikům, je asi pochopitelné, když při absolutní většině bohoslužeb se ještě neprosadilo jasné doporučení Úvodu k misálu o přijímání z kalicha: “Svůj plný charakter znamení získává přijímání, když je podáváno pod oběma způsobami. V této formě je vyjadřováno znamení eucharistické hostiny nejdokonalejším způsobem. Je také zřejmé, že nový a věčný svazek je uzavírán v krvi Páně. Kromě toho je poznatelná souvislost mezi eucharistickou a eschatologickou hostinou v království Otce” (č. 240). Účast na kalichu znamená účast na uzavření smlouvy. Ale také motiv odpuštění hříchů je spojen se slovy ke kalichu: “Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.” Zde je myšlenkasmlouvy rozšířena, protože v Ježíšově smrti se uskutečňuje mír a smíření mezi Bohem a lidmi. V účasti na kalichu poskytuje Otec lidem skrze Krista toto smíření. Kromě toho se vytváří vztah k eschatologické hostině, protože víno odkazuje na plné životní společenství s Bohem při završení: “Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce” (Mt 26, 29; srv. Mk 14, 25; L 22, 18).

Z těchto teologických důrazů vyplývají rozličné možnosti pro vedení obce k přijímání s kalichem, jak bylo doporučeno německou Biskupskou konferencí Římskokatolické církve. V tomto smyslu mají být věřící poučováni o smyslu přijímání. Jako témata jsou jmenována: “Plná symboličnost hostiny; společenství s Pánem účastí na těle a krvi; biblická teologie obětní krve a kalicha; smlouva v krvi Páně; učení tridentského koncilu o přijímání pod jednou; důvody, které v průběhu dějin vedly k ústupu přijímání z kalicha.”

Biskupové dovolují přijímání z kalicha při mešních slavnostech v malém kruhu a při bohoslužbách ve významné svátky, pokud počet účastníků není příliš veliký. Mše v malém kruhu jsou zpravidla všechny mše ve všední dny. Nedělní a sváteční mše splňují rovněž požadavek, aby byly významnými dny. Problém je jenom znatelný, když není k dispozici dost pomocníků pro podávání z kalicha.”Lze proto právem říci, že přijímání z kalicha je v německé jazykové oblasti možné zásadně při všech mešních slavnostech, i když nemá snad v každém jednotlivém případě smysl”, napsal Hans Bernhard Meyer.

Ostatně existuje na světě více zemí, ve kterých je přijímání pod obojí způsobou samozřejmým pravidlem, jako např. na Novém Zélandu nebo v USA (od roku 1984). Před dvěma lety vyšlé třetí vydání Missale Romanum, římského, latinského misálu, které se v Německu ještě nerozšířilo, určuje, že přijímání pod obojí způsobou může pro všechny mše dovolit biskup “pokud jsou věřící dobře informováni a není žádné nebezpečí, že by svátost mohla být zneuctěna.”

přel. -jk-