Kdo je laik?

Srovnání pohledu Petera Neunera (Laici a klérus) a Pavla Ambrose (Křesťan a život ve světě)

Michael Martinek

Pohled Petera Neunera

Neunerova kniha Laici a klérus je zakončena kapitolkou (“Výsledek: od laika k Božímu lidu”), která shrnuje celé pojednání do jednoduchého hesla: “Vzdejme se pojmu laik!” Stejně jako “v oblasti státu neexistuje zákon, který by shrnoval ne-úředníky do jedné skupiny a vymezoval je vůči úředníkům”, tak také v církvi není důvod, aby byli ti její členové, kteří nejsou nositeli úřadu, vymezeni konkrétním pojmem vůči klerikům.

Takto definovaný problém se však netýká podle Neunera jen jednoho pojmu, jde o víc – v sázce je celá koncilní eklesiologie: “Myšlenka církve jako Božího lidu nezačala ještě přetvářet struktury církve. Organizační formy, ve kterých by lid Boží mohl vyslovit svoji víru a nacházet a vyjadřovat svoji vůli, jsou ještě vskutku v zárodečném stadiu.” Neuner vidí zásadní rozdílnost mezi laiky a klérem pouze v rovině svátostné – ordinovaní, tedy příslušníci kléru, mohou udělovat další svátosti. To však pro něj neznamená, že by v jejich rukou musela být soustředěna veškerá rozhodovací pravomoc: “Církev nelze rozdělit na církev učící a církev slyšící a poslušnou. Jako celek zachovává a dále předává víru, jako celek udílí svátosti a jako celek koná svoji službu ve světě. Jak se říkávalo ve staré církvi, co se týká všech, musí být také rozhodováno všemi. Rozděluje-li se církev na duchovenstvo, které rozhoduje, a laický stav, který poslouchá a v lepším případě radí, odporuje to obrazu Božíholidu, jak jej rýsuje Písmo, jak ho žila stará církev a jak na něj znovu navázal II. vatikánský koncil.”

Neuner také zásadně odmítá klasické oddělení spirituality laiků, která se považuje za otevřenou světu, od spirituality duchovních, která se má soustředit na věci mimosvětské. Spiritualitu chápe především jako společnou věc všech křesťanů, a teprve potom rozlišuje pluralitu různých forem spirituality – ty jsou závislé na zvláštní životní situaci, ve které se jednotlivci nacházejí, a zdaleka nejde jen o protiklad dvou základních cest: “Vždyť spiritualita se přece musí vykázat tím, že duchovně zpracovává a zvládá příslušnou životní situaci. (…) To však nevytváří různé spirituality, nýbrž pouze různě konkretizuje jedinou společnou křesťanskou spiritualitu.”

Na těchto dvou argumentech – společný přístup k rozhodování a společná spiritualita – dokumentuje Neuner své přesvědčení o zásadní jednotě Božího lidu a tedy o zbytečnosti, ba přímo scestnosti dalšího používání pojmu laik.

Pohled Pavla Ambrose

Ambros se téže otázce věnuje v knize Křesťan a život ve světě v kapitole III. 2.: “Kdo je laikem? Jak si dnes církev klade tuto otázku.” Výsledek nevidí stejně radikálně jako Neuner, místo jasných odpovědí se raději soustředí na hlubší formulaci otázek, nicméně v některých zásadních věcech s Neunerem souhlasí.

Především se Ambros vůbec nezabývá otázkou rozhodovacích pravomocí v církvi, která je pro Neunera klíčová. Dále se jeho argumentace soustřeďuje spíše na vymezení rozdílu laik – řeholník než laik – klerik. Pak už se obšírně věnuje otázce rozdílu spiritualit a snaží se ukázat specifické rysy rozhodnutí k řeholnímu životu: Řeholník “odchází ze světa tím způsobem, že na něj doléhá základní otázka: Jak jeho svobodné rozhodování závisí či nezávisí na hodnotách světa? Jak je jeho svoboda inspirována i mimo svět? Jak je svázán s tím, co je nepodmíněné a nelze podmínit? Řeholník je veden touhou žít a přitom být veden tím, kdo ničím podmíněn není a na základě nepodmíněného se rozhoduje. Proto musí vyjít ze světa, který je naopak sítí podmíněností. Sekularizace není ničím jiným než naprostým přijetím všech podmíněností, které ve světě existují. Rozhodování řeholníka se však nemůže vyhnout tomu, abys se uskutečnilo ve světě, v jeho řádu.”

Jako se řeholník nemůže vyhnout tomu, aby žil v tomto podmíněném světě, tak se zase laik, který chce žít zodpovědně, nesmí vyhnout snaze žít ve světě, který podmíněn není. Oba tedy žijí trvale v jistém vnitřním napětí, jen k němu každý přistupuje z jiné strany: “Řeholník odchází z tohoto světa ve smyslu, ve kterém musí odejít každý člověk, chce-li si uchovat svoji svobodu. Řeholník je svědectvím cesty, kterou nabízí křesťanství každému člověku. (…) Vyjití ze světa musí tudíž uskutečnit každý člověk.”

Jednoduchý závěr těchto úvah vyslovuje Ambros až v úvodu další kapitoly (III. 3.: “Problém křesťanů žijících ve světě, jejich odstup od církve a některé jeho důvody”): “Jaký je rozdíl v tom, když hovoříme o laiku a když o křesťanu? Jsou to dva pojmy, které se, co do subjektu, neliší. Výraz laik je výrazem církevním, naznačuje obecný charakter křesťana.” Po tomto jasném konstatování se však vrací k zavedenému užívání pojmu laik ve smyslu člověka, který na rozdíl od kněží a řeholníků žije plně ponořen v tomto světě a díky tomu je pro něj často problémem plně se identifikovat s církví.

Shrnutí

Neuner i Ambros se shodují v tom, že z teologického hlediska není opodstatněné používat pojem laik jako vymezení většiny členů církve vůči nepatrné části řeholníků a kléru. Důvodem je především eklesiologie II. vatikánského koncilu, která staví na pojmu Boží lid jako na primární skutečnosti, a z něj potom odvozuje různé služby a závazky v církvi. Stejně tak se oba autoři shodují v názoru, že nelze vymezovat vůči sobě spiritualitu laiků a kléru, příp. řeholníků, nýbrž že z jediné křesťanské spirituality vyrůstá mnoho forem podle různých způsobů života.

Rozdílně se však autoři staví ke způsobu používání pojmu laik. Neuner požaduje, aby církev zásadně opustila tento pojem, protože v jeho dalším užívání vidí podporu a prohlubování nezdravé propasti, která se mezi laiky a klérem historicky vytvořila a ani dnes není ještě zdaleka překonána. Ambros tuto otázku pomíjí a využívá naopak běžného chápání pojmu laik k formulaci dalších pastoračních otázek.