Petr Kolář - laskavý rebel

Z pohřbu Petra Koláře jsem jela metrem, v očích jsem ještě měla slzy a navíc jsem byla i nespokojená. Jak kdyby ten obraz, který mi v rámci obřadu vykreslili jiní, postrádal něco podstatného z toho, jak jsem ho znala. Je to asi normální – každý z nás si pamatuje to, co nějak rezonuje s jeho životem a v tom jsme různí, to je v pořádku. Jen mi připadalo, jak kdyby chyběl zrovna ten kousek, který byl pro mě v jeho životě tak podstatný.

Z myšlenek mě vytrhl Martin Vaňáč, s kterým jsme se náhodou potkali, a právě jeho napadlo, abych se ten chybějící kousek pokusila zachytit. A tak prosím berte tento text jako příspěvek ke vzpomínání na to, kdo byl Petr Kolář – pro mě.

Když jsem se s ním potkala poprvé na exerciciích, které vedl, byl kromě své řeholní práce velmi aktivní ve veřejném životě – jak ostatně všichni víme. Jakým překvapením pro mě o několik let později bylo, když jsem si z útržků jeho vyprávění a občasných povzdechů poskládala, že je to tak trochu z nouze ctnost. Z emigrace se vrátil s jasnou misí – nabídnout svoji zkušenost z Jezuitského řádu v zahraničí i tady a pomoct znovu vybudovat to, co miloval a pro co chtěl žít a pracovat – jezuitskou spiritualitu a poctivou teologickou reflexi.

O co větší bylo jeho překvapení, když v tomhle bodě prostě narazil. Nikdy jsem ho neslyšela svalovat vinu na jiné, ale údiv spojený s tím, že je podle všeho nositelem něčeho příliš nebezpečného nebo náročného, byl častým průvodcem našich setkání. V jedné slabé chvíli říkal, že to, že se na vrcholu svých sil vrátil z Francie, byla zásadní chyba. Stýskalo se mu hodně. A přesto zůstal - navzdory tomu, že své volání nemohl naplno uskutečnit. Nejdřív z lásky k tomu, kvůli čemu přijel, a pak i z nouze, protože byl chycen do českého systému sociálního zabezpečení a neměl dost prostředků na to, aby mohl žít tak, jak si představoval. Nestěžoval si, ale bylo zřetelné, že ho to trápí.

Přijde mi důležité to zmínit – mohli jsme se od něj všichni naučit víc. Měl na rozdávání a chtěl rozdávat víc, než mu bylo umožněno. Myslím, že na tom ve výsledku tratila církev a naopak vydělali úplně obyčejní lidé, kteří byli z perspektivy církevních a řádových hodnostářů jen málo viditelní. Petr Kolář měl velké pochopení pro úplně obyčejné lidské příběhy i tragédie a doprovázel je kromě laskavého pohledu svých očí a moudrých slov i různými bonmoty, které situaci často vysvětlovaly nebo stavěly do nového světla.

„Hlavně nenarazit“ uchechtl se jednou, když jsem měla hodně aktivní fázi svého života. Samozřejmě jsem narazila. Byl tam a dodal, že je potřeba se zase rozjet.

„Hlavně nechat vždycky otevřené dveře“ – chystal mě na pubertu mých dětí a teď dorostly do věku, kdy si to opakuji stokrát za den.

„Záleží, vůči čemu to měříš, jaká byla startovní čára“ – jasně – v divadle utlačovaných jsem ještě nenašla lepší metr na vysvětlení lidských trampot.

„Záleží hlavně na tom, jak daleko je ambice od reality“ – vybavil mě na rozpoznání mluvků od lidí, kteří to, co říkají, myslí vážně.

A moje nejoblíbenější byla: Jednotlivé společnosti se od sebe neliší koncentrací blbců, ale jenom tím, jak vysoko se ti blbci dostanou.“ Tu používám často a už vyloudila úsměv na nejedné tváři.

Neznám mnoho lidí, kteří by měli laskavější pohled, než Petr Kolář. V jeho vlídných očích byla zemitá moudrost, s kterou nejen glosoval, ale také precizně formuloval. Tenhle horal, který vylezl na Mont Blanc, utekl přes hory v roce 1968, procestoval svět, přečetl kilometry knih a vybavil do života spoustu lidí hlubokou moudrostí, tenhle mistr v reflexi toho, jak dělat v životě rozhodnutí…se proměnil v kapičku v moři.

Dnes na pohřbu Miloš Rejchrt říkal, že se Petra Koláře nikdy nezeptal na to, jak si představuje smrt. Já jsem se ho také nezeptala, ale měla jsem to štěstí, že mi to řekl. S tím laskavým zamyšleným pohledem říkal, že jednou to všechno pochopíme. Jednou, až se proměníme v kapičku v moři a splyneme s velkým oceánem.

Nikdy jsem nechápala, proč tenhle silný a moudrý člověk víc nebojoval. Hlavně za sebe, za svoji vizi. Jenže možná jeho síla spočívala právě v tom, že byl kromě rebela také laskavým člověkem. A to vždycky nakonec – alespoň tak, jak ho znám já – převážilo.

Petře Koláři – děkuji.