22. neděle v mezidobí A

Nekrofilie a moudrá životní taktika (1976)

Jr 20, 7-9; Mt 16, 21-27;

Doba bojující Afriky by neměla přeslechnout fundamentálně dobrou zprávu; příliš mnoho lidí prožívá tyhle dny své poslední krize, kdy vše visí na vlásku a kdy vlásky mnohých se před očima dalších nenapravitelně trhají. Taková doba je lačná evangelia víc než jiné.

Snad jste nepřeslechli v dnešním prvém čtení důležitou nápovědu; prorok Jeremiáš dává ke správnému porozumění dnešního úryvku evangelia jakési předznamenání, klíč k dekódování.

Zralý člověk Jeremiáš uměl brát s vděčností věci příjemné, a proto měl dost síly i na věci nepříjemné. Jeremiáš neváhal sloužit bližním i Bohu v bližních do roztrhání těla, proto nepatřil k těm, kdo si svou marnivou cestu do nebe krášlí a zdokonalují dalšími desátky z máty a kopru, například dobrovolnými sebezápory navíc. Proto také ve službě vydržel až neuvěřitelné věci. Nu, a tenhle silný člověk se rozdával a rozdával, až se dostal na dno svých sil. A tak v takové depresi už pak vadí vše, co týž člověk dřív nesl bez mrknutí oka. A kdo je na dně, ten se už musí bránit proti té podivné samozřejmosti nebes, která jej na dno jako by odsoudila. A protože Jeremiáš byl člověk veskrze pravdivý, zuří v takové situaci v jeho srdci pořádná válka: Miluje svého Boha nade vše a bližního jako sebe, doslova a do písmene. Právě proto musí teď v hodině dna hájit to své já: láska potřebuje dva póly, láska bez já je jen iluze.

Slyšeli jsme požehnaně pravdivý souzvuk dvou úryvků. Mezi zápisem jednoho a druhého uběhlo sedm století, ale pozoruhodně na sebe navazují. Mnozí bohužel slyší v dnešním čtení z Matouše místo jadrných slov evangelia rady zcela jiné. Odnesou si domů výzvy typu: Zapírejte se! Znovu vám pravím: Ztrpčete si každou světskou radost! Takhle radí chytří mefistofelové něco právě opačného než třeba apoštol Pavel. Apriorní přednost těžkého před lehkým, smutného před radostným, skomírajícího před vitálním nazývá psycholog Fromm nekrofilií, láskou k ne-žití . Kupodivu připadá mnohým právě nekrofilie jako nábožensky pravá. Jenže nekrofilie se nikdy nemůže stát evangeliem, radostnou zvěstí. Nezvěstuje spásu, tedy šalom, plnost, zdravou zralost. Nekrofil zvěstuje pravý opak: libuje si v umrtveném. Slovo Boží nám dnes radí něco radikálně jiného než nekrofilové.

Jeremiáš byl nejen prorokem s velkým P, byl i člověkem s velkým Č. Proto se bouří. Také Ježíšův životní příběh je velmi podobného střihu. Proto právě Ježíš Jeremiáše nejen chápe, ale dobře mu rozumí celou svou bytostí. Ostatně i Ježíš sám bude jednou křičet vzhůru do mlčících nebes něco podobného v Getsemanech a na Golgotě. Tím spíš si u něho všímejme, jak se na takové chvíle bytostného zdrcení vyzbrojuje. A o tom je právě řeč v dnešním úryvku z Matouše.

Petr byl Pánem drsně okřiknut, až skoro nespravedlivě okřiknut. Také miloval Hospodina, rozhodně nad průměr svých galilejských současníků. To se ti nestane, chlácholí Ježíše uvažujícího nahlas dnes tak nezvykle vážně až černě. Kdo by se nebál? Petr to říká z přesvědčení té víry, která snad ve všech náboženstvích světa a ve všech kulturních epochách udržuje s božským dobré styky proto, aby to božské člověku ne-li fandilo, tedy aspoň neškodilo. Zbožný člověk si takového boha (i Boha) jaksi chová pro zlé chvíle. Petr navíc Ježíšovi uvěřil, že Jahve je otcovsky spolehlivý. Proto Ježíšovu depresi prostě chlácholí: to se ti nestane.

Jenže Ježíšova strategie byla radikálně odlišná, než je strategie takových náboženství. Toho si evangelista nemohl nevšimnout, a správně rozpoznal ten spásný rys takového příběhu. A je třeba v této chvíli znovu připomenout: Evangelium Nového zákona je právě o tom, že taková ježíšovská strategie byla a je v posledku úspěšná. Jaká je to strategie? Především ta, která vymezuje správné místo náboženství: Náboženství musí sloužit víře, je jejím cvičištěm i zrcadlem. Proto nesmí omezovat lásku, ani pod zbožnou záminkou, ani ve jménu spravedlnosti ne. Láska je to, čím se vzájemně děje Trojice. Milovat někoho pak znamená dobrovolně přijímat jeho pohled na svět, otevřít se jeho východiskům a jeho argumentaci. To platí jistě i o lásce k Bohu, k bližnímu, ale také k sobě samému. Proto také Ježíš tu hájí před Petrem stanovisko božské před lidským: Neměla pro něho cenu záchrana, která by zachraňovala zastíněním milovaného Hospodina. Podle vzrušeného slovníku smíme předpokládat, že to i Ježíšovi samému nešlo snadno, ale donutil se: Pokud milujeme, má Boží já přednost před mým já. Ale ani pro milujícího Boha není řešením něco, co by zničilo milovaného člověka. Dál půjde už jen specificky křesťanská naděje; vůbec to totiž nezapadá do leckterého z vážných světových náboženství. Něco tak radikálního vykvete právě jen ze zralé víry, právě té, která ví o oblékání polních lilií a o šacení vrabců, ale ví i o křižování milovaných synů, o křižování končícím novým stvořením.

Další rys ježíšovské strategie v umění žít je tento: V krizi, kdy jde o krk, nesmí se nechat člověk svést starostí o ten krk, protože taková starost je nebezpečně zavádějící. Kdo ve zlé chvíli pečuje především o svůj prospěch (jakkoli spravedlivý prospěch), prohraje v důsledku toho zákonitě i svůj vlastní krk, protože se připraví o smysl života. Naše osobní jedinečná spása vždy souvisí se záchranou bližních, tvrdí Kristus Ježíš nejednou, nejen v dnešním kontextu, ale také dnes. Pokud necháme padnout pod tíhou jejich krizí své bližní, prohrajeme i smysl svého vlastního života, svých lásek, svých úsilí, svých vrcholů i propastí, vše se obrátí v marnost. Smysl našeho života je z vůle stvořitele neodvratně spojen se smyslem života bližního. Kdo dovolí zmarnit smysl života bližního, odsoudil k nesmyslnosti i své vlastní já. A třetí rada: Ve chvíli celkového ohrožení chce zachránit vše nesporně hodnotné právě jen hlupák. Boží slovo nás dnes napomíná, že v krizové situaci musí odpovědný člověk uplatnit všechnu velkorysost, kterou se v dobách míru učil a naučil v trpělivém obcování s bližními. Tak jako se zachrání v havárii ten, kdo dokáže uhnout čelnímu střetu třeba tím, že stočí volant do příkopu s vědomím, že se tam jistě převrátí a zničí karosérii, ale má tak šanci nezabít. Jinak řečeno: dnešní boží slovo nás napomíná, že musí-li se již něco důležitého obětovat, je třeba obětovat to, co nebere všemu dosavadnímu nebo budoucímu snažení smysl.

Dnešní úryvky naléhají vážně, ale fandí životu. Právě ve jménu života jsou vysloveny. Ve jménu života zde a teď. Vezmi svůj každodenní kříž pak neznamená, že si den co den máme kříž vyrobit a pochodovat s ním aspoň o vybraném svátku po ulicích velkoměst, jako to dělají někteří zbožní v Jižní Americe, na Filipínách nebo v Itálii; Ježíšova rada je radou pro krizové chvíle, ne pro slavnosti. Spíš se tím připomíná, že tuhle spásnou moc má i kříž tak trapně všední, jakým jsou naše dennodenní prožitky. Je to rada téhož druhu, jako rada lépe vejít jednookému než nevejít vůbec. Být zmrzačen není žádnou vstupenkou do božího království, tím méně vstupenkou preferenční. Za určité situace však prokazuje taková kalkulace zdravou zralost milujícího srdce. Matka i otec chtějí přece především žít. Musí-li ovšem vybírat, dávají přednost životu, zdraví nebo jinému významnému prospěchu dítěte před prospěchem vlastním. Tak se má odvíjet každá zralá láska, jistě i láska k Bohu a k bližnímu.

Ježíš tedy naprosto nemínil propagovat smutek nebo vážnost kříže, ani tím nezve k infantilním napodobeninám. Zdůrazňuje, že zralý vztah má moc i nad smrtí, ten vztah neumírá, i kdyby umřel aktér: andělé prý budou svědky pozitivního přijetí takové strategie samotným Stvořitelem.