Svatý Vavřinec

Vavřinec se jmenuje jako držitel lauru, tj. věnce z vavřínu, jehož větvemi byli kdysi věnčeni vítězové. Tento strom je symbolem vítězství, je krásný tím, že je stále svěže zelený, je milý pro svou vůni a mocný pro svůj účinek. Svatý Vavřinec je tedy nazýván podle vavřínu, protože ve svém mučednictví dosáhl vítězství. I potřený Decius přece řekl: „Myslím, že už jsme byli poraženi.“ Svěží zelení byla čistota a nedotčenost jeho srdce: sám řekl: „Má noc nemá temnotu“ atd. Vůní byla jeho věčná památka – rozdal přece všechno chudým, a jeho spravedlnost proto trvá navěky. Byl to veliký světec: spravedlnost, kterou dovršil svatým dílem a posvětil přesvatým mučednictvím, má zajisté věčné trvání. Svou účinnost projevil mocným hlásáním zvěsti, jímž předčil Lucilla, Hippolyta a Romana. Účinnost stromu spočívá v tom, že vavřín drtí kamínek, odpomáhá hluchotě a vzdoruje blesku. Tak Vavřinec drtí tvrdé srdce, vrací duchovní sluch a chrání před bleskem jazyka zlovolníků.

Mučedníka a jáhna Vavřince, původem z Hispánie, zavedl svatý Sixtus do Říma. Podle mistra Jana Beletha prý svatý Sixtus našel v Hispánii, když tam přišel, dva mladé muže, Vavřince a jeho příbuzného Vincence, oba bezúhonných mravů a skvělé ve všem, co podnikali, a odvedl je s sebou do Říma. Vavřinec zůstal s ním v Římě, zatímco Vincenc se vrátil do Hispánie a slavně zemřel mučednickou smrtí. Této domněnce mistra Jana Beletha ale odporuje doba jejich mučednictví, protože Vavřinec byl mučen za Decia a Vincenc v mladém věku za Diokleciána a Daciana. Mezi Deciovou a Diokleciánovou vládou však uplynulo přibližně čtyřicet let a na trůně se vystřídalo sedm císařů, takže tehdy nemohl být svatý Vincenc mladý.

Svatý Sixtus ustanovil Vavřince svým arcijáhnem. V téže době přijali císař Filip a jeho stejnojmenný syn křesťanskou víru a jakožto křesťané se horlivě snažili povznést církev. Tento Filip byl první císař, který přijal víru v Krista. Obrátil prý ho na ni Origenes, i když se jinde dočteme, že byl obrácen svatým Pontiem. Vládl v roce 1000 od založení města, aby bylo milénium Říma zasvěceno spíš Kristu než modlám. Toto milénium slavili Římané řadou her a představení.

Císař Filip měl jednoho vojáka, jmenoval se Decius a byl to veliký a slavný válečník. Protože se v té době bouřila Galie, poslal tam císař právě jeho, aby vzbouřenou Galii podrobil římské moci. Decius zdárně splnil svůj úkol, vytěžil z vítězství, co mohl a vrátil se do Říma. Když císař uslyšel, že se vrací, šel mu z Říma vstříc až k Veroně. Ale protože špatný člověk, čím víc se cítí poctěn, tím víc propadá pýše, Decius zpyšněl, začal usilovat o převzetí moci a promýšlet vraždu svého pána.

Když císař odpočíval ve stanu na svém lůžku, Decius se do stanu nepozorovaně vplížil a spícího pána zavraždil. Vojsko, které s císařem přišlo, získal prosbami, odměnou, dary a sliby na svou stranu a ostrým pochodem zamířil k císařskému městu. Když o tom uslyšel Filip mladší, zalekl se a veškeré poklady otcovy i svoje, jak říká ve své kronice Siccard, svěřil svatému Sixtovi a svatému Vavřinci, aby pro případ, že ho Decius zabije, odevzdali všechno církvím a chudým. – Nesmí tě mást, že se poklady, které svatý Vavřinec rozdával, nenazývají poklady císařské, ale církevní, protože se mohlo stát, že spolu s poklady císaře Filipa rozdával také nějaký poklad církevní, nebo se možná o církevních pokladech mluví proto, že je Filip zanechal k rozdání církvi a chudým. Siccard ovšem velice pochybuje, zda to tehdy byl Sixtus, jak dál uvidíme.

Filip pak uprchl a před Deciem se ukryl, senát vyšel Deciovi vstříc a jeho císařský úřad potvrdil. Aby se zdálo, že svého pána zabil nikoli zrádně, nýbrž jako horlivý modloslužebník, začal Decius s nesmírnou krutostí pronásledovat křesťany a přikazoval je vraždit bez nejmenšího slitování. Při tomto pronásledování přišlo o život mnoho tisíc mučedníků, mučednickou korunu získal i Filip mladší.

Když se potom Decius sháněl po pokladu svého pána, předvedli před něho svatého Sixta – ten že je ctitel Kristův a má císařův poklad. Decius poručil, aby ho uvrhli do vězení, na mučidlech že Krista zapře a poklad vyzradí. Svatý Vavřinec ho následoval a volal na něho: „Kam jdeš bez syna, otče? Kam pospícháš, svatý knězi, bez jáhna? Nikdy jsi neslavíval oběť bez pomocníka! Čím jsem se znelíbil tvé otcovské lásce? Shledal jsi snad, že jí nejsem hoden? Přesvědč se přece, že sis vybral vhodného pomocníka, abys ho nechal s tebou i krev prolít!“

Vybráno ze Zlaté legendy v překladu Ireny Zachové