Petr Kolář (1941–2023)

Ve středu 28. června 2023 se v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze konal pohřeb Petra Koláře, který tragicky zemřel dne 20. května ve věku 82 let. Petr Kolář se narodil 7. února 1941 v Paskově (okres Frýdek-Místek). Po skončení II. světové války se rodina přestěhovala do Ostravy. V letech 1955–1959 studoval Vyšší průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. Během studia, v roce 1958, si podal žádost o vstup do semináře v Litoměřicích. Málem byl kvůli tomu vyloučen ze školy. Po maturitě v roce 1959 nastoupil do elektromechanické dílny v Elektrárně 1. máje v Ostravě - Třebovicích. V letech 1960–1962 absolvoval vojenskou službu, většinu času na vojenských stavbách v okolí Prahy jako betonář nebo elektrikář. V letech 1962–1968 pracoval jako stavební dozor v investičním odboru stejného podniku, nesoucího nový název: Ostravsko-karvinské Elektrárny. Od roku 1964 studoval při zaměstnání večerně Vysokou školu báňskou v Ostravě, jejímu dokončení zabránily události v roce 1968.

Vstup vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 zastihl Koláře na území Kosova v tehdejší Jugoslávii, odkud se kvůli uzavřeným hranicím nemohl hned vrátit. Nakonec se rozhodl odejít do Rakouska a vstoupit k jezuitům. V Rakousku a v Německu absolvoval v letech 1968–1970 noviciát, poté studoval na jezuitské Philosophische Hochschule v Mnichově (1970–1972) a teologii v Lyonu (1972–1974) a v Paříži na Centre d´Etudes et de Recherches de la Compagnie de Jésus (1974–1976). V roce 1975 přijal v německém Ellwangen kněžské svěcení. Nastoupil na půl úvazku jako kaplan v pařížském kostele sv. Ignáce a druhou polovinu času věnoval činnosti v České misii. Závěrečný rok studií (1979–1980) strávil ve Spokane ve státě Washington v USA. Ve Spojených státech absolvoval také závěrečnou praxi, a to v Youkonu na Aljašce mezi indiány.

V roce 1981 složil poslední sliby v jezuitském řádu. Po návratu do Evropy pracoval necelé dva roky (1981–1983) v Římě v oddělení mezinárodních zpráv Vatikánského rozhlasu a spolupracoval i s českou redakcí. V roce 1983 se vrátil do Paříže, kde opět pracoval v České misi. Na čas se stal členem pastorační rady pařížského arcibiskupa Jean-Marie Lustigera (1926–2007, pařížským arcibiskupem v letech 1981–2005, kardinálem v roce 1983) jako zástupce duchovní služby cizincům z východní a střední Evropy. Zastával též funkci tzv. ministra domu místní jezuitské rezidence. Věnoval se intelektuální práci, např. přeložil Slovník biblické teologie francouzského jezuity a biblisty Xaviera León-Dufoura (1912–2007).

Československo navštívil o Vánocích 1989. V srpnu 1990 se vrátil natrvalo. Nastěhoval se do znovuotevřené jezuitské rezidence v Ječné ulici v Praze a věnoval se duchovní správě a novinářské práci. V únoru 1991 nastoupil do redakce nově založeného náboženského vysílání Českého rozhlasu a zapojil se do mediální činnosti katolické církve (např. byl členem mediální komise České biskupské konference) i jezuitského řádu. Byl také koordinátorem formace jezuitského dorostu České provincie jezuitského řádu. Rovněž se ujal francouzské duchovní správy v Praze. V březnu 2007 obdržel vysoké francouzské vyznamenání Rytíře Čestné legie (Chevalier de la Légion d'Honneur), kterým Francie vyjádřila uznání za jeho podíl na rozvíjení vztahů mezi Francií a českou společností v těžkých dobách, za jeho angažmá ve jménu svobody, za jeho zápas za pravdu a obnovu země.

U příležitosti jeho 60. narozenin vydalo nakladatelství Cesta v roce 2001 knižní rozhovor, který s Petrem Kolářem vedl Josef Beránek. Vyšel s názvem „Hovory s Petrem Kolářem“. Vybral jsem z něj několik citátů:

„Kdykoliv říkám nějaký teologický závěr, měl bych říct, že si uvědomuji, že to také může být jinak. Naše vědění je útržkovité, s tím se musíme pokorně smířit. Stejně se musíme smířit s tím, že to nejkrásnější v našem životě stojí nikoliv na vědění, ale na důvěře a odvaze riskantně vsadit na jiného člověka.“ (s. 81)

„Sám jsem při výuce katechismu, které jsem se periodicky věnoval, řídil zásadou, neplést dětem ani dospělým hlavu složitostmi. Uváděl jsem je do křesťanství výkladem toho, co je důležité a co je také jednoznačné. Teprve v dalším kole, když se začnou posluchači sami ptát, musí se mluvit i o složitějších a méně jednoznačných záležitostech.“ (s. 82)

„Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoliv zápis.“ (s. 82)

„Všiml jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho – a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality. Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu. Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda. Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné administrativní síly.“ (s. 111–112)

„Váhal jsem s útěkem do ciziny, a nehrnul jsem se ani zpátky. Ale říkal jsem si, budou potřebovat lidi, a já jsem tehdy byl jediný jezuita u nás, který prošel kompletní řádovou průpravou normálního stylu. Myslel jsem si, že budu co platný…

Nakonec ale musím říci, že naši jezuiti mě nenechali do ničeho mluvit. Ve Francii jsem řídil velký dům. Tady v Čechách jsem nebyl dobrý ani na něco malého. Mám dojem, že jsem všem připadal příliš radikální a pozápadnělý. A západní katolicismus, ten se tu nenosí. Asi opravdu jsme Západu vzdálenější, než jak jsem to hlavně na počátku exilu vnímal. Celá ta léta jsem si myslel, že jsme malá západní zem, momentálně ujařměná azbukou, ale to byl omyl.“ (s. 161–162)