Bůh versus vláda: Zkušenost dvou severoamerických obcí

Krátce před vypuknutím epidemie covidu dopisoval pastor Coates rigorozní práci o kázání ve shromáždění věřících. Na základě 1Kor 14,24-25 aj. si uvědomil význam shromáždění věřících jako místa, kde je přítomen Kristus – příchozí slyší prorocká slova a vyzná: „Vskutku je mezi vámi Bůh!“.

Význam bohoslužeb jako shromáždění církve se mu ukázal právě ve chvíli, kdy taková shromáždění brzy přestala být možná – v březnu 2020 vyhlásila vláda albertské provincie lockdown. Coatesův evangelikální sbor v Edmontonu v první fázi přijal vládní restrikce, jednak z důvodu, že virus byl ohlašován jako mnohem nebezpečnější, než nakonec byl, jednak proto, že sbor neměl peníze na horentní pokuty za porušení restrikcí. Restrikcím se ovšem sbor podřídil zdrženlivě. Důvodem bylo napětí mezi výzvami k poslušnosti státní autority z Řím 13 a důrazem na církevní shromáždění v Žid 10:25: Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. Počet povolených účastníků bohoslužeb byl stále snižován, až se přiblížil počtu členů týmu zajišťujícímu online přenosy.

Čtrnáct týdnů byl sbor bez fyzického shromáždění svých členů, a na konci tohoto období bylo patrné, že škody způsobené izolací lidí jsou větší než rizika jejich kontaktu, a že lidé právě v této době ohrožení svých zaměstnání a celkové ekonomické nejistoty a obav z budoucnosti potřebují nikoli izolaci, ale společenství. Po uvolnění opatření respektive jejich změně na „doporučení“ se tedy starší sboru rozhodli obnovit shromáždění tváří v tvář. Členové sboru dostali dopis, kde byli upozorněni na obnovení bohoslužeb a současně ujištěni, že účast je na jejich svobodném rozhodnutí. Pro ty, kdo budou chtít dodržovat doporučená nařízení (roušky, rozestupy), bude k dispozici balkon kostela. Otevření kostela bylo přijato prakticky jednoznačně kladně. Vládní nařízení byla obecně hodnocena jako přehnaná, jediný případ úmrtí ve sboru nepocházel z covidu, ale z odložené péče o nemocného rakovinou.

Po určité době se vyskytly případy onemocnění covidem, proto se staršovstvo rozhodlo kostel na 14 dní uzavřít a převést bohoslužby opět do online formy. Poté byly bohoslužby opět obnoveny, ale obnovení už nemělo jednoznačnou podporu. Opět se objevila otázka poslušnosti věřícího vládní moci. Staršovstvo rozeslalo odpověď na nejčastější otázky – v případě otázky občanské neposlušnosti vyjádřilo principiální nutnost poslouchat světskou moc, ale limit této poslušnosti tam, kde se dostává do rozporu s Božím nařízením.

Po vyhlášení dalšího lockdownu koncem roku se edmontonské sbory zkoušely domluvit na společném postupu, ale k dohodě o resistenci nedošlo, protože některé sbory byly rády, že byl církvím ponechán alespoň redukovaný prostor pro konání bohoslužeb. Coatesův sbor pokračoval v konání bohoslužeb v plné formě, na což státní orgány reagovaly sílícím tlakem. Na konci roku bylo staršovstvo nakloněno kostel opět uzavřít, ale během rozhodování přišla zpráva z jiného sboru, že ze solidarity s nimi také otevřou kostel; proto se rozhodli v konání bohoslužeb pokračovat. Následovala kampaň mainstreamových médií, na kterou sbor odpověděl docela pozoruhodným dopisem vyzývajícím současně k odpovědnosti i k nutnosti vzít si zpátky normální život – ten je vždy spojen s určitou mírou rizika, kterou člověk musí zvažovat, ale nesmí přestat žít. Následovaly policejní kontroly při bohoslužbách a nakonec zatčení pastora (spojené s velkou solidaritou uvnitř sboru i s otevřením kostelů jiných sborů).

V konání bohoslužeb sbor pokračoval s druhým farářem sboru, policie bezprostředně nezasahovala. Mainstreamová média difamovala pastora jako bílého supremacistu, na lokálních stanicích ale běžely úryvky z jeho kázání a zpravodajství o jeho věznění. Následuje vyprávění jako z komunistických kriminálů, o možnostech evangelizace mezi bachaři i vězni atp. Jeden z bachařů donesl Coatesovi tužku a papír s tím, že John Bunyan napsal svá nejlepší kázání ve vězení. Zatčení vyvolalo pozornost médií, a když pastorova manželka vystoupila v Tucker Carlsonově show, sledovanou miliony diváků, začala vláda hledat cestu, jak se populárního vězně zbavit. Pastor byl propuštěn, ale kostel převzat policií a znepřístupněn pro bohoslužby, scéna připomínající Kanaďanům poměry v komunistické Číně – následovalo období Underground Church of Canada, kdy sborům konajícím bohoslužby byly doručovány soudní příkazy a shromáždění se přesunula do tajných prostor.

Prvního června 2021 provincie Alberta zrušila skoro všechna covidová omezení a bohoslužby bylo možné obnovit. Zůstala nová zkušenost křesťana ze „svobodné společnosti“, že i on se může ocitnout v kriminále pro věrnost své víře, a teologická reflexe zvažující vztah křesťana a státní moci.

***

Příběh evangelikální Grace Community Church v Los Angeles začal podobně, uzavřením kostela přes počáteční rozpaky a přechodem na online bohoslužby. Podnětem k otevření kostela byl zjevně dvojí metr uplatňovaný politiky v přístupu k pandemii: Zatímco kostely zůstávaly zavřené, vláda podporovala masovou účast na demonstracích po smrti George Floyda. Devastující povaha demonstrací vyjevila i míru frustrace lidí, uzavřených po celé měsíce do svých domovů a zbavených duchovní podpory. Pokračovalo vysílání bohoslužeb, ale lidé spontánně přicházeli do kostela a poslouchali přenos tam. Přicházeli i policisté, kterým sbor v době násilných protestů poskytl morální podporu. Vedení sboru reagovalo oficiálním otevřením kostela a obnovením bohoslužeb tváří v tvář. Otevření kostela nepotřebovalo zdůvodnění, otázky byly opačné: Proč jsme vůbec kostel zavírali? Odpovědí bylo, že se uzavření předpokládalo jako krátkodobé a že virus se ukázal jako méně nebezpečný, než se očekávalo. Nyní je to ovšem už dvanáct týdnů a vláda ruší i akce plánované v příštím roce, takže zřejmě předpokládá ještě celé měsíce trvání lockdownu. Otevření kostela předpokládalo vyjasnění otázky poslušnosti vládní moci a vedlo ke vzniku memoranda „Kristus, ne Caesar, je hlavou církve“. Memorandum obsahuje stručnou biblickou teologii státní moci, a hodnotí vládní zákaz bohoslužeb jako překročení kompetencí směrem do duchovní sféry. Církev nepotřebuje státní souhlas k tomu, aby konala bohoslužby. Presbyteři sboru vědomě neargumentovali prvním dodatkem k americké ústavě, který hlásá: “Congress shall make no law respecting an establishment of religion, or prohibiting the free exercise thereof.” Šlo o to, aby bylo patrné, že svoboda konání bohoslužeb není odvozena z lidského zákona, ale z Božího zákona. V zápase se státní mocí se ovšem tento dodatek k ústavě ukázal jako velmi významný. Zveřejnění stanoviska vyvolalo kampaň mainstreamových médií i podporu jiných církevních sborů, ale také přátelský nesouhlas a diskuse s představiteli sborů, kteří viděli situaci jinak. V samotné církevní obci se rovněž setkalo jak s nadšeným přijetím, tak s kritikou, popřípadě s váhavým postojem. Ohlásil se také losangeleský odbor veřejného zdraví s výzvou, aby bohoslužby byly ukončeny (s hrozbou pokuty 1000 dolarů za každé shromáždění nebo 90 dní vězení). Na druhé straně se nabídli i právníci ochotní obec hájit, největší pomoc poskytla Jenna Ellis, právní poradkyně prezidenta Trumpa. Vedle prvního dodatku k ústavě byla silným argumentem právníků i vládní podpora demonstrací jako zjevné favorizování jedné oblasti při výkladu práva. Pastor sboru John MacArthur rovněž poskytl interview CNN, kde mohl vysvětlit svou pozici. První soudní stání skončilo rozhodnutím, že doložit nutnost omezení práva konat bohoslužby musí odbor zdravotnictví a až do té doby lze bohoslužby konat. Odbor však dosáhl zrušení tohoto rozhodnutí u vyšší instance z důvodu veřejného nebezpečí. Následovala přetahovaná mezi soudy až k Nejvyššímu soudu, což pro obec znamenalo, že až do září mohla konat veřejné bohoslužby. Ani další soudní jednání nevedla k rozhodnutím a sbor ignoroval zákaz bohoslužeb ze strany vládní moci. Jednání byla postupně odkládána až do června 2021, kdy Kalifornie zrušila proticovidová opatření a soudní jednání se tak stalo bezpředmětným.

***

Teologická reflexe celý zápas obou sborů provázela, a byla průběžně zprostředkována v kázáních a sborových listech. Po odeznění pandemie byly tyto texty zpracovány do výkladů, které tvoří druhou část knihy.

Nestačila přitom jen reflexe vztahu církve a státní moci, bylo třeba nejprve ujasnit si, co je to vlastně církev, universální a lokální a jaké jsou její autority (výklad odpovídá v zásadě evangelikálnímu přístupu), co znamená shromáždění církve, a teprve pak vyjasnit právo světské autority do shromáždění církve zasáhnout (a eventuálně sbor postavit před konflikt autorit). K pozemské církvi patří, že je viditelná, vedená presbytery, jejichž úkolem je kázat evangelium a konat pastoraci. Místní církev se shromažďuje v mnoha dílčích skupinkách (práce s dětmi, muži, ženami), vlastním shromážděním je ale nedělní shromáždění celé církve, které je předchutí nebeského shromáždění. Veřejně se zde zvěstuje evangelium, společně se naslouchá Písmu svatému, společně věřící oslavují Boha a společně („jedněmi ústy“ – Řím 15,5.6) se modlí (i za vrchnost). Podstatným rysem je společný zpěv jako výraz působení Ducha svatého, s odvoláním na Ef 5,17.18 (a jinde na Ef 5:19-21 a Kol 3:16-17). Ke shromáždění církve patří společenství jako vzájemné povzbuzování (ČEP) věřících. Ke shromáždění patří svátosti – křest a sv. večeře, a také vykonávání církevní kázně podle Písma (po individuálním napomenutí). Církev se – vybavena dary a službami Ducha svatého – shromažďuje „k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“(Ef 4,12.13).

Nutnost fyzické blízkosti plyne podle autorů z biblických míst jako Skutky 6:6 (vzkládání rukou); Gal 2:9 (podání ruky); Řím 16:16, 1 Kor 16:20, 2 Kor 13:11 a 1 Tes 5:26 (svaté políbení).

Z podstaty bohoslužeb jako shromáždění celé církve plyne, že z nich nelze nikoho z věřících vylučovat. V první fází epidemie sbory bohoslužby zrušily, resp. převedly na online, protože nebylo jasné, jak velké nebezpečí hrozí, ale v následující fázi (po desíti měsících omezení) je zřejmé, že statistická pravděpodobnost úmrtí z důvodu účasti na bohoslužbách je mizivá, a proto sbor bude opět konat shromáždění v plném slova smyslu, a ponechá rozhodnutí o účasti a její formě (fyzicky, online) na členech sboru jakožto dospělých a informovaných lidech. Vláda nemůže bohoslužby zakazovat a není ji nutné v této věci poslechnout. (Toto kázání odeznělo – za přítomnosti policie v kostele – v prosinci 2020, kdy se sbor shromáždil v plném rozsahu).

Toto jednoznačné rozhodnutí ovšem musíme vnímat i v kontextu americké a kanadské situace. Je za ním zkušenost občana, že v zemi vládne zákon, a vláda je pod zákonem, a že je také vládu třeba dovést k tomu, aby se řídila zákonem. Tím, kdo porušuje zákon není revoltující církev, ale vláda. Tak se zápas církve o její svobodu stává zápasem za svobodu všech. Za tímto postojem je vědomí, že zákon je tu proto, aby chránil občana před vládní tyranií. V naší situaci je tomu zřejmě naopak, naší zkušeností je, že zákony jsou sice pěkné, ale reálnou moc má vláda, která si zákony vyloží, jak se jí bude hodit a případně si rychle nechá schválit nové. Česká zkušenost s vládními vyhláškami, následně identifikovanými jako nezákonné, ukazuje k jádru problému (ovšem i v severoamerickém prostoru vzrostlo vědomí, že vláda využila pandemii k posílení své moci na úkor svobody občanů a že jde o trend nekončící s pandemií).

Druhé kázání, kterým se zde budeme zabývat, přednesl pastor kanadského sboru v neděli, kdy už bylo zřejmé, že bude zatčen (březen 2021). Tématem kázání je odpovědnost církve poučit vládu o tom, že je podle Řím 13 Božím služebníkem a jako taková odpovědná Bohu, a vést ji k tomu, aby tuto odpovědnost vzala vážně. Kázání začíná konstatováním, že evangelikálové dnes mají několik deficitů, především deficitní ekleziologii, což se projevuje v představě, že se církev beze škody může přesunout do virtuální sféry; dále deficitní výklad Písma, což se projevuje tím, že o čem Písmo výslovně nemluví, resp. co výslovně nezakazuje, to je prý dovolené; a konečně deficitní teologii pronásledování, nepočítající s tím, že naše poslušnost Krista vzbuzuje odpor světa a je příčinou pronásledování. Deficitní teologie pronásledování je výrazem deficitní znalosti dějin církve a světa. To se projevuje v deficitní teologii světské moci a její vlády. Poměry příznivé pro církev trvaly tak dlouho, že se o roli vlády nemuselo přemýšlet – restrikce za covidu jsou pro mnohé prvním případem, kdy světská moc zasáhla svým rozhodnutím do života církve. Neinformovat vládu o její odpovědnosti před Hospodinem je projevem nedostatku lásky k vládě.

Jeden z výkladů je věnován i biblickým příkladům neposlušnosti světských autorit zvláště z doby královské a babylonského zajetí, přes Jana Křtitele po příklady Ježíšovy neposlušnosti vůči restrikcím a regulacím soudobého židovstva a apoštolské odporování zákazu zvěstovat Ježíše a slavné „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“. Důraz je kladen na to, že odporovat autoritám je třeba s klidem a úctou k nim (2Tim2,24.25: „Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí a poznají pravdu“). A ovšem nutná je i ochota nést následky.

Jako pozoruhodné vidím, že statečný postoj nebrání protagonistům odporu vidět a respektovat, že různé církevní obce mohou vidět jako správný postoj něco jiného, a že legitimní různost postojů může být i uvnitř jedné obce. Je třeba respektovat svědomí druhých a v rámci obce nabízet různé formy, jak na situaci reagovat. Je třeba mít trpělivost s těmi, kterým trvá hledání správného postoje déle. Za světské autority je třeba se modlit. Principiálně je třeba dávat najevo, že duchovní blaho je podstatnější než tělesné, hájit pravdu proti vládním dezinformacím a nepodílet se na zjevné politizaci koronaviru. Je třeba vychovávat věřící k odvaze – rozdíl mezi světským a biblickým pohledem na věci se bude zvětšovat a věrnost biblickému pohledu bude stále těžší. Bible je plná výzev ke statečnosti: 1Kor 16, 13 „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!“ nebo 2Tim, 1, 7 „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy“. Nedostatek předchozí výchovy k odvaze a statečnosti jsem jako farář v českém prostředí pozoroval i v době komunistické totality a nevím, zda se v této svobodné době s tímto deficitem církve vyrovnávají.

***

Co ve vyprávěních o zápase dvou církevních obcí asi nejvíce v našich poměrech překvapí, je podpora resistence vůči vládním nařízením mezi členy obcí. To asi souvisí s americkou zkušeností, že odpor má cenu, že vládní zvůle je účinně limitována právním systémem a ve sporech občan versus stát lze vyhrát. Nicméně pozoruhodná je i míra komunikace a pastoračního úsilí, které umožnilo členům obce pochopit a sdílet zápas jejich společenství, a to i vůči kritice svých příbuzných a známých. Pozoruhodné je i to, že společenství se ve svém zápase nefixovala na jedno „jedině správné“ řešení, které hájila, ale zachovala si pochopení i pro ty, kdo věci vidí a řeší jinak. Příběh obou obcí je zajímavý i v pohledu na teologii, která vzniká či překonává své deficity za pochodu a je spojena se zápasem církve.

Zpracováno podle knihy Nathan Busenitz & James Coates, God vs. Government, Eugene, Oregon: Harvest House Publishers 2022.