16. neděle v mezidobí A

Hospodář má smysl pro kairos (1984)

Mt  13, 24-43

Všichni známe to pokušení udělat konečně kolem sebe "pořádek" silnou rukou: Kdybych jen měl tu moc...

Hospodář Ježíšova podobenství má přesně opačnou starost: zabránit škodě, která by takovým zjednáním pořádku vznikla. "Nechte obojí růst až do žní." Ano, to pole, nad kterým smí Kristus skutečně vládnout, takové pole je rozhodně spíš pole zaplevelené než skleníkový záhon nějaké zbožné sekty.

Každý z nás stál kdysi v podobné situaci: Konečně rozkvetla příležitost stát se tím, čím toužil být. Přijme jej nebo ji řehole, vezmou jej do semináře, prostě sen se začíná naplňovat. Je to sen krásný, bez kazů a problémů jako to pole, kam zaseli jen poctivou pšenici. Ale po čase zjistíme, že ne všechno, co krásně kvetlo, nabízí také správnou úrodu. Že třeba ne každé přátelství nám prospívá. Ne každé prostředí je příhodné. Vyrvat? Začít znova?

Tím začíná umění žít být uměním: uměním rozlišovat.

Dlouho před tím, než si mladý člověk začne hledat partnera, učí ho život poznávat a rozlišovat. Pro mnohé marně, protože až trpělivým střádáním zkušeností jsou lidé schopni rozpoznat, kdo je ten nejmilejší jemu a komu je nejmilejší on sám, prostě kdo je ten "pravý". Ti odpovědnější se třeba ptají sebe sama, zda právě tenhle zajímavý a sympatický člověk by měl geneticky předurčit a pak vychovávat moje děti, totiž také moje děti. Po pracně získané zkušenosti je ovšem také schopen svou lásku hájit. Byl-li ve svém úsilí poctivý, prospělo mu k tomu i to, že ho někdo během jeho hledání ranil nebo zklamal: Tím opravdověji se jednou skutečně otevře "tomu pravému."

Ani Boha jako partnera své lásky nemůže člověk hledat jinak.

Právě náš současný život - doba "do žní" - je jedinou příležitostí naučit se rozpoznávat mezi tím vším krásným i třeba na prvý pohled drsným ty pravé hodnoty a kýče. Také Boha a modly. Není to tak snadné: Tolikrát se ženeme za něčím, co za Boha pokládáme. Omyl pochopíme, až když nás taková fata morgana zklame. Jenže právě díky takovým zkušenostem dobrým i zlým začneme konečně doopravdy potřebovat do svých Edenů i toho Hospodina. Takového, jaký je právě Hospodin, ne nějaká vlastnoručně na míru vyrobená modla. A také porozumíme, že před ním není nutno hrát si na jiné role a jiné persony, že se mu líbí to, co je.

Tahle pravda jeho vlastní existence pak člověka nejen radikálně osvobozuje. Pochopit to a uvěřit tomu znamená začít Boha milovat. Vydat se takovému dobro-družství bez trpkých zkušeností je těžko možné. Nejčastěji právě zklamání nad plevelem (tak krásně kvetl!) probouzí v člověku ten správný hlad, tu touhu tak silnou a neodbytnou, že nás nakonec do Boží náruče dožene.

S Bohem se nevyplácí flirtovat, jen zralý vztah člověka nezničí. Ne nadarmo nám Bůh dává tolik času a příležitosti k rozhodnutí: Jen vyzrálé "ano" spojuje člověka s Ním v lásce natolik, že ten vztah přežije i smrt člověka. Jen takové lásce totiž říkáme "nebe".

A tak kdo nechce trpělivě čekat až do žní a zbrkle na svou pěst ničí v Božím světě všechno, co se nezdá dobře zapadat do snů a iluzí o řádu, spravedlnosti, slávě a moci, ten nejenže jedná proti vůli nebeského Hospodáře. Takový idealista vyrábí z úrodných polí pouště. Roste tam sice leccos, ale sklidit do stodol se z toho nevyplatí nic. Ač chtěl realitu vůbec ne dokonalou právě zdokonalit, zpustošil boží pole. Nemyslím, že je to dobré, třebaže úmysl dobrý byl.