17. neděle v mezidobí A

Věci staré a nové (1974)

Mt 13, 44-52

Někomu se asi zdá, že dnes čtené Ježíšovy názory jsou snadno srozumitelné, že každý z jeho posluchačů opravdu porozuměl, Ježíš se ani nemusel ptát. Přesto se evangelista nechá Ježíše nakonec ještě zeptat. Domnívám se, že Ježíšova otázka nebyla jen řečnická. Spíš upozorňuje, že posluchači sice snadno a docela upřímně odpovědí Ano, ale právě tomu jádru přitom neporozuměli. A Ježíš hned také naznačuje, proč neporozuměli. Ta závěrečná věta totiž zní: "Každý, kdo se vyučil v zákoně, vybírá věci staré i nové."

Řeknu to trochu jinak: "Každý v zákoně obeznalý vybírá z hlásání evangelia nejen to nové, ale přidá i to staré." Dobře je to vidět na Nikodémovi: Prostě se s poučkami a náhledy neumíme rozloučit, jsou příliš naše, jsou nejen v nás, ale jsou už prvkem našeho já.

A tak když mluví do nějaké situace živé boží slovo, posloucháme je právě svýma vlastníma ušima, filtrované právě našimi osobními i převzatými zkušenostmi. To není ovšem špatné, lépe to ani člověk nedokáže. Jen bychom neměli na ten filtr i utěšenou zásobu toho starého, dnešní realitě milosti nepřiměřeného v našem vlastním srdci zapomínat a povýšit tu svou versi na pravdu jedinou a svatou.

Dnes Ježíš mluví o těch zákonících, kterým o boží království jde, ne o těch, kteří by Ježíše rádi nachytali při nějakém lapsu. Právě o těch s dobrou vůlí říká Ježíš: Každý dobrý učitel zákona takhle postupuje.

Pochopitelně tak postupoval i příslovečně moudrý Šalomoun, o kterém je řeč v čtení prvém. Všichni jsme už ovšem četli v Písmu, jaká byla Šalomounova vláda - nejen velmi úspěšná, ale také zkázonosná. Šalomoun byl velice úspěšný panovník, ale také tvrdý a bezohledný. Za něho byly vůbec největší daně, tvrdé roboty. Jeho luxus, ohromný dvůr, stavby v Jeruzalémě a v Megidu, to vše musel někdo zaplatit a odřít. Jeho království se rozpadlo brzy po jeho smrti také díky přílišným břemenům, díky nemoudré asociální politice. Hned za jeho syna se rozpadlo. On prostě uměl úspěšně vršit svoji osobní moc, ale Izrael to nepřežil. Ten příkladně moudrý Šalamoun například postavil Hospodinu nádherný chrám - ale týž Šalomoun ctil vedle Hospodina i bohy okolních národů, jaksi pro jistotu, aby proti sobě některé božstvo nepopudil. Národu ovšem dal tak signál velice záludný.

Můžete namítnout: Tak proč nás Bible v dnešním úryvku tahá za nos? Právě o tom mluvím: Nikoli Bible, ale náš způsob komunikace s textem povýšeným na posvátný nás vždycky trochu poučuje a trochu zavádí. Nejen Šalomoun, i my sami nasloucháme a slyšíme jen to, co slyšet chceme, vždycky vynášíme do svého vědomí věci staré i nové. Přesto se boží slovo nesené právě jen lidským svědectvím a vyznáváním nevzdává, hovoří znovu a znovu. A to je správa velmi dobrá: Proto ani to staré v nás nakonec nemusí zvítězit. Možná se to bude dlouho bránit - jako u toho zmíněného Nikodéma.

Jistě vás také někdy napadlo, že je zvláštní přirovnávat boží království k situaci, kdy vítězí chytráctví: Zjistí-li někdo, že na cizím poli je zakopán poklad a koupí od nic netušícího majitele lacino pozemek, říkáme tomu dnes eticky pochybná spekulace; a možná cítíme, že toho původního majitele podvedl, i když on jaksi netuší, že je podveden? Podobně je to v tom druhém podobenství: Co by asi řekl ten tolik chválený Šalomoun tomu hazardérovi, který je ochoten prodat vše, co má (a pochopitelně nejen pro sebe, ale i pro rodinu!) a koupit si pro potěšení vlastního srdce perlu všech perel? Šalomoun postupoval mnohem opatrněji: Hospodinu postavil celý chrám, ale ostatním božstvům v něm vyhradil jednotlivá božiště... V čem je vlastně ta podoba minipříběhů s božím královstvím?

Nemyslím, že existuje mezi lidmi cosi jako ideální moudrost, něco, co funguje universálně a co by člověka dokonale zaštítilo. Evangelium je naštěstí zprávou pro lidi zcela obyčejné, s defekty úvahy i se selhávajícím étosem. A tak to nové, co ke svým starým poučkám o slušném vychování dnes přidáme, je dobrá zpráva pro ty méně či vůbec dokonalé: S božím královstvím je to opravdu tak, že člověk má do jeho hledání zapřáhnout všechno, co má ve svých zásobách. I ty svoje staré chytrácké finty. Tím evangelista vůbec netvrdí, že ty chyby jsou dobré, ale říká: kdo je nevezme s sebou, nevejde vůbec. Až andělé, ne někdo méně povolaný, proberou tu pestrou naši výbavu a plevel spálí, kdežto hodnoty shromáždí do božích sýpek. Do Božího království se vchází nikoli za odměnu, ale ze souznění srdcí, smíme-li tak mluvit o Bohu a jeho srdci. Vchází se díky toleranci, kterou si uchováme i vůči tomu starému nebo naopak novému, co nás rádo popouzí na našem bližním. Vejde se díky změně smýšlení ruku v ruce s vírou v evangelium, v právě tu prazvláštní boží strategii, kterou nám Ježíš hledí přiblížit svými drobnými, propracovanými a možná i osobně protrpěnými podobenstvími.

A ještě něco: Zdá se, že někdy funguje jako filtr proti naléhavosti božího slova o změně smýšlení také naše morální cítění, naše slušné vychování. Všechna tři dnešní malá podobenství deklarují radikální změnu smýšlení, rozhodnost dříve nebývalou, mladickou odvahu toho, kdo uvěřil v realitu toho slibovaného bohatství. Naše uši zvyklé na moralizování v každém takzvaně duchovním proslovu ať z kazatelny, nebo z náboženského tisku, neslyší tau naléhavost rozhodnutí; zato ovšem nepřeslechneme tu prapodivnou nespravedlnost těch parabol. Stále ještě jsme si nezvykli, že Ježíš pokládal za eminentně naléhavou nikoli morálku, ale víru, a to víru právě v evangelium. Teprve ten, kdo dokáže vsadit na kartu takového, a ne jiného evangelia, teprve ten porozumí i nárokům étosu božích dědiců.

Všichni s sebou vláčíme zátěž své minulosti. Hospodin je tak výborný, že mu to nevadí, na oddělení zrna od plev je tu někdo jiný, ne lidé, a Hospodin je v dějinách spásy zařadil až na samý konec dějin. Kdyby to žádal od nás zde, bylo by asi rázem spousta šalamounů, kteří se pokoušejí modlitbou před Hospodinem stylizovat tak, až se sami sobě líbí. Jen málo je učedníků, kteří Ježíšovi jsou ochotni uvěřit, že pokud dají přednost právě hledání království, bude jim přidáno, co nestihli. A skoro nikdo už Ježíšovi nevěří, že by mu mohlo být při jiném postupu odebráno to, co si našetřil, před zloději ukryl, s velkými starostmi a sebezapíráním zasloužil a v potu tváře zakopal.

Dnešní perikopy naléhají, abychom pochopili, že změna smýšlení není v tom, že zbožný se stane ještě trošku zbožnějším, že přidá ještě další den postu anebo další novénu, zbrusu novou šlechetnou modlitbu či předsevzetí. Tak tomu rozuměl Šalamoun - a vzal svoji odměnu. Změnil smýšlení ten, kdo porozuměl, že poklad či perla za to opravdu stojí, že má smysl na to vsadit úplně všechno. Takhle nešalamounsky zmoudřel nakonec Petr i bouřlivák Jan: v naději, že se včas jednou ukáže, jestli takto zchudlé budou ještě v nebi blahoslavit.