Problém úřadů – zacházení s Biblí v katolické církvi

Společnosti nebo instituce mají příběhy o svém založení, což platí i v případě církve. Pokud tyto příběhy slouží legitimizaci těch, kdo je ve službě své instituci vyprávějí, pak nepřekvapí, že se církve Orientu od církví Západu, ale i římsko-katolická církev od církvi reformace svými příběhy o založení, odvozovanými z Písma nebo z různých tradic, navzdory ekumeně a kritické historiografii dosud podstatně liší. Vzhledem k charakteru těchto vyprávění, jenž je dán zájmem instituce, jsou konflikty s historicko-kritickým pohledem na dějiny nevyhnutelné, k čemuž poskytuje římskokatolická církev a její zacházení s vědními obory zabývajícími se Biblí a dějinami církve obsáhlý studijní materiál. Druhý vatikánský koncil (1962–1965), který se definoval jako koncil pastorační reformy, nechtěl ovšem ony staré zakládací příběhy prostě dál vyprávět, nýbrž vzhledem k moderně nově pojmout. Výsledkem jsou konsensuální texty, na něž se mezitím v průběhu recepce koncilu odvolávají různé strany. Podle jejich názoru je vzhledem k výsledkům biblických věd nutno brát v úvahu, že římský učitelský úřad se po dlouhém antimodernistickém boji v předvečer koncilu otevřel historické kritice a že ji pro praktický výklad Písma nejen akceptoval, nýbrž dokonce doporučil. Otevřenost vůči novým poznatkům biblistiky se projevuje i v otázce úřadů, jak lze zejména vidět při citlivé interpretaci církevní konstituce Lumen Gentium (kap. I). Mezitím uplynulo více než 50 let, biblistika a teologie vůbec pokročily kupředu, také a zejména v otázce úřadů (kap II). V čem je přínos kritického biblického bádání v době, kdy církev nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa čekají hluboké proměny (kap. III)?

I. Příběh o založení církevního úřadu podle Lumen gentium

Ustanovení církve je rámováno novým vyprávěním univerzálního biblického příběhu Boha a lidí, který sahá od Genese po Apokalypsu, od zakotvení církve v Trojici a v dějinách (kap. I a II) po její dovršení (kap. VII a VIII). Toto nové vyprávění se svou vizí církve, za niž Ježíšovo evangelium vděčí světu, udává směr celému textu i oněm mikro-příběhům o založení církevního úřadu v kapitole III, kde se několikrát zdůrazňuje, že úřad církve je podle Ježíše úřadem služby.¹ Tento základní axiom, významný i pro strukturování úřadů, proniká teprve dnes pomalu do vědomí církve.

Vyprávění o úřadech, obsažená v systematicky členěné kapitole III,² ukazují na první pohled jedinou nepřerušenou nástupnickou linii: Ježíš povolává Dvanáct, resp. kolegium apoštolů s Petrem v čele, a posílá je „nejdříve k synům Izraele a potom ke všem národům (srov. Ř 1,16)“. „V tomto poslání byli úplně utvrzeni v den Letnic“ (LG 19,1). Protože evangelium „je pro církev ve všech dobách zdrojem veškerého života,“ „postarali se apoštolové o ustanovení svých nástupců“ (LG 20,1), určili pro dobu po své smrti „pomocníky“; „ustanovili tedy takové muže, a navíc jim dali příkaz, aby po jejich smrti jejich službu převzali jiní osvědčení muži (viri probati)“ (LG 20,2). Mezi oněmi rozmanitými službami, které jsou v církvi vykonávány od počátku (a primis temporibus), zaujímá podle tradovaného svědectví významné místo úřad těch, „kteří jsou ustanoveni jako biskupové a v nichž jsou prostřednictvím nepřetržité posloupnosti výhonky apoštolské setby“ (LG 20,2). Následuje shrnutí: „Biskupové tedy na sebe vzali službu společenství spolu se svými pomocníky, kněžími a jáhny“ (LG 20,3). Tečkou za biblicko-patristickým vyprávěním je takříkajíc „dogmatická poučka“: „Proto posvátný sněm učí, že biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři církve; kdo tedy poslouchá je, poslouchá Krista, kdo však pohrdá jimi, pohrdá Kristem a tím, kdo Krista poslal (srov. Lk 10,16)“ (LG 20,3). Na začátku odstavce o kněžích se LG 28,1 k tomuto narativu vrací v obměněné podobě:

„Kristus, kterého Otec posvětil a poslal na svět (srov. Jan 10,36), poskytl prostřednictvím apoštolů účast na svém posvěcení a poslání jejich nástupcům, totiž biskupům; ti svěřili úkoly své služby v různých stupních různým jedincům v církvi. A tak Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny [...]“ (LG 28,1)

I když toto vyprávění, odvolávající se především na Lukáše, pastorální listy a list Ignáce z Antiochie, působí kompaktně, při bližším pohledu a z komentářů redakční komise je zřejmé, že autoři text redigovali s vědomím rozdílů mezi interpretacemi i ekumenických sporů a že místy také nechtěli předjímat výsledky dalšího bádání. Jmenujme několik bodů:

a) K odstavci LG 19,1 redakční komise poznamenává, že v něm Lukáš 6,13 není citován doslovně, „aby se zabránilo kontroverzím ohledně otázky, zda oněch dvanáct mužů nazýval sám Ježíš apoštoly“, a že se v něm také apoštolskému kolegiu „nepřisuzuje právní smysl [...], nýbrž se mluví (jen) o pevné skupině“. Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Ordinatio Sacerdotalis (1994) si tuto zdrženlivost neukládá; v rozporu s novozákonním výzkumem identifikuje „skupinu dvanácti“ s „apoštoly“ a beze všeho tvrdí, že církev může ke kněžskému úřadu připouštět jedině muže, protože Ježíš si za apoštoly povolal pouze muže. Jestliže se v LG 20,2 mluví o „osvědčených mužích“, odkazuje se tím na 1 Clem 44,2³ a tam uvedený model nástupnictví, nikoli ovšem s úmyslem dogmatizovat vyloučení žen z úřadu, což bylo téma ležící mimo pozornost autorů.

b) Jestliže se v úvodu kap. III odvozuje ustanovení „služeb“ církve zásadně od Krista samotného (LG 18,1), nemá to být podle pokračování textu a vzhledem ke komentáři redakční komise chápáno tak, jako by byly úřady biskupů, kněží a jáhnů bezprostředně zakotveny v Ježíšově dějinném působení; držitelé těchto úřadů se tak sice nazývali „odedávna“, ale nikoli od začátku (LG 28,1). Proti stanovisku francouzských biskupů, kteří si přáli mít na začátku LG 20,3 zmínku o monarchickém episkopátu, zdůrazňuje redakční komise, že „není jisté, že monarchický episkopát‚ existoval jako Kristem ustanovený už od začátku ve všech jednotlivých církvích'. Proto se svědectví sv. Ignatia neuvádí na začátku odstavce, nýbrž pouze jako poznámka pod čarou.“

c) LG 26,1 navazuje na novozákonní výroky o církvích výslovně v množném čísle, aby se zdůraznilo, že „Kristova církev je opravdu přítomna ve všech zákonitých místních shromážděních křesťanů, která ve spojení s jejich pastýři Nový zákon nazývá také církvemi. Jsou totiž, každá ve svém místě, nový lid povolaný od Boha mocí Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti (srov. 1 Sol 1,5).“ Právě Písmo, je-li chápáno v kontextu současného znovuobjevování důstojnosti místních církví, zpochybňuje dosavadní jednohlasé výroky o jediné římské církvi, přičemž se tento problematický postoj Říma k ostatním místním církvím dosud nepodařilo vyjasnit.

d) Se zdůrazňováním hodnoty místních církví souvisí zdůrazňování hodnoty biskupského úřadu, který již není definován kulticky (na základě sacerdocia), nýbrž ekleziálně (na základě plné moci posílat a vést). Podobně při definici kněžství se už LG neodvolává jednostranně na středověký tridentský koncept („sacerdos“), nýbrž na novozákonní výroky o kněžích, přirozeně vždy ve znamení biskupského modelu vedení.

II. Vznik úřadů v rané církvi z pohledu historické kritiky

Zatímco Nový zákon vysvětluje vznik úřadů z perspektivy jejich pravděpodobného výsledku (dějiny rané církve směřují od počátku k trojčlennému úřadu biskupa, kněze a jáhna), historicky diferencovaný a kontextualizovaný výzkum novozákonní a raně křesťanské literatury popisuje pluralitu otevřených procesů. Kterým směrem budou probíhat, rozhodně nebylo od počátku jasné. Navíc existovaly v úžasně bohaté církevní sféře kromě později převládajících episkopálních struktur i nadále formy kolegiální a synodální nebo se vyvinuly nové autoritativní modely. Povšimněme si zejména, jak značné ekumenické možnosti takový přístup nabízí.

Vzhledem k tehdejšímu stavu bádání, zejména na katolické straně, odhadovala konstituce Lumen gentium, že vytvoření trojitého monarchického úřadu trvalo jen krátce. Soubor pastoračních dopisů byl tehdy ještě pokládán za autenticky pavlovský a stále znovu citovaný korunní svědek Ignácius byl považován za třetího biskupa Antiochie (včetně Petra), který prý své dopisy sepsal na začátku 2. století po Kr. Mezitím se ukazuje, že autor pseudografního, tedy vědomě pod cizím jménem uveřejněného Corpusu Pastorale (2. čtvrtina 2. století) nebyl svědkem již etablovaného monarchického episkopátu, a že ani autor pseudografního Corpusu Ignatianum (3. čtvrtina 2. století) nebyl svědkem rozvinutého biskupského úřadu. První z těchto anonymních autorů tvrdí, že v kolegiu kněží byl jakožto primus inter pares ustanoven episkopos/dohlížitel, druhý autor upozorňuje stále ještě kolegiálně organizované křesťany v Římě na rozvinutou episkopální strukturu církví v Malé Asii a doporučuje jim právě tuto episkopální strukturu jako prostředek proti sílícím heterodoxním proudům. Nárok na primát vznášejí římští biskupové teprve od 2. poloviny 4. století, z Nového zákona ho nelze vyvodit.

Vznik funkcí a úřadů v raně křesťanských církvích vysvětlují historické vědy sociologicky potřebami a požadavky rostoucích domácích a místní obcí. Na rozdíl od dnešních spolků, silně tíhnoucích k homogenitě, byly malé křesťanské skupiny zpočátku pestrou směsicí mužů i žen, pánů i otroků, Židů i ne-Židů, příslušníků střední i nižší třídy (srov. Ga 3,28; též Kor 12,13); pozoruhodný růst obcí měl za následek podobnou institucionalizaci a profesionalizaci funkcí, jaká byla běžná ve strukturách antických měst a domácností. Tento historický popis vzniku úřadů ovšem ještě nepostačuje, exegeze vyzvedává také jejich teologický profil, jak je patrný v Novém zákoně.

Na rozdíl od Lumen Gentium se v novozákonních spisech nikde netvrdí, že funkce a úřady v církvi ustanovil pozemský Ježíš. Ježíš „ustanovil dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat“ (Mk 3,14), nikoli aby řídili církev. Vznáší-li Nový zákon otázku po původu církevních úřadů, odkazuje na působení povýšeného Krista, resp. Ducha svatého. Podle Ef 4,10-11 dal ten, „který vystoupil nade všechna nebesa“, církvi „pastýře a učitele“, tak jako jí dal na počátku „apoštoly a učitele“ (srov. Ef 2,20; 3,5). Ve Skutcích (20,28) je to „Duch svatý“, který lidi „ustanovil za strážce (episkopy), aby byli pastýři Boží církve“. V obou případech se mluví o pastýřích, učitelích a „starších církve“ (Sk 20,17) v množném čísle. List Efezanům napomíná k jednotě ve víře slovy „jedno tělo [...], jeden Pán [...], jeden Bůh“, ale do této formule jednoty nezahrnuje církevní úřad. Teprve Corpus Ignatianum řadí k jednomu Bohu a jednomu Kristu také jednoho biskupa příslušné místní církve. Podle Listu Efezanům nezaručují jednotu církve církevní úřady, nýbrž pouze a jedině „jeden Pán“. Úřady slouží jednotě a dosvědčují ji (Ef 4,12n). Podstatné je, že z teologické perspektivy povolání a poslání, jež se dějí skrze vyvýšeného Pána, není zkratovitě odvozován hierarchický model „shora dolů“. Podle raně křesťanských svědectví naopak povolání a poslání implikují spoluúčast a společnou odpovědnost: „Ustanovujte sobě biskupy a jáhny, kteří by byli hodni Pána!“ (Did 15,1; srov. Sk 6,5).

III. Počátky církve – vykročení do budoucnosti

Rozpor mezi tím, jak vidí vznik církevních úřadů Lumen Gentium a jak jej vidí historické vědy, je značný. Autoři církevní konstituce rozhodně pozorně sledovali výsledky současné exegeze, o čemž svědčí opatrnost, s níž přistupovali k otevřeným otázkám. Jejich kompromisní text je už také více než půlstoletí starý. Při vší jeho omezenosti, která je dnes mnohem zjevnější, než byla v době jeho vzniku, zůstávají jeho hlavní záměry, především překonání čistě sacerdotálně-kultické definice církevního řídícího úřadu, dodnes směrodatné. Může-li být úvodní věta III. kapitoly Lumen gentium („K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého těla“, LG 18,1) vztažena na působení vyvýšeného Krista, pak je tento úvod mající charakter dogmatické definice kompatibilní s Ef 4,11 a poskytuje výchozí bod, abychom dnes již exegeticky zastaralé chápání úřadu jakožto založeného historickým Ježíšem (včetně v něm obsaženého právního sebe-závazku církve) opustili. Mezitím se ovšem apoštolský list Ordinatio Sacerdotalis (1994) staví z pozice učitelského úřadu k tématům, která v době II. Vaticana ještě nebyla problematizována, způsobem prozrazujícím fundamentalistický přístup k Písmu, který je zřejmý např. i u biblického hodnocení homosexuality. Výsledky biblistiky učitelský úřad nevnímá nebo je úmyslně ignoruje.

Protože církev na mnoha místech v Evropě, ale i v jiných částech světa stojí před hlubokým změnami, což je proces uskutečnitelný jen místními synodami (v případě změn týkajících se celé církve pouze koncilem), lze předpokládat, že pohled na počátky církve, který podává Nový zákon, dříve nebo později povede k novému pojetí jejího zakládacího příběhu. Pak – zcela v Ježíšově duchu a v souladu s vynalézavostí raných obcí – bude pastorační nouze lidí určujícím faktorem také pro strukturální uspořádání služebných úřadů zdola, na rozdíl od dnešního stavu. Ženy a muži se budou podílet na vedení církve, všichni ponesou odpovědnost. Církevní úřady není třeba nově vynalézat, ale je nutno je důkladně reformovat.

Z časopisu Concilium 2022/3 přeložila Helena Medková