Víra je dar, ne informace

Víra potřebuje vyrůst na určitých informacích. Ale informovanost zdaleka není pro životaschopnost víry to nejdůležitější. V Listu Židům čteme užitečnou nápovědu v úvaze o roli velekněze. Pro současníky autora epištoly vstoupit do velesvatyně znamenalo totéž co vstoupit do samého jádra všeho kosmického dění, tam bylo sídlo smyslu jejich národní i osobní existence. Proto také vstupovat tam nemohl zdaleka každý, tam směl i jen velekněz a jen jednou za rok. Ale všichni věřili, že tak se děje to největší mystérium, totiž smíření božího lidu s jeho Pánem a tím i jeho zachraňování. Nu a autor listu k Židům nám tady říká, že skrze Ježíše máme přístup k tomuto jádru i my. Taková víra v Ježíšovo evangelium nejen patří k dějinám spásy, ona je vytváří. Děje se nejen v přítomnosti jako sluneční světlo, ale buduje i budoucnost. Klíč k mojí osobní víře mají druzí.

Křesťan totiž nemůže věřit sám. V Kristově obci je to s vírou tak: Jeden druhého obohacují navzájem tím, že se ovoce skutečné fungující víry můžeme dotknout a ona se smí dotknout nás. Křesťan může věřit jen s ostatními, protože pravdivost věření jednotlivce dosvědčuje právě jen praxe, ke které ta osobní víra vedla. Nelze prostě udělat si svoji zahrádku a tam si s Pánem Bohem privátně laškovat. Bez bližních není tradice. Informovat dokáže leccos - knihtisk, film, elektronická média. Tradovat živoucí víru dokáže právě jen bližní. Ti přece nesli v minulých generacích svou kůži na trh, aby vyznání víry v poselství evangelia zůstalo argumentem přesvědčivě živým. To se může podařit jen tomu, jehož osobní víra je napájena ze zážitků záblesků spásy, z lásek, které daroval a přijímal, z nadějí, postupně naplňovaných, postupně inkarnovaných. Pokud chce křesťan předávat, co sám uvěřil, připojuje k víře tradované i to, co prožívá a v porozumění proměňuje až dnešní člověk a co díky tomu může být srozuměno i člověkem zítra a pozítří. Tak a jen tak se děje víra živá. Je osobní, ale děje se díky náruči těch ostatních. "Nevzdalujte se toho shromáždění," napomíná list k Židům.

Další pozoruhodné světlo na umění víry nabízí také známý příběh z Janova evangelia o Samaritánce. Vidíme tu plasticky proces otevírání lidského srdce vůči přicházející pravdě. Samaritánka zpočátku vůbec nerozumí Ježíšově postupu, dialog začíná uvězněn do obvyklých náboženských představ a děje se v zajetí neúspěchů té ženy v manželství, ale cosi významného se už děje: Ta žena Ježíšovi vůbec naslouchá. Napřed mluví každý o něčem jiném - jak Ježíš, tak Samaritánka. Ale najednou si ta životem tolik štvaná uvědomí, že ten cizinec jí kupodivu rozumí; takové porozumění ještě nezažila: "Pane, ty jsi prorok, přiznává, možná i nerada." Jen prorok dokáže v Duchu vidět i tam, kam nevidí ani ona sama, natož její sousedé; jen prorok rozumí, co se vskutku děje přikryto zdánlivou banalitou její promiskuity. Málokdo je rád, když do něho někdo vidí a čte si v něm. Ale zároveň ta věčně osamělá jako by zakusila, že ten cizinec je jí a jejímu ne-štěstí neuvěřitelně blízko, dotýká se jádra její neradostné pravdy žití mimořádně spletitého. A dotýká se toho s moudrostí, kterou ona sama postrádá: Kdo měl už šest neúspěšných pokusů o lásku na celý život, musí být hodně nešťasten; tahle žíznivá měla už šestého muže, ale ten dnešní už není jejím mužem, už totiž pochopila, že ani tentokrát neuspěje. A sama si nerozumí. Zato ten cizinec rozumí kupodivu jádru problému, ledy začínají tát.

Ten cizinec kupodivu nezabral ani na konversační téma, které mezi samaritánem a židem zabralo dosud vždy: hádky o prvenství chrámů zde a onde, ortodoxii a oprávněnost ke kultu. Právem mu tedy říká Samařanka, že je jistě prorokem: Úkolem proroka bylo napomenout, povzbudit, ukázat cestu z bludiště. K tomu všemu nutně musí takový prorok Hospodinem vyslaný dobře rozumět události, do které vstupuje svým slovem i činem. To Samařanka dobře chápala, byla velmi dobře informována i na náboženské půdě, proto také správně odhadla, s kým to mluví: "Pane, jsi prorok".

Ale tak se zároveň dějí počátky víry, tak klíčí: dosud měla Samařanka co do činění s náboženstvím, teď klepe na dveře i víra. Ten dosud cizinec získává v jejím srdci autoritu, vyplatí se mu naslouchat, vyplatí se ve světle jeho pohledu znovu pátrat v sobě samé a objevit tak pravdu dosud neviditelnou. To on posvítil, aby ona viděla.

Věříme díky tomu, že včas kolem nás přejde prorok schopný odkrýt naše vlastní pravdy pro nás dosud nevyslovitelné, nepojmenované, netušené a dát jim správný kontext, širší smysl, vkloubit je do dění kosmu, do dějin spásy všeho stvořeného.

A ještě jedno světlo na umění víry: Celý ten dlouhý rozhovor u studnice je lidsky velmi pravdivý: ti dva se míjejí a přesto nacházejí. Oba mají před sebou cestu, oba jdou s tím objevem dál. Setkali se jen na chvíli; přesto to sotva klíčící sjednocení nadále zraje, rozlévá se po Samaří i v srdci evangelisty, nese dokonce už prvé plody. Tak se pozná pravá víra: z hořčičného semene se rozroste bylina natolik mohutná, že poskytne útočiště jiným formám života kosmu.