Může se žena stát katolickým knězem?

Recenze knihy „Vysvěcená“

Kniha „Vysvěcená“ (Petr Jan Vinš (ed.): Vysvěcená - Kněžství žen v reflexi starokatolické teologie, Starokatolická církev ČR, 2023) je souborem kratších texů českých a zahraničních autorů týkajících se svěcení žen. Starokatolická církev v ČR na svém synodu v r. 2022 po důkladné předchozí přípravě kněžskou službu žen schválila a k ordinaci prvních žen poté přistoupila. V této souvislosti je vydání sborníku logickým souvisejícím počinem.

Sborník má široký záběr. Najdeme zde texty nabízející biblické rozbory týkající se dané problematiky (autory jsou novozákonní teolog a anglikánský biskup N. T. Wright, starokatolický teolog H.-J. van der Minde, biblista a systematik U. von Arx nebo teoložka a starokatolická presbyterka A. Berlisová), stručný přehled starověkého i středověkého teologického uvažování (A. Berlisová), ale i přehled historie zavedení kněžského i biskupského svěcení žen v anglikánské církvi, v zahraničních starokatolických církvích a posléze i v české starokatolické církvi (P. B. Stránský, P. J. Vinš). Najdeme zde i texty „Moje zkušenost s presbyterkami v Anglické církvi“ z pera bývalého anglikánského biskupa R. Harriese nebo „Zkušenosti presbyterky“ z pera A. Berlisové a také exkursy do ekumenického dialogu včetně záznamů dialogu s pravoslavnou církví (U. von Arx, pravoslavný teolog A. Kallis). V jedné z předmluv ke sborníku zmiňuje M. Ryšková i svěcení žen v české římskokatolické „podzemní“ církvi.

Svěcení (ordinace) žen do role kněze či biskupa je dnes již přijatou součástí života řady církví, včetně většiny starokatolických církví sdružených v Utrechtské unii (první ordinace žen zde byly realizovány v r. 1996). Kromě této církve se sborník věnuje vývoji ve starokatolíkům blízké církvi anglikánské (zde byla první ordinovanou ženou v r. 1944 Florence Li Tim-Oiová). V českých podmínkách Vinš připomíná dlouhou tradici svěcení žen v Církvi československé (husitské) – viz s. 85nn. Sborník popisuje i kontroverze, které zavedení této praxe vyvolávalo, které ale - jak se zdá a s výjimkami – utichají. V církvích jako je římskokatolická nebo pravoslavná je ovšem svěcení žen odmítáno. Sborník může být ovšem dobrou pomůckou pro ty, kteří se chtějí vyrovnat s argumenty, které bývají pro takové postoje uváděny.

V oblasti „biblické“ argumentace ve sborníku opakovaně najdeme konstatování, že novozákonní texty neznají roli křesťanského kněze ani příslušný pojem (hiereus - pokud samozřejmě pomíjíme použití tohoto pojmu v NZ pro kněze Jeruzalémského chrámu). „Křesťanský“ kněz se objevuje v textech Ignáce z Antiochie a dalších autorů druhého a dalších staletí, kdy se ustavuje hierarchické uspořádání biskup-kněz-jáhen. Protože tedy v textech Nového zákona „křesťanského kněze“ nenajdeme, diskuze o tom, zda „podle bible“ na kněze mohou či nemohou být ordinovány ženy, ztrácí výchozí půdu pod nohama. Podstatné je zde konstatování sociálního statutu žen ve společnosti Ježíšovy doby, který se ovšem podstatně nezměnil ani v následujících staletích. Po dlouhá tisíciletí tak přijímali křesťané sociálně nižší, podřízený, méněcenný status ženy jako prý Bohem chtěný a daný, včetně jejich údajné neschopnosti k církevním službám (srv. s. 57 aj.). Biblická argumentace přitom může využít to, že Ježíšův postoj k ženám byl pro svou dobu neortodoxní, i to, jak se ženy z Ježíšova okolí chovaly. Citujme zde alespoň N. T. Wrighta (s. 65): „Všichni učedníci Ježíše opustí a prchnou; a tehdy (dlouho před rehabilitací Petra a ostatních) jsou to ženy, kdo jako první přichází k hrobu, kdo jako první uzří vzkříšeného Ježíše a komu je jako prvnímu svěřena novina, že vstal z mrtvých. To má nezměrný význam. Marie Magdalská a ostatní ženy fungují jako apoštolové apoštolů“. Wright vysvětluje mj. i problematicky vnímané pasáže ohledně žen týkající se například pokrývky hlavy v 1Tim 2 („poslední záchrana pro ty, kdo by rádi odepřeli ženám místo v ordinované službě církve“ – s. 78) s konstatováním, že v dané době byly zkrátka ženy sociologicky „občany druhé kategorie“ (s. 79). Chce-li přece jen někdo argumentovat proti ordinaci žen „biblicky“, musí brát v potaz především postoj Ježíše k ženám, říká Wright. Ten je ovšem bohužel až příliš často tradován jako “androcentricky zkreslená ježíšovská tradice” (U. von Arx, s. 137). Síla „biblické“ či „teologické“ argumentace ve prospěch a hlavně v neprospěch ordinace žen musí být celkově velmi zmírněna a sborník pro to nabízí dobrou podporu.

V historii církví, které se s touto otázkou vyrovnávaly, lze najít opakovaně přístup, že toto je otázka „právní, nikoli teologická“ (str. 92). Odpůrci ordinace žen pak až příliš často používali postup, který shrnuje Arx na s. 108: „Odmítnutí zdůvodňuje historickým faktem, kterému přisuzuje teologickou závaznost“. Ve výsledku ale texty sborníku dle mého soudu přesvědčivě dokumentují, že „neexistují žádné závažné dogmaticko‑teologické důvody, proč by ženy neměly být vysvěceny na kněze.“ (s. 119). K takovému postoji dospěli i čeští starokatolíci, jak shrnuje Vinš (s. 20): „Zásadní i pro naši českou diskusi o svěcení žen je Berlisové konstatování, které se opírá i o zkušenost z partnerských anglikánských církví, že v diskusi o zavedení svěcení žen jsou teologické argumenty a diskuse prakticky vždy až druhořadé. Vždy má primát konkrétní společenská situace dotyčného církevního společenství a její způsob vydávání svědectví směrem ke společnosti s jejími danostmi – k nimž ve 20. a 21. století samozřejmě patří i otázka ženské emancipace“. Sborník tak vede k závěru: otázka (ne)podpory ordinace žen je otázkou „praktickou“, tedy řekněme otázkou sociologickou, (politicko/)disciplinární, psychologickou.

Ke sborníku je možné vznést dílčí výhrady, které ale nepovažuji za podstatné. Některé texty jsou mírně poplatné době vzniku, např. pojem „apoštolská posloupnost“ se přejímá podle všeho bezproblémově, přestože v NZ je samotný pojem „apoštol“ nejasný a „apoštolská posloupnost“ samotná je historicky problematická. Sborník by si dle mého soudu zasloužil širší rozbor vnímání role kněze ve vztahu k církevnímu společenství. Domnívám se totiž, že tato role je v církvích katolické tradice značně přetížená, kněz je katolíky, myslím, stále vnímám jako jakýsi posvátný, až nad-zemský polomág. V takovém stylu vnímání pak setrvají staré stereotypy, že církev je vlastně de facto církví kleriků (jejich ordinace je proto veledůležitá!) a zásadní role církevní obce přichází zkrátka. Za symptomatické v tomto směru považuji to, jak v jedné z předmluv sborníku vnímá povolání do kněžské role M. Ryšková – v jejím pojetí má kněžství hodnotu samo o sobě, povolání do něj se děje na ose Bůh-člověk a není vnímáno v souvislosti se službou konkrétním lidem, konkrétní církevní obci (srv. s. 25: „Není to sice církevní společenství, lidé, kdo ze své moci někoho povolává, nýbrž Bůh sám” nebo na str. 27, v pasáži týkající se Ludmily Javorové, vysvěcené v katolické „podzemní“ církvi ES, píše Ryšková: „Ona sama [Ludmila Javorová] své kněžství hluboce prožívá, a to přesto, že již kněžskou službu vykonávat veřejně nesmí“). Není na čase kněžskou roli v katolictví nejen římskokatolickém konečně odkouzlit s tím, že bude vnímána především jako „funkce“ církevní obce, nikoli jako posvátný magický „stav“, založený jakýmsi božským vnitřním vnuknutím vlitým do daného člověka? Proč by Duch povolávající do služby neměl působit především skrze vůli příslušné církevní autority a příslušné církevní obce?

Nakonec nezbývá než českým starokatolíkům poblahopřát k výsledku cesty, kterou si poctivě ve směru ordinace žen odpracovali a jíž je i recenzovaný sborník důstojným svědkem. Lze věřit, že i tato církev zakusí dobré ovoce takového rozhodnutí, které pro anglikánskou církev ve sborníku uvádí R. Harries (s. 211): „Kdybych měl několika slovy shrnout, jak presbyterky změnily Anglickou církev, řekl bych, že se díky nim stala církví zdravější.“ Dnes je zřejmé, že ordinace žen třeba v církvi římskokatolické je jen otázkou času a až čas bude nazrávat, knihy jako je „Vysvěcená“ budou pro tento účel dobrou pomůckou.