Synesios z Kyrény

Synesios se narodil v Kyréně kolem roku 370 n. l. ve staré, vážené rodině. Studoval v Athénách a v Alexandrii; tam byla jeho učitelkou novoplatonička Hypatia, a pokud nebyl už dřív uchvácen novoplatonismem, stalo se tak jejím vlivem. Roku 399 se vypravil jako vyslanec spoluobčanů ke dvoru císaře Arkadia s žádostí o úlevy na daních. Jeho pobyt v Konstantinopoli se protáhl až do roku 402. O rok později se oženil s křesťanskou dívkou; svatební obřad vedl patriarcha Theofil Alexandrijský. V dalších letech sužovaly provincii loupežné nájezdy kmenů z pouště; Synesiovi, kterému občané svěřili vedení obrany, se dvakrát podařilo útočníky zahnat zpět. V roce 410 – to snad ani nebyl ještě pokřtěný – ho občané zvolili za biskupa. Jen nerad přijal tuto službu, která ho nutila vedle politických a vojenských starostí o spoluobčany ujmout se i duchovní péče. Od roku 413 nemáme o něm další zprávy. Pravděpodobně padl v boji s barbary: Hroznou smrt své učitelky v roce 415 už nezažil.

Synesios byl novoplatonik, který se k tomu přiznával a který si uvědomoval rozdíl mezi křesťanským a pohanským novoplatonismem. Můžeme si být jisti, že muž s tak bezvýhradnou láskou k pravdě jako on nespatřoval v obou směrech neslučitelný protiklad, že si ale věci ani nijak neulehčoval nějakým zastíráním.

Zprávy o něm čerpáme především z jeho děl a zvláště ze 156 dopisů. Jeho raným dílem bylo pojednání o lovu; nezachovalo se. Dalším byla poněkud žertovná úvaha Chvála plešatosti, inspirovaná Chválou vlasatosti Diona z Prusy (kolem r. 100 n. l.). Cesta k císařskému dvoru časově určuje další dvě díla. K císaři přednesl řeč O královské vládě, která je jako žánr v podstatě tzv. knížecím zrcadlem; otevřenost této řeči je o to chvályhodnější, že skutečně zazněla. – Synesios byl v Konstantinopoli svědkem intrik mezi progótskou a protigótskou stranou. Zaznamenal o tom své vzpomínky ve svém klíčovém románu Egyptské povídky s podtitulem O prozřetelnosti. V této souvislosti je třeba se zmínit ještě o průvodním listu k astrolábu, který daroval jakémusi Paioniovi – zřejmě vlivné osobě; list nese název O daru. Naráží na to ve 154. listu poznámkou, že „úvaha i dar přišly v Pentapoli vhod“. Jednalo se zřejmě o daňovou úlevu, kvůli níž na císařský dvůr vážil cestu. Po návratu z Konstantinopole napsal knihu O snech, totiž o jejich původu a významu, která byla zvláštní obměnou antického psychologického výkladu snů.

Nejdůležitějším z jeho spisů je Dion s podtitulem Život podle jeho vzoru. Filosof Dion, jehož jsme už zmiňovali, je představen jako vzor ideálního způsobu života, o který Synesios usiluje: spojení sofistiky a filosofie, tj. obecného vzdělání a snah filosofických.

Dále se zachovaly fragmenty kázání a hymnů. Na devíti hymnech (o pravost desátého hymnu se vedou spory) je vidět, jak se u Synesia stává terminologie stále zjevněji křesťanštější. První čtyři hymny můžeme označit za křesťanské myšlenky oblečené do novoplatónského jazyka; všechny další mají už čistě křesťanský charakter. Na básníka těchto textů už nelze hledět jako na pohana nebo polovičního křesťana.

Uvádíme úryvek ze závěru Synesiovy knihy Dion, 18 v překladu Vratislava Šmelhause.: „Vím, že jsem také jednou uprostřed sedící společnosti měl právě v rukou dobrou, stylisticky vyrovnanou knihu. Žádali mne, abych předčítal, že budou společně naslouchat. Četl jsem tedy, a kdykoliv se to hodilo, přimyslil jsem si něco a připojil to k textu. Bůh řečníků je mi svědkem, že v tom nebyl žádný pevný záměr. Z pouhého okamžitého nápadu jsem popustil uzdu myšlenkám a jazyku. A vskutku, zvedl se potlesk, vypukla bouře souhlasu a všichni chválili onoho člověka, který byl autorem toho spisu, a to v neposlední řadě právě pro ony (mé) doplňky. Tak mě Bůh učinil měkkou tvárnou hmotou, v níž se otiskují charakteristické znaky jazykového výrazu a stylu… Ty, jejichž uši naplnila flétna, provází cosi jako ozvěna i po doznění melodie a zůstávají hodnou chvíli v zajetí hlasu flétny. Často jsem v tragickém stylu napodobil tragédie a s komediemi závodím v žertování: dovedu se přizpůsobit pracovní methodě každého jednotlivého autora. (…) Píšu celá díla podle literárních celků nebo soutěžím s úryvky. Jakkoliv mnohotvárné a převelice odlišné jsou celkové charakteristiky stylů, v každém z mých mimétických cvičení zaznívá i cosi osobitě mého, tak jako nejvyšší struna sice čeká na rytmus, ale zvučí podle vlnící se melodie.“

Zpracováno podle slovníku Heinricha Krafta