K identitě církve: Jako nevěsta Velepísně

Církev - to není Vatikán a jeho nunciové. Církev nejsou klerikové - papež s kardinály, biskupy a kněžími nebo jáhny. Církev také není ani jakási náboženská mocnost, ani náboženství, ani ideologie.

Vyjádřit stručně a pravdivě, co církev tedy je, není zrovna snadné. Mnohem snazší by bylo definovat, čím být má. Jenže o to tu teď nejde. Církev prožívá v dějinách vleklé krize identity. Zhruba před deseti lety se sešel všeobecný koncil, aby takovou odpověď znovu našel. Církev si potřebovala uvědomit, čím vlastně sobě i světu je a čím být má. Práce koncilu probíhala několik let. Její "stručné" závěry mají k prvé otázce 90 tiskových stran (konstituce věroučná) a podobně rozsáhlá je i další výpověď sněmu o tom, čím církev chce a má být vůči světu (konstituce pastorální). Náš dnešní rozhovor tedy nebude zdaleka vyčerpávající: Tím spíš, že ani církev nebude se svým sebepoznáním nikdy hotová - dokud nepřijde znovu Pán, aby jí nastavil zrcadlo sám v sobě.

Naše slovo církev vzniklo pravděpodobně z řeckého Kyriaké - to, co je Pánovo. Rozumělo se tehdy: společenství Pánovo. To je její nejdůležitější rys. Je v něm její sláva, ale i také obtížnost její existence.

Církev patří Pánovi nejen jako všechno stvořené, nejen jako země státu nebo půda družstvu. Patří mu spíš jako loď vydaná moři na milost a nemilost. Ten Pán si ji totiž právoplatně koupil na trhu s otroky. Přesto církev zakusila už mnohokrát, že je spíš vinicí, které si vinař cení více než svého zdraví a odpočinku. Mezi pánem a jí je spíš interpersonální vztah než majetnické právo. Patří si, a patří si navzájem jako přítel příteli, jako manžel manželce a manželka manželovi. Z tohoto hlediska říkat "církev založil Kristus Ježíš" spíš mate. Blíž pravdě je: Ježíš ji "uskutečnil", Ježíš ji doslova přivedl na svět, i když ten historický Nazaretský zemřel dřív, než vznikla a udělala prvé krůčky v dějinách.

Žije-li církev dnes, tedy jen proto, že v ní žije Kristus: Kristus se jí cele vydal a ona jemu. Pokud to někdy přestává v praxi fungovat, je to nevěrností církve její roli.

Tento svět ovšem na realitu Kristova vzkříšeného života moc nedá, spíš nic než málo. Církev, která svůj smysl odvozuje od svazku s takovým Pánem, je a vždy bude něčím velmi křehkým, spíš nadějí než společenstvím schopným existence v každodenních podmínkách.

Ne nadarmo je taková existence předmětem křesťanské víry, tedy jistoty ohledně toho, co sice nelze verifikovat, co zůstává neviditelné, ovšem co se vírou stane čímsi spolehlivým. Víra v církev není snadná; nežádá na nás nic menšího, než počítat s takovým prý "snem" naprosto vážně. Mně dnes jde o to, abych svůj osobní zážitek reality těchto snů přátelům sdělil. Abych ukázal, že takové společenství s Bohem je sice tajemstvím, které pronikám rozumem pramálo, nicméně uskutečnilo se a uskutečňuje, kupodivu to funguje. Nejsem sám. Poslechněte si třeba osobní svědectví, jak se nám dochovalo ve Velepísni:

Můžete jistě právem namítnout, že to, co jste právě slyšeli, je přece milostná lyrika starého Izraele, je to óda na mezilidské lásky. Je to pravda. Jenže nad touhle milostnou lyrikou se znalci shodli, že je to dobré obrazné vyjádření zážitků vztahu člověka k Bohu a posléze i vztahu Pánova společenství k Pánu.

Až budete pročítat celou bibli potřetí a popáté, už nebudete pochybovat, že i tato milostná báseň izraelské prehistorie vyjadřuje tajemství Božího vztahu k lidem úspěšně. Pochopíte tím také, že společenství s Bohem není jen zbožným přáním člověka, ale vůlí obou stran: vždyť prvý krok a mnoho dalších učinil právě Bůh sám. A že to nebyl jeho chvilkový rozmar, ale cílevědomý a trpělivý stvořitelský čin.

Tohle všechno není jen tiráda. Je to i základ přesvědčení, že k zdravému bytí a plodnosti nepotřebuje církev vylepšit byrokracii, legislativu, finance, ale lidi ochotné žasnout nad zázrakem silné lásky mládí.