Svět zvířat ve starozákonní tradici

¹

I. Úvod: Rozmanitý svět zvířat ve Starém zákoně

Se zvířaty se ve Starém zákoně setkáváme na každém kroku – ve vyprávěních, v poezii, v textech zákonů. Svědčí to jejich významu v reálném světě Izraele, ve starověké civilizaci. Divoká i užitková zvířata patřila ke každodennímu životu, ale jsou přítomna i v představách o Bohu, v metaforách, ve filosofii nebo v teologii tehdejší kultury.

Na rozdíl od současného světa byli ve starém Izraeli všichni lidé, a to i obyvatelé měst, ve stálém kontaktu se zvířaty. Ovce, kozy, krávy a osli žili se svými majiteli často pod jednou střechou, patřili takříkajíc k rodině. O zvlášť blízkém vztahu k domácímu zvířeti vypráví Nátanovo podobenství (2S 12,3). Především stáda drobného dobytka sloužila jako zdroj potravy i surovin. Mléko a vlna, posléze i rohy, kůže, maso a tuk – všecko se zužitkovalo. O blaho zvířat a jejich rozmnožování pečovala každá rodina, každý kmen. Dobytek bylo nutno ve dne vyhánět na pastvu, chránit před dravou zvěří, dojit a stříhat, zajišťovat mu dostatek vody a v noci bezpečné ustájení. Práce okolo stáda určovala průběh dne a celého roku, byly s ní spojeny i svátky, např. oslava stříže (1S 25). Není tedy divu, že role pastýře byla tak symbolická. Stádo bez pastýře je obraz zanedbanosti, opuštěnosti. Na Blízkém Východě se božstva a panovníci popisují a zobrazují jako pastýři zvířat i lidí. David pasoucí ovce je povolán, aby byl pomazán na krále (1S 16,11). Požehnání stádům dobytka pochází od bohyň drobného zvířectva („Aštart“) (Dt 7,13).² Žalmista oslovuje Boha jako pastýře (Ž 23; 79,13; 95,7; 100,3). Proroci kritizují knížata a krále Izraele jako špatné pastýře (Ez 34,1-31), kteří opustili své stádo; místo nich se zvířat ujímá sám Bůh.

Maso ovcí a koz představovalo důležitou rezervu. Jíst maso jehňat bez nutnosti byl luxus, který si mohla dovolit jen zhýčkaná vyšší vrstva (Am 6,4). Zvíře vedené na porážku vyvolávalo soucit, stalo se symbolem bezbrannosti a nevinnosti Jeremjáše (Jr 11,19) nebo Božího služebníka (Iz 53,7). Ovce byla svému majiteli drahá, a proto byla také cennou obětí Bohu, např. o pesachu. Požívání masa bylo ve starém Izraeli a jiných kulturách Středomoří často vázáno na obětní úkony a místní nebo i centrální svatyně. Tam bylo obětní zvíře zabito proříznutím hrdla a jeho maso snědli ti, kdo je přivedli; část připadla i kněžím.

Kromě užitkových zvířat byli tehdy lidé v úzkém kontaktu i s divoce žijící zvěří. Když se vydali do sousední osady, pronásledovali gazelu a či hnali stádo na pastvu, snadno narazili na lva, pantera či medvěda. Řev lva naháněl strach i těm, kdo byli v úkrytu domova (Am 3,8; Př 22,13; 26,13). Hadi a štíři znamenali nebezpečí na poli i v domě, kobylky ohrožovaly úrodu. Lidé pozorně sledovali život zvířat a často obdivovali jejich nadlidské schopnosti. Starý zákon zachycuje domácí i divoce žijící zvířata rozmanitými způsoby. Staletá či tisíciletá tradice dává mnoha živočichům symbolický nebo mystický význam. Holubice jako průvodkyně bohyň lásky a symbol v jejich chrámech se stala obrazem erotické lásky, osel jako mírumilovné, tvrdě pracující zvíře zase opakem imperiální moci, se kterou byl spojován kůň. Lev byl jednak hrdým průvodcem a symbolickým zvířetem králů, ale představoval i nebezpečí a chaos, jimž bylo nutno čelit. Býk měl kromě své role v každodenním životě tradičně souvislost s božstvy počasí. Hadi a sfingy, hebrejští serafíni a cherubíni, hráli významnou roli jako hlídači chrámu (1Kr 6) a v představách o bozích (Iz 6,1-7).

Ne všechna zvířata sloužila za pokrm. Dnes nám připadá dělení zvířecích druhů na čisté a nečisté zvláštní, těžko pochopitelné (Lv 11; Dt 14). Tento systém spíše „systematizuje“ a legitimuje velmi staré stravovací zvyky domorodců. Zákaz požívat maso mrchožroutů je logický. Kobylky, které se jedly odedávna, nebylo možno zahrnout mezi „nečistý“ hmyz, ale ani mezi ptactvo (mají více než dvě nohy); aby bylo dovoleno je požívat, musela se vytvořit speciální kategorie (Lv 11,21). Zákaz vepřového masa souvisí pravděpodobně s tím, že chov zvířat poskytujících pouze maso nebyl v mnoha oblastech východního Středomoří atraktivní a nestal se tradicí. Při posledních vykopávkách v Izraeli se ovšem díky přesnějším možnostem analýzy stále častěji objevují i stopy konzumace vepřového masa.

Kultura starého Izraele, založená na zemědělství, do značné míry připomíná způsob života a výrobní formy v dnešních odlehlých, nerozvinutých oblastech nebo v zemích současného industrializovaného severu ještě na počátku minulého století. Chov koz, ovcí, hovězího dobytka či oslů i využívání jejich produktů nebo jejich síly – to vše se prakticky nezměnilo. Biblické texty se proto týkají témat, která zůstávají aktuální, např. kdy smí být tele odebráno krávě. Na mnoho dnešních otázek však v Bibli odpověď nenajdeme, neboť mocenský vztah lidí ke zvířatům je dnes na celém světě zcela jiný než v biblických dobách na Blízkém Východě. Přestože Boží výzva „podmaňte si zemi“ v době vzniku biblických textů neznamenala, že lidé smějí zacházet se zvířaty svévolně, přesně to se stalo: Vláda lidí nad zvířaty se rovná vykořisťování až na samu hranici vyhubení. Genese (1,28) přitom nebyla motorem tohoto vývoje, ale nebyla ani jeho brzdou. Dnes stojíme na konci dějin podrobování zvířat, nikoli na jejich začátku. Zároveň ještě nikdy nebyly naše vědomosti o zvířatech tak hluboké. Etologie, zabývající se chováním živočichů, od 60. let odhaluje větší podobnost mezi chováním člověka a zvířete, než bylo kdy myslitelné. Na rozdíl od ještě nepříliš dávných desetiletí není dnes chování zvířat vykládáno jako prostě „instinktivní“. Homo sapiens není v mnoha směrech tak jedinečný, jak si dlouho myslel. Těmito zásadními posuny jsou ovlivněny filosofické a teologické debaty právě tak jako témata vědeckého bádání o starověku.

I otázky, které nás napadají při četbě biblických textů, jsou dnes jiné než před sto lety. Co mají člověk a zvíře společného, čím se od sebe liší? Jak si Bůh původně představoval jejich vztah a jak se tento vztah od stvoření světa změnil? Jakou odpovědnost má člověk vůči zvířeti, je-li v jejich vzájemném vztahu nadřazeným partnerem? V následující úvaze se budu zabývat známými i méně známými texty Starého zákona.

II. Vztah mezi pozemšťanem a zvířetem (Gn 2,18-25)

Druhé vyprávění o stvoření světa (Gn 2) se na rozdíl od prvního (Gn 1) soustřeďuje na stvoření pozemšťana Adama a na jeho potřeby. Adam je předmětem Boží péče a starosti. Bůh mu zajišťuje potravu – plody stromů ve velké zahradě. Ale jídlo samo nestačí, neboť pozemšťan je tvor společenský. Bůh vidí, že samota Adamovi nesvědčí. Tady mají pomoci zvířata, dobytek, ptáci, divá zvěř. Bůh je stvoří, Adam je pojmenuje, a tím si je přivlastní. Ale nejsou pro něho tím pravým protějškem, neposkytují mu podporu na jeho vlastní úrovni, nemohou zahnat pocit osamění. Úspěšný je teprve druhý pokus, stvoření lidské partnerky – muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého, jsou si rovni (hebr. kenegdo).

V tomto vyprávění hrají zvířata významnou roli. Jsou stvořena hned po pozemšťanovi (adamá znamená země, půda) a pro něho, z téže země. Ale rozdíl přetrvává a rovněž nedostatečnost, neboť sociálního cíle není dosaženo. V tomto příběhu člověk a zvíře spolu nekomunikují, a i Bůh komunikuje výhradně s pozemšťanem.³ Zvířata, jak řečeno, nezaženou samotu. Žádný z biblických textů tento fakt nevyvrací. Jakkoli blízcí si mohou člověk a zvíře být, jakkoli silný může být jejich vztah, pozemšťanovi společnost zvířete nestačí, nepřináší mu jako společenskému tvoru pravé naplnění.

III. Člověk a zvíře jsou blízcí příbuzní (Gn 1,24-31)

Zatímco druhý popis stvoření světa zasazuje pozemšťana Adama do jasně pochopitelného světa rostlin a zvířat, stvořeného speciálně pro něho, první popis (což je spíše mýtické vyprávění než hymnus) se zaměřuje na „celý svět“ od jeho prapočátku. V jeho středu nestojí společenský tvor člověk, nýbrž člověk jakožto druh, species, součást kosmu a regenerace života. Stvoření světa rostlin a zvířat se odehrává před stvořením lidí. Bůh sám označuje své dílo za dobré. A sám zvířata ve vzduchu a ve vodě oslovuje a vybízí je, aby se rozmnožovali (Gn 1,22). Po nich tvoří šestého dne všechna zvířata na zemi. A téhož dne, hodně dlouhého dne, tvoří Bůh lidi, kteří se budou muset se všemi těmito pozemskými zvířaty dělit o zemi i o potravu. Lidé se mají živit plody, zvířata „veškerou zelenou bylinou“, všichni jsou tedy vegetariáni. Bytosti stvořené šestého dne jsou blízce příbuzné. Izraelská tradice nedefinuje lidské bytí jako od prvopočátku bytostně odlišné od zvířat. Lidé i zvířata jsou si coby stvořené bytosti rovni, což se týká i smrti, jak zdůrazňuje ještě Kazatel (3,19-21), navracejí se v prach, neboť má-li pokračovat život druhu, je smrt jedince nutná. Člověk a zvíře jsou podrobeni zákonu trvalého plození a rození (toledot, Gn 2,4).

IV. Člověk, podobný Bohu, má vládnout nad zvířaty (Gn 1,28 a Ž 8,5-9)

Nicméně i první vyprávění o stvoření zmiňuje rozdíly mezi člověkem a zvířetem navzdory jejich biologické příbuznosti. Pouze lidem, nikoli zvířatům, Bůh požehná a vyzve je, aby se rozmnožovali (Gn 1,28):

„Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji (kibbešuha)⁴ a panujte (uredu) nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

O násilí a vykořisťování se tady ani v obsahově příbuzném Žalmu 8,7-9 nemluví, panováním je asi míněno spíše paternalistické, zodpovědné vládnutí. Příkaz „učinit zemi plodnou“ dává nicméně právo vyhánět a zabíjet divokou zvěř a „panování“ zahrnuje využívání zvířecích produktů a zvířecí síly. Po potopě k tomu přibude právo jíst maso (Gn 9,3); v tu chvíli se člověk stává pro zvířata hrozbou. Jeho vládu nad světem zvířat opravňuje podle textu jeho podobnost Bohu, kterou zvířata nemají. Kauzalita této souvislosti není zcela jasná, ale zdá se, že jde o „biologii“: Člověk je příbuzný nejen se zvířaty, nýbrž i s Bohem; „jen maličko [...] není roven Bohu“ (Ž 8,6). I když člověk není v prvním příběhu o stvoření světa představen jako jeho vrchol – korunou Božího díla je totiž ustanovení a posvěcení sabatu (Gn 2,2-3) –, nadřazenost člověka nad zvířetem vyplývá z příbuznosti Boha a člověka. Obvyklá formulace, že člověk je obrazem Božím (imago Dei), je vzhledem k dějinám náboženství udivující: dávný Orient a starý Egypt dávaly totiž tradičně bohům kromě lidské podoby často i podobu zvířat. I v biblických textech najdeme četné zmínky o blízkosti mezi zvířetem (lev, býk, had, sup, holubice) a božstvem. Celkově však starozákonní tradice podobnost zvířete a Boha nezdůrazňuje.

V následujícím textu chci ukázat, kde jsou ve starozákonní tradici záchytné body umožňující vidět svět zvířat méně antropocentricky.

V. Respekt ke zvířatům

Genese 1-2 je shrnutím zkušeností a představ, se kterými se setkáváme ve všech spisech Starého zákona. Je důležité nečíst je současnýma očima, neměřit dnešním metrem. Civilizační pokrok ve starověku vyžadoval mj. boj s divou zvěří, která ohrožovala dobytek, základ existence lidí. Stáda ovcí a koz jim poskytovala mléko, maso a materiál na teplý oděv. Hovězí dobytek byl pracovní silou, zejména při orbě. Osli byli nepostradatelní pro převoz těžkého zboží a také jako jízdní zvířata. Kráva a osel byli tudíž takříkajíc členy širší domácnosti. Podle zákona měli nárok na jeden volný den týdně (Ex 20,10; 23,10; Dt 5,14). Jiné předpisy se snaží omezit týrání zvířat, jistě hlavně proto, že je nesmyslné zanedbávat nebo nechat hynout zvíře, které je cenným majetkem. Nicméně ne vždy je důvodem těchto zákonů pouze racionální starost o majetek. Je rovněž zapovězeno ohrozit život zvířete nebo jeho reprodukční schopnost. Ať je zvíře nebezpečným nepřítelem nebo každodenním společníkem, ve styku s ním je nutno zachovávat respekt. To je dáno mj. tím, že mnoha živočišným druhům se připisovala nadpřirozená moc. Proto také rodiče ve starém Izraeli rádi dávali dětem zvířecí jména, např. Ráchel (ovce) nebo Šáfan (daman). Žádné zvířecí jméno se nepoužívalo jako nadávka, poněkud horší pověst měl jedině pes.

VI. Námitka proti antropocentrismu pradávných pověstí – Bůh jako pán divokých zvířat

S opačným modelem, než je antropocentrický pohled příběhů o stvoření světa nebo Žalmu 8, se setkáme v Žalmu 104 nebo v Božích slovech v knize Jób (38-39). Tyto texty prohlašují, že divokým zvířatům náleží v řádu stvoření místo na člověku nezávislé (Ž 104,18), že mají právo na existenci bez ohledu na svoji užitečnost pro člověka, že žijí a mají žít podle vlastních, nikoli lidských pravidel. Zvláště zřetelné je to v případě divokého osla a pratura⁵ (Jób 39,5-12), jejichž způsob života je vylíčen jako přímý protiklad života domácího osla nebo tura, kteří pracují pro člověka. Jestli jsou poetické obrazy v druhé části Boží řeči (Jób 38,39-39,30), líčící Boha jako pána (divoké) zvěře, přímou kritikou Geneze 1,28, protože popisují a obhajují omezené panování člověka nad zvířaty, to je těžko doložit. Jisté je, že mudroslovné knihy kladou při líčení vztahu mezi člověkem a zvířetem jiné akcenty než příběhy o stvoření. V knize Přísloví najdeme dokonce text o stvoření světa (Př. 8,22-31), který stvoření člověka zcela vynechává.

V Božích promluvách v knize Jób je svět divokých zvířat popsán jako lidem nepřístupný. Bůh, pán těchto zvířat, je jejich pastýřem a zároveň živitelem. Středověké miniatury jej zobrazují jako nadpřirozenou bytost, která dominantním gestem obou paží pozvedává dvě zvířata. Na židovských pečetidlech vidíme zobrazení vládce divokých koz a pštrosů, ale ikonografická tradice je ještě mnohem starší a zachycuje široké spektrum zvířat. Aspekt zkrocení, ve výtvarném umění převažující, je v J 38 a 39 méně zřetelný, o to více jej zdůrazňují následující kapitoly 40 a 41, zpodobující Boha v návaznosti na egyptskou tradici jako Hóra a bojovníka proti hrochovi (behemot J 40,15) a krokodýlovi (leviatan J 40,25).⁶

VII. Schopnost zvířat rozpoznat Boha

V knize Numeri (22,22-35) se vypráví o Bileámovi a jeho jasnovidné oslici, která má k Bohu lepší kontakt než věštec a snaží se svému majiteli zachránit život; ten jí však zpočátku odplácí jen ranami. Starý zákon často předpokládá (podobně jako mnohé egyptské hymny na slunce a četná zobrazení), že zvířata znají svého Stvořitele, že mají nadání poznat Boha (Jób 12,7-10):

„Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“

Pozorováním zvířecího světa mohou lidé získávat moudrost a vhled do Božího řádu (Ž 104,21; 147,9). Zvířata – na rozdíl od lidí – respektují pravidla stvoření, daná Bohem a životu prospěšná. Nezapomínají, že Bůh je živí, a chválí ho za to (Iz 43,20; Ž 104,21; 147.9; 148,10; Jób 38,41). „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja!“ (Ž 150,6) – tak končí žaltář.

Jsou zvířata zbožná? Moderní odpověď závisí na definicích – co je náboženství, co znamená být zbožný? V biblické tradici to znamená respektovat nadpřirozenou moc, která stvořila svět, a v životě se k ní vztahovat jako k orientačnímu bodu. A biblické texty dosvědčují, že v tomto smyslu jsou zvířata zbožná. Jejich vztah k Bohu se zdá být (jako v případě Bileámovy oslice) méně zastíněn nebo zatemněn jejich vlastními zájmy, než je tomu v případě lidí.

VIII. Shrnutí

Antropocentrismus významných biblických textů, v nichž jsou zmínky o světě zvířat, nelze popřít. I to je mimo jiné důvodem, že v ježíšovském a raně křesťanském poselství není svět zvířat speciálně tematizován. Jak se k této skutečnosti staví křesťané? Je člověk, jak na začátku Tóry udává Gn 1,28, skutečně jediná bytost, která si smí dělat nárok na to, být obrazem Božím? A pokud ano, jaká práva a povinnosti lze z toho dnes – na rozdíl od doby vzniku biblických textů – vyvozovat? Hledáme-li odpověď na tuto významnou otázku, měli bychom si při nejmenším všimnout i méně antropocentrických textů Starého zákona.

Z časopisu Concilium 2022/4 přeložila Helena Medková