Jste zde

Středa 32. týdne v mezidobí, cyklus 1

autor: 

Vládnout nebo sloužit; vděčnost Boží slávou

L 17, 11-19

Škoda, že se tento Lukášův úryvek téměř napořád vykládá jako svědectví Samaritána o chalkedonsky chápaném božím synovství Krista Ježíše. Tak neuvažuje víra, ale ideologie. Ti, kteří usilují vládnout aspoň na farní úrovni, měli by naslouchat božímu slovu dvojnásob pozorně. Kdyby s dobrou vůlí anebo aspoň se zvědavostí naslouchali, nepřeslechli by v celém tom dnešním svým způsobem napínavém čtení veledůležitou zvěst: Kdo je malý, toho čeká milosrdenství. Jenže místo toho jsme svědky, že staronoví páni a leckdy vůbec ne šlechtici ducha se přesto perou o to, aby mohli vládnout, aby mohli být větší než druzí, nebo hlavně mocnější než ti druzí. Inu, boží slovo nemá moc posluchačů. Ani mezi svými vlastními profesionály. Kdekdo tak vzkazuje milému pánubohu: lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Tohle pokušení - místo Kristem doporučované služby raději vládnout - najde ucho u každého z nás, nejen u těch, kteří jsou nebo před časem byli pozváni do církevních postů. Kdokoli panuje, panuje z Božího pověření, anebo panuje svévolně; jiná varianta není. Obojí ovšem spadá pod boží soud, velice přísný a nikoli nestranný soud. Náš Bůh se totiž solidarizoval s těmi ovládanými.

Toužíme-li po milosrdenství (a každý máme dost důvodů proč se utíkat právě k milosrdenství, a ne k boží spravedlnosti), berme to boží slovo vážně. Dobrovolně se zařaďme mezi ty malé. A jestliže nás postihne nějaká úloha v církvi, zůstaňme služebníky, je to bezpečnější. Jsou ovšem i tací, kteří přesto raději zůstanou u kormidla, protože by neradi o něco přišli.

Všech 10 malomocných v našem úryvku Ježíše poslechlo, všech deset si šlo ke knězi o potvrzení, že smí zpátky do společnosti. Všichni ti malomocní a tím i dosud ze společnosti vyloučení tedy poslechli; jenže devět z deseti z nich, zaujati sami sebou a svou změněnou situací, už se vrhají do nově otevřeného života. Jen jeden poslechl jinak: nepovažoval se za nejdůležitější událost roku, a proto nezapomněl při tom na jednu velice důležitou věc: poděkoval.

Jde opravdu o tak důležitou věc? Ježíš ji sám klasifikuje jako Boží slávu. Je třeba se ještě znovu ptát?

Aby nebylo mýlky: Ten uzdravený nepřichází vyznat svou víru v božství Kristovo, o takovém Kristu nemohl mít ani tušení; a kdyby i měl, jistě by takovou představu považoval sám za rouhání, Hospodinu ohnivého keře nemohl konkurovat člověk z Nazareta. Tvrdí-li Ježíš, že jde přesto o slávu Boží, rozuměli mu jeho posluchači tak: uzdravený oslavil Boha vděčnou vírou, že Bůh je natolik dobrý, že jedná i skrze tohoto Nazaretského.

Všimněte si: všichni malomocní volali: „Smiluj se nad námi! Uzdrav nás!" Ale možná to jen tak zkoušeli; nechtěli vynechat žádnou příležitost včetně magických zaříkadel. Jakmile dosáhli svého, už mysleli jen na sebe. (Ježíš je poslal ke kněžím ne z jakési zbožnosti, ale proto, že kněz byl v Izraeli tou úřední osobou, která směla uzdraveného malomocného vrátit do národního společenství; o tom, jestli někdo je nebo není malomocným, o tom rozhodoval v Izraeli s konečnou platností „z moci úřední" kněz.) Také ten poslední se jistě těšil, že bude nadále plnoprávným, že už nebude bílou vránou. Ale kdosi byl k němu laskav, proto se ještě honem vrátil poděkovat. Ten někdo byl jinověrcem, byl pro věřícího Samaritána tabu. A tak svou prostou vděčností vzdal chválu také Bohu toho jinověrce.

Také my se můžeme stát boží slávou. Nemyslím tím, že někoho uzdravíme, ale tím, že podobně jako ten jediný z deseti budeme nahlas vděční nejen nástroji boží uzdravující dobroty, ale i samotné boží starostlivosti o nás. Jednou z vážných věcí, které Ježíš potřeboval naučit své učedníky, je právě to, že za vpravdě lidskými vztahy lze zhlédnout neviditelného Boha. Kdo umí s vděčností děkovat, potkává svého neviditelného dobrodince často, mnohem častěji než ostatní.

Tím však div ještě nekončil. Ten Samaritán zakusil, že v cizozemci (tedy podle tehdy platných pravidel ne-bližním) z Nazareta potkává cosi nezaměnitelně božího. Významný rys boží slávy je přece v tom, že náš Bůh je ten, který se stává zjevným v lidech dobře činících svým bližním. Dokonce i jinak nebo vůbec nevěřících. A tak se děje smiřování, které je snad největší boží slávou.