Úterý 32. týdne v mezidobí, cyklus 1

Přirozenost, spravedlnost a služba

Mdr 2, 23.3,9; L 17, 7-10

První text jako by potvrzoval ten model kosmických vztahů, na který jsme zvyklí: Když budeš, člověče, hrát s Hospodinem při našem ctihodném obchodování fair play, Pán Bůh to musí ocenit a na věčnosti pak dokonce i vyrovná ty účty, které se nějak nezdařilo na tomto světě vyrovnat. Musí to udělat, protože absolutní boží spravedlnost prostě nedovolí jinak a konec konců je tu Bůh právě proto, aby všem těm nespravedlnostem učinil konec. Tak nějak věci rozuměl asi i autor Knihy moudrosti a dodnes na to leckdo rád slyší, dodnes je tohle jeden z kořenů náboženské zbožnosti.

Spolu s poselstvím Lukášovým však vyzní boží slovo přece jen zásadně jinak. Ve službě totiž rozhoduje všechno jiné než spravedlnost. A každý milující rodič dobře ví, že ve svém vztahu k dítěti (a ten vztah je službou, odpovídající hlubinám lidské přirozenosti!) spravedlnost ani nepostrádá, třebaže ten, kdo slouží, je právě ten mocnější, schopnější, mohl by si leccos zařídit. Lidská přirozenost totiž neprahne jen po spravedlnosti, lidskost potřebuje neméně také milování. Člověk je ten, kdo radikálně potřebuje nejen být milován (tuhle potřebu zjišťujeme i u zvířat), neméně potřebuje někoho milovat, tedy někoho, kdo o jeho lásku stojí. A láska se, jak známo, v praxi se spravedlností příliš nesnáší, aspoň zde na světě. Láska ostatně také nebývá rozumná. A díváme-li se pozorně na Ježíšův osud, může dokonce láska i pohoršovat. Tyhle rysy stojí na opačném pólu lidského než rozumnost a spravedlnost. A mezi oběma póly musí panovat v člověku moudré napětí. (Snad i proto se lidé všeho věku raději rozešli i rozcházejí s každým náboženstvím - prý by je o lásku připravovalo. Prý je málo rozumné. Prý straní těm druhým atd. Ztratili tu požehnanou rovnováhu napětí.)

Tyhle rozpory mezi logickými a etickými ideály nejsou na světě teprve od včerejška, nesouvisí s bolševikem ani s konzumismem, na který si začínáme hrát i my tady ve východní Evropě. Do tohoto zápolení o nosné postoje humanity kdysi vstoupil i nazaretský Ježíš, protože už tenkrát byli učitelé, kteří obětovali humanitu vztahů ideálům filozofů nebo teologů, anebo naopak. Ježíš se tedy snaží na své životní praxi ukázat, jak on sám hledá, oč skutečně jde Bohu a oč skutečně jde člověku. Ukazuje to sám na sobě. Nejen vysvětluje v podobenstvích, ale především demonstruje vším, proč žije on sám.

Všimněte si třeba, jak se Lukášův Ježíš odvážně noří do mezilidských vztahů. Navazuje vztahy, které by mu svatopisec Knihy moudrosti nemohl schválit, jsou totiž povážlivě nebezpečné pro neposkvrněnou pověst. Ale Ježíš to přesto dělá. Ne proto, že on si prý může jako synáček Nejvyššího všechno dovolit; tak by mohl argumentovat jen náboženský propagandista, ne však Ježíš našich evangelií, protože všichni svědkové jeho slávy i pádu moc dobře věděli, že tomuto milovanému synu leccos neprojde. Ježíš jde odvážnými cestami proto, že to lidské roste a zraje také díky naději a díky motivaci z prožitku sebepřekonání. Následovat jej znamená pokoušet se o totéž i dnes: spravedlnost milovat, nikoli vymáhat. Láska dokáže vzdát se, je-li to ve prospěch věci.

Myslím, že takhle to zakoušel i Lukáš, když koncipoval záznam svého porozumění euangelion. Vždyť to dnešní Ježíšovo logion je ve skutečnosti ohavně nespravedlivé! Poprávu se můžeme pohoršovat, že ten pán, který se celý den vlastně povaloval, nechá se ještě večer obsloužit někým, kdo celý den dřel. V etickém systému Knihy moudrosti by to samozřejmě nešlo obhájit. Lukášův Ježíš se od té nespravedlnosti vůbec nedistancuje, Ježíš to nepranýřuje, naopak.

Život se v praxi odvíjí naštěstí spíš podle Lukáše než podle řeckého pojetí spravedlnosti. To není nedopatření. Ideálně spravedlivý život se může snít, ale žije se lukášovsky, anebo hůř. I to je zjevením: Ježíš neméně moudře než starozákonní svatopisec tu do očí bijící nerovnost práv a povinností pána a služebníka NEnapadá - to ostatně dokážeme brilantně sami. Ježíš místo toho ukazuje, že pokud své lidské a jen lidské sny chceme přenést i do pravidel soužití v božím království, mýlíme se; kdo to dělá, bude v Království zklamán. V Království platí ta „zvrácená" logika požehnaného pláče, blahoslavené chudoby, oceněné tichosti i ryzosti (čistoty).

Ježíš tím podobenstvím neinstaluje nějakou svévoli karikující ideály; říká svým postojem i praxí, že tyhle prý pohoršující rozdíly mezi lidmi jsou, ale jsou nedůležité. Bylo by proto osudnou chybou, kdyby služebník považoval za jisté, že se karta jednou obrátí a on sám jednou svému dosavadnímu pánu hodí svou službu na hlavu a všechnu tu námaho i trpkost mu naservíruje i s úrokem. Kdo potřebuje tohle, zcela určitě kormidluje své životní umění jinam než do Království Krista Ježíše. Ježíš tu dnes vysvětluje, že blaženost toho služebníka tkví v umění být dobrým (věrným, spolehlivým) služebníkem. Tohle umění je totiž uměním ne méně výsostným než umění být dobrým pánem.

Dokud kdo nedokáže přijmout svou reálnou pozici na světě, pokud potřebuje být stále jen někým jiným, než je či smí být, pak hledá chiméry, hledá pevnou půdu pro základy domu v tekoucích píscích. Jen pokud sám sebe přijmu takového, jaký jsem, sám se smířím se sebou, mohu zakusit to závratné, že mne někdo miluje už dnes, kdy jsem nepůvabným služebníkem šťastnějších pánů. Toto je boží strategie s člověkem ukázaná na Ježíši a jeho nejbližších.

Všimněte si: o Ježíši vyznáváme, že je spásou, záchranou smysluplnosti lidské existence i ve světě tak nespravedlivém, jaký známe. Vyznáváme to přesto, že on sám nebyl v životě příliš úspěšný, dokonce ani v těch oblastech, pro které vědomě žil. Nestihl nic dokončit, například výuku svých učedníků; tím méně by stihl zajistit svému započatému dílu ve světě trvalost, např. založením církve. Pak tedy ani v jeho životě nešlo především o dílo, ale o kvalitu vztahů. Bylo například třeba ukázat, že má-li být vzkříšený člověk jednou blažený, musí zde pro někoho žít, to nové stvoření potřebuje staré kořeny, potřebuje vztahy k ostatnímu stvoření. Bylo například třeba ukázat, že všechny dílčí nezdary v budování mezilidských lásek mohou být v posledku zhojeny, pokud tu funguje vztah důvěry k Otci všech těch lásek.

Proč tedy vůbec čteme ještě i my to prvé sapienciální čtení? Dík starému modelu pochopíme lépe ten nový. Napětí mezi zvěstí jednoho a téhož Ducha svatého (jak věříme) z různých koutů lidské skutečnosti nám pomůže vyhnout se ideologickým zkratům, mělčinám náboženských systémů, vyrábění model podle vlastního vkusu, anebo výrobě kýčů božího království podle svých infantilních představ. Má pravdu Petr: cokoli bylo napsáno, bylo napsáno pro naše poučení.