Slavnost Krista Krále A

OLM: Ez 34, 11-12.15-17; Mt 25, 31-46;

Soud připravujeme my sami (1996)

Když člověk s dnešním povědomím elementárních práv člověka poslouchá toto evangelium, možná mu bleskne hlavou: co je to za divnou spravedlnost? Může snad někdo za to, že se narodí ovcí a někdo že patří mezi kozly? Nestvořil obojí týž Pán a Bůh? Jak to tedy přijde, že někdo je souzen za cosi jako barvu kůže, a že potom na levici přijdou an bloc jedni a na levici ti druzí?! Ale vzápětí okřikneme sami sebe, že tak se přece s Hospodinem nemluví, tedy vychovaný člověk tak nemluví. Je to škoda, protože ovzduší pravdy patří k potřebám dneška ne méně než rovnost práv. Možná bychom potom poslouchali to čtení s jinýma ušima. A nejen dnes; už pro Jóba bylo požehnáním, že se odvážil nehasit námitky svého rozumu. Dozvěděl se pak pro žíznivé srdce mnohem víc, než kdyby se tak říkajíc Hospodinu nepostavil. Skutečně: musíme se naučit dívat kolem sebe, abychom správně slyšeli.

Ezechiel hovoří na téma král v exilu, kde byl král Judy už jen vzpomínkou. Poslední vrstvy božího lidu byly kvůli násilné asimilaci už přesídleny do jiné kultury, do jiného náboženství, žili tam bez chrámu, bez obětí, bez národních hrdinů a bez krále. Zdálo by se, že potřebuje tento zkomírající zbytek božího lidu především pevnou mocenskou oporu v králi, v králi mocnějším než byl ten poslední, který byl nepřítelem zajat a potupen. Politologové by tvrdili, že ten lid potřebuje někoho, kdo by jej konečně representoval. Ezechiel mluví o pastýři: boží slovo volá pastýře, ne krále. To už ostatně tvrdil před staletími jiný prorok, Samuel.

Dodnes je v církvi málo pastýřů a mnoho nápadníků pro královský trůn, anebo aspoň stoličky v jeho blízkosti. Nechme tedy promluvit Ezechiela o tom, co vlastně potřebuje lid v nouzi, lid sice spokojeně obsluhovaný co do civilní spotřeby (v Babylónii nebylo zle po této stránce ani bývalým cizincům), ale lid bez vůdců. Ať už se takové pozici říká královská anebo pastýřská, vyžaduje boží slovo od nositele jednoduchý a zároveň obtížný úkol: aby přivedl zpět k ostatním ovce, které se v pošmourném čase, jak se tam říká, snad zatoulaly a nakonec ztratily orientaci.

Jde tedy opravdu spíš o funkci pastýře než o kralování: Ten v čele má přivést zbloudilé zpátky, nikoli jim vládnout. Pastýř je ten, který vrací zpět ke stádu, bez ohledu na to, kdo vlastně ten rozptyl zavinil, zda svéhlavost kozlů či tupost ovcí. A dělá to nejen proto, že je takovou službou pověřen kýmsi kompetentním, dělá to proto, že ty ovce i kozly má skutečně rád. Kdyby ten Ezechielův pastýř kázal svému stádu o spravedlnosti a mravnosti, neřkuli o dokonalosti, dávno by neměl co pást. Kdyby sám žil jen ze spravedlnosti a spravedlnost vymáhal, dávno by už tak nevděčného řemesla nechal.

Matoušův text zajímavým způsobem nechává prorůstat kralování a pastýřství. Ten takzvaný král Ježíšova podobenství prozrazuje, že uvažuje jaksi postaru, uvažuje pastýřsky: Rozdělí stádo například. Ač titulován jako král, ten král vidí pastýřsky, nikoli mocensky.

Také náš Kristus Král je naštěstí v hloubi srdce pastýřem. Zůstane jím naštěstí i tehdy, kdy dosedne na trůn. Ten pastýř se vždycky napřed postará o ty slabší, tak to patří k tomu řemeslu, k pravému pastýřství. (Pokud takové tendence člověk nemá, je podle slov evangelia v nejlepším případě pouhý nájemník, někdo hospodářem pouze za výdělek najatý, ten ručí jen za případné škody, nikoli za budoucnost stáda; v horším případě může jít - opět slovy evangelia - o zloděje, který jen klame kostýmem a iluzemi.) Pravý pastýř má oči právě pro ty slabé a ty toulavé; na ty tučné a spořádané dává také pozor, ale pro ty slabé, pro ty se exponuje, pro ty sám sebe riskuje.

Ten náš král, kterého dnes máme liturgicky slavit, je naštěstí svým založením pastýř, dobrý pastýř, sám se k tomu zaměření svého srdce nahlas hlásí. Jeho kralování se natolik liší od zvyklostí světa, že rovnou říká: není z tohoto světa. Marně proto oživují jeho reprezentanti to nebo ono ze světského kralování, třeba i nakrásně spravedlivého kralování.

A také pro nás nikoli krále je tu cosi z radostné zvěsti: ani my nemusíme být dvořanstvem s nějakou umělou dvorní etiketou, my naštěstí smíme být stádem, o které se stará jeho pastýř.

Starost, zda jsme se nenarodili kozly, zda nejsme předurčeni na levici už dnes, to je starost falešná. Podobenství říká naprosto nedvojsmyslně: Nezáleží, kdo se jak narodil, na jaké předky se může odvolat. O tom, zda patří na levici nebo na pravici, o tom si rozhodujeme během celého života my sami, každý za sebe. Tohle naznačuje i sama forma podobenství, znovu a znovu jmenující celé řetězce všedních příležitostí buď zahazovaných nebo přijímaných. Poslední třídění stáda není žádným svévolným rozhodnutím všemocného krále, který může trestat stejně okamžité zakolísání jako odměňovat licoměrné úsměvy. Tříbení stád se děje po celý život jednotlivce, každý se svými afinitami a svou necitelností či povýšeností sám rozhoduje o tom, kam tíhne jeho srdce. Děje se to naším soucítěním, naším uměním identifikovat se s tím, s čím se identifikuje pastýř. To právě on určuje, která ze stran se považuje za pravou a která za levou. Ale my sami rozhodujeme, kde se nám chce žít.

Toto jsou jeho kritéria předem oznamovaná všem: Mně jste učinili to, co jste dokázali nebo nemínili dokázat učinit těm zatoulaným navzdory pošmournosti času.

Každá doba církevních dějin má i takové, kterým taková obyčejná pastýřská čest nestačí, potřebují víc, potřebují panovat. Myslím, že takoví by si raději neměli začínat právě s Kristem Ježíšem. Jsou přece jiní spasitelé lidstva, někdo zachraňuje moudrostí, někdo jógou, někdo zachraňuje mocí duchovní nebo světskou. Náš Pán je ten, který pastýřskou hůl neodkládá ani na královském trůně, a my se do blízkosti toho trůnu dostaneme jen tak, že mu jeho přesvědčení nebudeme vyvracet, ani poopravovat, ale naplňovat.