Katolíci a letniční: přesto vedeme dialog

Dne 22. ledna 2024 zveřejnil vatikánský deník L'Osservatore Romano v souvislosti s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů článek kolumbijského teologa Juana Usmy Gómeze, vedoucího západní sekce vatikánského Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů.¹

Letniční pastor na synodě

Skutečnost, že letniční pastor byl „bratrským delegátem“ na shromáždění biskupské synody v roce 2023, byla bezprecedentní: stalo se tak poprvé v historii synody. Nevídané bylo také to, že jako jediný z bratrských delegátů pocházel z globálního Jihu. Bezprecedentní bylo, že se jednalo o uznávaného letničního teologa, spisovatele, hudebníka a emeritního předsedu Církve Letnic (The Church of Pentecost) v Ghaně, která je přítomna ve 140 zemích: pastora Opoku Onyinah. Bezprecedentní bylo, že přestože se jako první letniční zúčastnil tiskové konference ve Vatikánu, nebyly mu položeny žádné otázky. Je ovšem možné, že jeho projev, v němž se zmínil o důležité práci na rozlišování a o „pokorném a zralém postoji katolické církve, schopné otevřít se účasti dalších křesťanů na synodálním shromáždění“, byl pro různé noviny vyčerpávající. Je však třeba říci, že jeho úvahy měly značný ohlas mezi letničními vedoucími v různých kontextech.

Přestože si toho většina nevšimla, účast pastora Billyho Wilsona, předsedy Světového letničního společenství, na ekumenické modlitební vigilii na Svatopetrském náměstí (30. září 2023) a přítomnost letničního delegáta v průběhu celého synodního shromáždění 2023 jsou důležitými událostmi. S výjimkou účasti spolupředsedy katolicko-letničního dialogu na několikadenním Velkém jubileu roku 2000 se musíme vrátit do roku 1964, na čtvrté zasedání II. vatikánského koncilu, abychom zaznamenali účast letničního pastora (tehdy to byl David du Plessis) nikoli jako oficiálního pozorovatele, ale jako „hosta Sekretariátu pro jednotu křesťanů“. Na druhou stranu by čtenář mohl namítnout, že „vztahy mezi katolíky a letničními byly vždy problematické a téměř nikdy srdečné“; přesto katolíci a letniční žijí vedle sebe ve všech zeměpisných šířkách.

Mezinárodní dialog: recepce a vývoj

Zdá se, že zůstávat bez povšimnutí je také jednou z charakteristik Mezinárodního katolicko-letničního dialogu. Exponenciální růst počtu letničních a charismatiků – z 0 na 600 milionů během jednoho století – neprospěl šíření výsledků dialogu, který probíhá již pět desetiletí. Zdá se, že ani jeho cíle, jimiž jsou podpora vzájemného respektu a porozumění, vyjasňování nedorozumění a dialog o spiritualitě ve světě, který žízní po Bohu, se u široké veřejnosti příliš neujaly: společná práce katolických a letničních teologů sotva přitahuje pozornost katolických a letničních pastorů; ani akademici a profesionální ekumenici neprojevují zvláštní zájem, protože se zdráhají uznat vývoj jakékoli formální letniční reflexe; a co liturgisté, kteří považují spontánnost, emocionalitu a chaos za základní a jedinečné charakteristiky letničních slavností? A katoličtí věřící: ti, kteří změnili příslušnost, protože se zřekli své víry, ti, kteří jsou v otevřené opozici vůči letniční spiritualitě, ti, kteří mají zraněnou paměť a v reakci na rozšířené protikatolické nálady si vypěstovali protiletniční nálady.

Zasedání probíhajícího dialogu v roce 2023, které se poprvé konalo v Africe, v letničním kongresovém centru (Pentecostal Convention Centre, Gomoa Fetteh poblíž města Kassoa v Ghaně) na globálním jihu, svědčí o probíhající změně. Dialog se nyní nachází v sedmé fázi² své práce na téma „lex orandi, lex credendi“.³ Diskuse v červenci 2023 ukázaly, že toto téma je relevantní pro obě společenství. Existují předsudky, které je třeba vyjasnit, aby se vztahy zlepšily. Dva přednesené příspěvky poskytly cenné podklady pro diskusi.⁴ Použitá metodika předpokládá vypracování odpovědí na věcné otázky. Nejedná se o ignorování rozdílů a obtíží, ale o jejich explicitní řešení. Například na katolické straně byly formulovány otázky týkající se nedůležitosti eucharistie u letničních, kteří si nárokují jako ústřední téma obnovu víry prvních staletí, stejně jako absence odkazu na vztah mezi individuální obětí (Ř 12,1) a jejím vztahem k oběti Ježíše Krista na kříži, která je vyvrcholením všech biblických obětí.

Dialog v kostce

Konstruktivní diskuse o jednotlivých formách slavení je vyvrcholením dlouhého procesu. Kromě prvních dvou fází dialogu, které lze označit za průzkumné,⁵ byly totiž dosud publikovány zprávy o ekleziologii: Perspectives on Koinonia (Perspektivy koinonie/společenství, 1990); o misii: Evangelization, Proselytism and Common Witness (Evangelizace, proselytismus a společné svědectví, 1998); o víře a křesťanském životě: On Becoming a Christian: Insights from Scripture and the Patristic Writings with Some Contemporary Reflections (Jak se stát křesťanem: postřehy z Písma a patristických spisů s některými současnými úvahami, 2006); a o duchovní síle: „Do Not Quench the Spirit”: Charisms in the Life and Mission of the Church („Plamen Ducha nezhášejte“: Charismata v životě a poslání církve, 2016). Současná fáze zahrnuje studium letničních a katolických přístupů k ars celebrandi a hodlá pokrýt následující témata: lex orandi, lex credendi (2018); kerygma/kázání a křesťanský život (2022); slavení/modlitba a křesťanský život (2023); svátosti/svátostnost a křesťanský život (2024). Zpráva bude dokončena během zasedání v roce 2025.

Mezinárodní dialog věnuje stejnou pozornost vývoji vztahů v různých kontextech. V některých případech byl dokonce nápomocen při zahájení nových místních iniciativ, jako je katolicko-letniční pracovní skupina v Brazílii⁶ a iniciativa ve Spojených státech (mezi PCNNA [letničními/charismatickými církvemi Severní Ameriky] a USCCB [Konferencí katolických biskupů Spojených států])⁷; jindy posloužil jako ilustrace probíhajících procesů smíření, jako v případě Polska (Lodžská arcidiecéze).⁸ Přestože byl Mezinárodní katolicko-letniční dialog posílen institucionální podporou Světového letničního společenství (2018), rozhovory se skupinou vedoucích představitelů nových charismatických církví jsou udržovány, ekumenické poslání CHARIS⁹ je znovu potvrzováno a výměna mezi charismatickými a letničními společenstvími v různých kontextech vzkvétá, letniční křesťanství je nadále vnímáno jako zdroj nejistoty nebo dokonce jako „hrozba“. Pouze ti, kdo přijímají letniční charismatickou spiritualitu, ji vnímají jako zdroj obnovy, znovuobjevení nebo „nové duchovní mízy“. Zbývá ještě mnoho práce, aby, jak často opakuje papež František, byla „proudem milosti“ pro všechny.

Duch Letnic

„Církev potřebuje své věčné Letnice; potřebuje oheň v srdci, slova na rtech, proroctví v pohledu. Církev musí být chrámem Ducha svatého (srov. 1 Kor 3, 16-17; 6, 19; 2 Kor 6, 16), to znamená naprosté duchovní čistoty a vnitřního života“ (Pavel VI., generální audience, 29. listopadu 1972). Znovuobjevení společného „ducha Letnic“ je pro katolíky a letniční naléhavé. Obnovení lukášovské tradice, která potvrzuje ústřední roli Ducha svatého v misii, a pavlovského učení o obnovující síle uplatňování charismat pro budování církve poskytne klíč ke vstupu do tohoto „proudu milosti“.

Dialog může katolickým teologům ukázat, že letniční teologická reflexe zdaleka není naivní a že akademicky postupuje v různých kulturních kontextech. Letničním teologům může objasnit, že i katolická teologie obsahuje sílu Ducha pravdy a je schopna se vzájemně ovlivňovat s novými teologickými metodami. Úvahy probíhajícího dialogu mohou být užitečným nástrojem pro liturgisty zabývající se letničními rituály, vyžadují však jejich angažovanost při studiu letniční hymnologie, která tím, že vstoupila do dnešního katolického rituálu, určitým způsobem přispěla k zapojení letničních konstitutivních prvků do katolické tradice. Doufáme také, že tato fáze dialogu může naznačit, jaký je stav a co je možné dělat s „počínající sakramentalitou“, která je charakteristická pro klasické letniční a na kterou se odvolávají známí letniční autoři.

Duch, církev a křesťané

Jsme-li přesvědčeni, že, jak uvádí svatý Augustin ve svém komentáři ke čtvrtému evangeliu, „nikdo nežije z Ducha Kristova, leda Kristovo tělo“ (Augustin, In Ev. Io. 26, 13), pak nám věrné přilnutí k církvi umožní osobně i kolektivně se těšit z životodárného působení Ducha svatého, ať už skrze připomínání, rozlišování a vyučování (J 14, 21-26); nebo skrze misii (J 4, 10; Sk 1, 8) a budování, posvěcování a oživování Kristova těla (1 Kor 14; Gal 5); nebo skrze proroctví (Sk 2, 17-18; 1 Kor 14, 1, 39) a učení (Řím 12); jednak skrze rozmanitost charismat a služeb (1 Kor 12, 4-5).

Pavel se Efezanů ptá, zda přijali Ducha svatého, když se stali křesťany. Záhadnou odpověď nacházíme v knize Skutky apoštolů: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ (Sk 19, 2). V dnešní době bychom těžko hledali někoho, kdo o Duchu svatém nikdy neslyšel, nicméně jeho působení a přijímání je příčinou otevřených sporů mezi křesťanskými společenstvími... Duch svatý je však duší církve, tvůrcem jednoty. Přesto mezi katolíky a letničními pokračuje dialog!

Přeložil a poznámkami doplnil Martin Vaňáč