K čemu je v postmoderně užitečná spiritualita

Spiritualita je soubor pravidel, jak efektivně duchovně žít. Něco jako nepsaná pravidla hry, uložená „v krvi“, a zároveň know how duchovního života.

Duchovní život ovšem není návod k takové nebo onaké zbožnosti, ale je to jedna z přirozených dimenzí lidského života. Dokonce patří k těm rozměrům, které člověka dělají člověkem:

Mnoho lidí žije lidsky a o duchovním životě nemá ani zdání. To ovšem neznamená, že je docela jedno, jestli se jejich duchovní život kultivuje nebo ne:

Trvalo mnohé generace, než si lidé uvědomili, že zuby je výhodné občas čistit. I bez čištění zubů mohli lidé kousat, ale neopečované zuby nebyly vždycky funkční.

Bez uvědomělé spirituality lze žít i věřit. V komplikované době kulturního zlomu je to však otázka přežití lidskosti. Zůstat člověkem je objektivně stále těžší a těžší.

Duchovní život je především život člověka

Akademik Charvát, významný lékař minulých desetiletí, napsal, že život je v takovém systému, který se dokáže učit, adaptovat se na vnucené existenční podmínky a postarat se o přetrvání vlastního druhu.¹

Dnes po zkušenostech s obtížemi kolem imunity v souvislosti s transplantací orgánů a také s AIDS bychom přidali k Charvátově definici další podmínku pro živý systém: jeho adaptabilita je schopna  dynamické rovnováhy s imunitou.

V pojetí křesťanů představuje boží Duch přímo princip každého života.² Živým se stane to, na čem spočine stvořitelský duch, anebo co je ze smrti spaseno do stavu života a plodnosti.³

Kde odejme (stvořitel) svého ducha, nastane smrt, kde duch spočine, obnovuje tvář země, říká Žalm i Petrovo kázání.⁴

Teolog Moltmann⁵ považuje za živé to, co nějak komunikuje s okolím silou Ducha božího, silou investovanou do stvoření. Komunikací Moltmann rozumí nejen pouhý přenos informace, ale také vzájemné sdílení.

Pokud k tomu potřebuje boží stvoření specifickou sílu Ducha božího, takové stvoření žije duchovně. ⁶

Přenos informace patří svou podstatou mezi fyzikální procesy, stejně jako informace sama je měřitelný a fyzikálně ovladatelný jev. Až právě charakteristické sdílení, jakási mimoslovní forma dialogu, dělá z  toho informačního procesu faktor života.

Tak navazuje Moltmann na mnohem starší učení židovského teologa Bubera. ⁷ Buber se na základě biblických textů domnívá, že duch (ruach) je ono životodárné „mateřské“ prostředí, kde se i dosud jen věc oslovením stane živou, dialogu schopnou. Kde takové prostředí není, věci (a dokonce i lidé) zůstávají „jen“ objekty (předměty), kde pokus o komunikaci končí jako manipulace.

Před každým z nás stojí úkol pečovat o dynamickou rovnováhu mezi imunitou (nezávislostí, nedotknutelností) a adaptabilitou (přizpůsobivostí se novým podmínkám) a také o to, abychom svoji tvořivost a chuť žít, radovat se, uzdravovat, smiřovat se sdíleli se svým okolím – nejen lidským, ale především s tím lidským a také s božským. Tohle úsilí je třeba nějak sofistikovaně organizovat a maximálně zautomatizovat.

Životní styl

Na každého z nás klade povinnost sloužit rozvoji svého vlastního života trochu odlišné požadavky. Každá a každý jde na život trochu jinak. Něco z toho umění lze odkoukat, něco zůstane jen originálem.

Jednak máme každý jiné genetické předpoklady, jinou životní zkušenost a jiné zásoby energie, jednak máme před sebou trochu odlišné povinnosti i nároky, které na kvalitu života klademe.

Úspěšně sladit všechny ty vstupy do akceschopných postojů je hodně pracné. Proto co možná nejvíce přípravných rozhodnutí pro všechny typické situace jakoby „automatizujeme“, svěřujeme jejich optimalizaci našemu nevědomí.

Pokud se takové životní zkušenosti ukládají spořádaně, vznikne z nich postupně životní styl, soubor z největší části už nevědomých postupů, které dovolí odlehčit závěrečná nebo netypická rozhodnutí v našem vědomí.

Díky osvědčenému životnímu stylu každý z nás jakoby instinktem rozumí, jak se v různých situacích chovat. Naše vědomí se potom může věnovat případům sporným nebo složitějším.

Člověk se chová podle instrukcí nevědomí, jedná podle vědomých instrukcí.

Životní styl je podmíněn vlastnostmi osobnosti i kulturním prostředím.

Dnešní kultura se rozpadá a také životní styl je stále vzácnější, protože naše zkušenosti z velké části nejsou jednoznačné, nebo dokonce zmatené.

Souvisí to především s úpadkem dosavadní kultury (moderny) a se zrodem postmoderny.

Čemu musí čelit současník v postmoderně

Ještě nedávno mohla většina křesťanů žít dobře i bez nějaké spirituality, postačilo jim přizpůsobit se většině a řídit se víceméně děděným životním stylem. Dnes už není křesťanskou ani naše česká společnost, ani evropská.

A také ve sboru už naprosto nestačí mladým přizpůsobit se starým. Cestu musíme hledat sice s ostatními, ale také každý sám.

Jinak musí reagovat muž, jinak žena, jinak vzdělanec, jinak prostý člověk.

Současnému člověku se žije zřetelně obtížněji než lidem před sedmdesáti či padesáti lety:

V některých směrech má mnohem víc možností, proto výkon svobody a odpovědnosti je komplikovanější. Jinde je svazován na mnoho způsobů dříve neznámých.

Současnému člověku to myslí jinak než lidem před sedmdesáti nebo padesáti lety:

setkává se s mnoha událostmi a s mnoha zajímavými kulturami i náboženstvími;

pluralita veřejného mínění hodnotícího události všedních dní budí dojem, jako by bylo vlastně jedno, co si kdo vybere nebo zda si nevybere nic;

předstírá, že na každém tvrzení je něco pravdy;

nesmí se brát tak moc vážně pravda a správnost, nebo rozdíly mezi dobrem a zlem.

Přibývá pocitu existenciální (ne existenční) nejistoty;

Upadla důvěra v instituce a formální autority (tj. někým shora jmenované), protože autority ani instituce nedokázaly čelit společenským katastrofám.

Devalvovaly ideologie, argumentovat nutno spíš metodou Mythos než Logos.

Přišly by vhod existenciální vzory, vzory však chybí.

Upadla role domova - mnoho dětí postrádá citové zázemí, kde se může experimentovat, chybovat a napravovat se.

Pocit zranitelnosti osamělých žene ohrožené do stáda: gangy a nacionální sdružení dají klamný pocit síly.

Obecný nedostatek pocitu jistoty nutí přelstít pocit strachu ze společnosti

předstíráním agresivity, anebo stále silnějšími afektivními prožitky (drogy, sex bez ohledů, egoismus jako právo).

Dřív k životu stačilo pro zdraví udržovat rovnováhu mezi imunitním systémem a adaptabilitou jednotlivce a s někým ze společnosti se sexuálně sdružit a zajistit tak plodnost své individuální i sociální existence.⁸ Dnes to nestačí ani k přežití – viz Afrika. Dnes je k tomu nezbytně nutné zlepšovat komunikaci jednotlivce s ostatními i se světem.⁹

Komunikace může sloužit také jen jako prostředek výměny informací. Pak slouží pouze fyzikálně technickému prostředí člověka, nikoli duchovnímu rozměru jeho existence. Pro duchovní život je nutné, aby komunikací docházelo mezi bytostmi ke sdílení, anebo k dialogu.

Těmi důležitějšími odlehčujícími faktory jsou pro každou osobnost spiritualita a společenství. Pokud takové odlehčující procesy osobnosti nefungují, životní nároky takovou bytost přetíží.

Trvale přetěžovaná osobnost zkolabuje, nebo nasadí obranné mechanismy (cynismus, agresivitu, radikální zjednodušování například agnosticismem).

Výstavba aktuální spirituality

Stavební kameny

Zvyk je železná košile. Toho lze využít nejen k výmluvám, ale také k obraně proti společenské nebo ideové přesile. Takový zvyk nadiktuje prvou reakci jaksi automaticky, další kroky už si stihneme lépe uvážit.

Archaický člověk řešil stres rychlým útěkem. Dodnes při stresu krevní oběh dopuje adrenalinem, třebaže se už utíká jen výjimečně.

Staří Římané vyznávající filosofii stoa považovali ctnost za ctihodný návyk, který zvládne emoce v prvých okamžicích diktované nevědomím.

Odvaha a umění vybírat si sestavu a ráz étosu. Ježíš nepřinesl žádný světový názor, žádný systém nebo nauku. Nový zákon i stará církev v té souvislosti mluvili o cestě. Ježíš vybízí k následování, nikoli ke kopiím jeho činů.

Jak známo, pochválil Ježíš jak toho služebníka, který získal deset hřiven, tak toho, který vytěžil méně, ale těžil.

Každý si má svůj étos vybudovat do spolehlivé nosnosti sám, resp. ve spolupráci s blízkými. Kdo uvěřil evangeliu, ten se zřetelem k evangeliu. Kdo uvěřil ve význam církve, ten se zřetelem k církevní kázni.

Ježíš nabídl uvážit celý vějíř postojů, někdy jsou tam i nabídky protichůdné. Proto nepřednášel Tóru (Zákon) jako v ješivě, ale předkládal podobenství o tom, jak se zachovat v té či oné situaci.

Odvaha k odpovědné svobodě.

Svoboda bez odpovědnosti končí ve svévoli a lidi dělá osamělé.

Odpovědnost bez svobody člověka přetíží a zotročuje.

Jen odpovědná svoboda je prostředím, kde se doopravdy daří objevit umění skutečně lidské lásky (k lidem i k stvořeným věcem).

Láska je nejen krásná a příjemná, ale je jedním z mála prostředků proti strachu, který člověka zotročuje.

Odpovědná svoboda vypadá případ od případu jinak.

Ochota k pravdivé komunikaci s druhými.

Porozumět jinakosti mezi bližními.

Čelit tendenci k nadhodnocování úspěchu a pohrdání bezmocnými, maličkými, zestárlými.

Čelit dočasným ztrátám důvěry, odvahy, ochoty začít znovu dobrou zkušeností se svým společenstvím.

Obnovovat zraněnou komunikaci smířením.

Dovolit působení charismat, darovaných pro rozvoj společenství.

Vážný deficit pokory deklaruje nedostatek umění popravdě ocenit svoje charismata určená ve prospěch druhých i charismata druhých sloužící zase mně.

Odpovědný respekt ke znamením doby (slabiny, pokušení):

Relativizace a zdánlivé zrovnoprávnění všeho – hodnot, zásad, umění a kýče, odpovědnosti, lásky a žádostivosti, víry a lhostejnosti.

Vychvalování průměrnosti - průměrný člověk má statisticky vzato nejméně problémů, ale povážlivě málo ze života.

Sofistikovaná (pasivní nebo aktivní) manipulace s jednotlivci i se stádovitou společností.

Materialismus ne už ideový, ale praktický, konzum, který zotročuje: nutí vydělat prostředky, aby mohl konzumovat a chce-li vydělat, musí chytře zvyšovat motivaci ke konzumu.

Všechny uvedené tendence poškozují a degradují personalitu člověka a tím i lidskost samu.

Závěrečné shrnutí

Člověku málo pomůže zbožnost, pokud nebere vážně svoji přirozenost.

Milost podepírá přirozenost, to věděli už středověcí mistři teologie.

Nejen spiritualita, ale i zbožnost křesťanů změnila v postmoderně svoje těžiště:

Dřívější ideál personální dokonalosti v ctnostech (zděděný z antické ne-křesťanské stoa) střídá umění pokorná ochota „měnit smýšlení a věřit evangeliu“.¹⁰

Zdraví a štěstí patří jako jeden z parametrů k integritě eschatologické spásy.

Dřívější zbožnost jako vztah mezi majestátem a poddanými střídá důvěřující partnerství. To vyžaduje pravdivost a vzájemné porozumění (zvnitřnění positivních vztahů, sjednocení horizontů).

Člověk nemůže zavírat oči nad holokaustem, válkami na Balkáně i v Africe, nad ničením přírody, ale porozumět je obtížné.

Fanatickou oddanost idejím (např. „padni komu padni“) střídá dospělé umění hledat kompromisy a smiřovat se.

Dosavadní „slušné vychování“ střídá dospělá poslušnost, která chce vyhovět nikoli liteře, ale smyslu pravidla zákonodárce i za cenu obtížných konfliktů.

Dodatky: Spiritualita v konkurenci jiných organizačních forem

Jak náboženství, tak spiritualita ve skutečnosti aspirují na formulaci své etiky.

Obě etiky se mohou metodami rozvoje humanity dost rozcházet a dokonce konkurovat.

Vedle náboženské etiky může existovat svébytná etika zbožnosti.

Ježíšova spirituální etika ku příkladu:

- měl rád společenství, neodmítal pozvání na světské společenské události (hostiny, svatby, pohřby),

- nebál se žen ve svojí družině,

- nepovažoval za nepřístojné opravit svůj prvotní úsudek,

- dovedl hájit své přátele proti agresi a sám se místo nich nabízel.

Ježíšova etika zbožnosti ku příkladu:

- odmítala ozvláštňující a okázalé prvky ve zbožnosti (nebyl bigotní ani asketa),

- uznával, ale nepřeceňoval význam rituálů,

1. - uznával, ale nepřeceňoval autoritu svých legitimních náboženských představených,

- uznával význam role poslušnosti ve zbožnosti, ale trval na poslušnosti dospělé a odpovědné.

Biblická výchova člověka naučí zacházet s některými příhodnými nástroji kultivace umění žít. Bible nabízí řadu vzorů různých životních postojů, mezi jinými i postoj proroka, kněze a vůdce Ježíše.

Spiritualita a svědomí

Čím méně se můžeme dnes spolehnout na neviditelnou tvorbu životního stylu pod prahem našeho vědomí, tím větší význam má pro osobnost její jedinečné zralé svědomí.

Svědomí se nezabývá pouze vztahem k Bohu, hledá správnou rovnováhu bytosti v daných objektivních i subjektivních podmínkách ve všech směrech.

Svědomí při tom respektuje jak skutečnou potenci bytosti (na co momentálně má a na co nemá dost energie), tak jeho odpovědnost za budoucnost včetně pozvání k sebepřekročení.

Kriticky ošetřené výsledky učení se žít formují svědomí.

Tím spoluvytváří spiritualitu a zároveň autenticky kontroluje její praxi a koriguje obecné vzorce chování v reálných podmínkách personálních, sociálních, kosmických i náboženských.

K takovému učení se žít přispívá:

- osobní zkušenost dobrá i zlá,

- vědomá reflexe denních zkušeností,

- komunikace všeho druhu - od komunia s božským po vitálně biologické souznění člověka se stvořeným světem.

Ani člověk, ani jiné stvoření se nerozvíjí, pokud s ním nikdo trpělivě nekomunikuje.

Spiritualita a duchovní vedení

Duchovním vedením se rozumí takový subjekt, který je ochoten a schopen ve vzájemně svobodném vztahu kriticky hodnotit mnohoznačné výstupy personálních sebeřídících procesů a zůstat solidární s tím, koho vede.

S duchovním vedením vedeme trvalý a otevřený dialog, který na otázky výše hledá odpovědi případ od případu.

Duchovní vedení nepotřebujeme k tomu, aby nás poučovalo, ale aby s námi kriticky hledalo optimální nebo aspoň suboptimální cestu k našemu osobně přijatému cíli.

Duchovní vedení se děje dialogem a solidaritou. Proto

nemusí být neomylné, ale mělo by být moudré (nebo aspoň zkušenější než klient).

Nemusí všemu rozumět, ale musí být důvěryhodné.

Má mít autoritu, ale nesmí bližního pod žádnou záminkou omezovat v jeho svobodě.

Ta autorita je třeba k podpoře momentálně nejistého klienta, např. povzbuzováním jeho odvahy, paralyzováním jeho strachu nebo závislosti.

Kvalita duchovního vedení nezáleží na pohlaví, ani na ordinaci, ale na nadhledu a umění komunikovat i za obtížných podmínek.