22. neděle v mezidobí B

(1978)

Náboženství a víra evangeliu; v čem je pokrytectví farizeje

Mk 7, 1-8.14-15.21-23;

Nezdá se vám to dnešní evangelium - při vší úctě - trochu za vlasy přitažené? Pokud by Bible měla být učebnicí morálky, zdá se, že evangelista by měl nechat Ježíše lépe docenit upřímnou snahu farizejů o mravní dokonalost. Prý pokrytci, vyčítá jim Nazaretský.

Má-li ten Nazaretský pravdu, mnoho našeho úsilí o ctnost a kázeň je vlastně pro kočku. Ale kdyby neměl pravdu, přišli jsme ještě o víc: o důvěru v něho jako svého zachránce, toho, s kým do království nebeského mohou dojít i takoví nepovedenci, jací jsme my.

Není divu, že se ta morální elita tenkrát v době Ježíšově nad takovým učením pohoršila: kolik stálo námahy vycepovat v sobě kázeň farizeje! Právě tak se cítí uraženi ti, kdo se počítají k elitě dnes: řádně plníme své náboženské povinnosti, dobrovolně přispíváme k lesku své církve o shromážděních a poutích, stojí to peníze, čas, všechen volný čas a máme nakonec poslouchat, že o to vposledku Bohu prý nejde?!

Aby bylo jasno: Farizejství byl nejen směr zbožnosti z jistých hledisek problematické. Byl to zároveň životní styl, vyšlechtěný zkušenostmi a pílí mnohých generací po generace tak, aby skutečně minimalizoval počet pochybení a nedokonalostí; farizej statisticky vzato nechyboval zdaleka tolik, jako rybář z Ježíšovy družiny. Zato ten farizej dokázal i to, co by rybář nesvedl: hřešit proti Bohu právě tou vyšlechtěností, hřešit svým úsilím o dokonalost. To není ani slovní hříčka, ani paradox, ale fakt dávno známý: Ti zbožní znali důvěrně své náboženství, a proto opravdu dělali méně chyb než venkované, zato ti méně dokonalí rybáři a jiní vesničané nalézali víru evangeliu kupodivu relativně snadno, kdežto ti poctiví farizeové mívali s vírou v evangelium ohromné potíže.

Není divu: každé náboženství má vždy také svoji spolehlivou morálku a rituály, na všechno už jsou postupy a grify, na vše existuje příslušný funkcionář, kněz, světec, záslužný úkon. To všechno ve skutečnosti může člověku pomáhat. Ale také to dřív nebo později zakládá bohorovnou spokojenost člověka: zbožný člověk přece ví, jak na to. A také moc dobře ví, co za to.

Ježíš vytýká pokrytectví ne proto, že by se farizej na potkání přetvařoval, že by zbožnost předstíral, že by sám potajmu víno pil a jiným kázal vodu. Tak naivní nebo pyšní nebyli, rozhodně ne všichni. Farizej dokonce sám věřil, že svou soustředěnou a pečlivou zbožností plní boží vůli. Jenže cílem veškeré jeho disciplíny není ta boží vůle, ale chytrá potřeba uniknout případnému trestu za neposlušnost. To viděl nejen Ježíš, vytýká to současné elitě i Křtitel: elitě nejde o milost boží náruče, jde o právo na ni a přinejhorším o pojistku proti následkům selhání: fíkový list Adamův, aby se včas zakryla nahota a člověk nebyl trestán. Motorem takového snaživce není boží radost, spokojenost s dílem stvoření, všechna ta disciplína vlastně vylepšuje vlastní JÁ, slouží jako alibi nebo jako úplatek přísného soudce. Je sice řeč o boží vůli, ale takt udává jiná vůle než ta boží. Farizej potřebuje vyhovět boží vůli právě a jen do té míry, do jaké by opak mohl ohrozit jeho spásu. Farizej potřebuje především a v posledku zachránit svoje srdce, svoji duši, svůj život. Motivuje jej péče o vlastní já, nikoli potřeba udělat radost milovanému Stvořiteli či bližnímu. Zájem konkrétního lidského já se často rozchází se zájmem milované bytosti, také Ježíš to znal a jistě ne až z Getseman. Farizejská péče o vlastní spasení je samozřejmě rozumná a odpovídá archetypické potřebě člověka. Jenže do Nového zákona nepasuje, ruší tam, Nový zákon podtrhává místo JÁ raději TY, místo JÁ raději MY. Láska na způsob Ježíšův vynáší těžiště bytosti mimo vlastní já.

Tyhle rozpory patří k lidskému nitru obecně; láska se děje mimo jiné právě tím, že se daří překonat je ve prospěch onoho TY, MY. I Ježíš to zakoušel a evangelista neváhá to všechno publikovat, protože to všechno souvisí se spásou a smilováním Boha velmi bezprostředně. Jde o to jmenovat věci pravým jménem, nepodávat důvěřivcům místo ryby hada. Kdo miluje především svou spásu, nemá tomu říkat bohopocta. A nemá říkat, že věří evangeliu. Je jen logické, že sebestředná zbožnost křičí pod Pilátovými okny "Ukřižuj Ježíše, propusť Barabáše", protože nejde vůbec o záchranu nějakého rabiho, ale o to, aby se soud neprotáhl až do sabatu, to by měl zbožný lid na svědomí hřích znesvěcení sabatu.

Víře v evangelium konkuruje víra v osvědčené cesty náboženství. Nejen ve starověku, ale v celých dějinách spásy to tak bylo, je a bude. Není náhodou, že společenství stolu a společné děkování běžné v prvotní církvi a ještě dlouho poté vytlačila nábožensky mnohem dokonaleji formovaná bohoslužba s překrásnými rity. Příležitost smiřovat se do společenství, žít společenství, dát mu vrchol setkáním s živým božím slovem a stolováním s Ježíšem uprostřed, to se už kdysi dávno stalo přebytečným, když se podařilo vyvinout náboženský obřad dnes nazývaný mše. Ten vývoj má i rub: věřící přicházejí do chrámu ne už žít, ale splnit svou náboženskou povinnost. Jejich farář uvažuje podobně, je štvancem tří, čtyř, pěti mší v jednom dni, štvancem předvelikonočních a prvopátečních zpovědnic. To všechno kdysi opravdu nějak souviselo s boží vůlí, ale to už je dávno, dnes to má svůj vlastní propracovaný řád, dnes účastí na papežově mši dokonce i ateistický premiér vyjadřuje úctu hlavě státu.

Výhody dobrého náboženství jsou zřejmé, nevýhody bývají už méně zřejmé. Jednou z nevýhod je právě to pokrytectví, o kterém je dnes u Marka řeč. Zbožností se nazývá lichocení vlastnímu pudu sebezáchovy. Tahle zbožnost pak snadno svádí celek božího lidu v kritické chvíli podobně jako kdysi lid čekající pod Sinajem; lid chtěl nějakou solidní pojistku své záchrany a Aron se nevzpouzí. Charakteristicky však nazve rej kolem egyptského býčka slavností Hospodinovou.

Nejen jeden či několik výroků, ale celý Ježíšův osud svědčí o radikálně jiném přístupu k věci. Ježíš přece chce výslovně, abychom na jeho památku nikoli zachránili svoje já, ale právě naopak "vydali svou krev a rozlámali své tělo" za druhé. Tak, a ne jinak se děje spása lidu, jeho záchrana před marností všech těch lásek i utrpení dějin. Proto také střed křesťanské liturgie, zpřítomňující připomínka obcování se Vzkříšeným v kruhu bratří a sester zvěstuje totéž: ke vzkříšení vede cesta přes sebevydanost kříže. Děje se to faktickými činy i výslovným vyznáváním, že naším Pánem je sebevydávající se Ježíš, nikoli lidský pud sebezáchovy, nikoli hlad po cti nebo moci v božím království. To je poselství Ježíšova života, jeho kázání, jeho poslední večeře, jeho kříže, jeho horského kázání.

Farizejství dokázalo, že i tou nejpoctivěji míněnou zbožností lze úspěšně stavět hráze mezi člověkem a Bohem; když viděli Ježíše farizejští nebo zákoníci, viděli Nazaretského, ale neviděli Otce ani jeho Krista. A nebyli to lidé ani hloupí, ani povrchní, právě naopak: opravdová elita mezi zbožnými. Dějiny křesťanských církví pak názorně ukazují, jak snadno se vždy znovu stává i obnovená víra v evangelium zase jen náboženstvím.

Chrámy a rituální vyjádření naší víry potřebujeme, je v tom mnoho opory pro věrnost tvorů tak křehkých a nestálých, jako jsou lidé. Ale stane-li se chrám či Zákon sám o sobě posvátným, nijak se pak už neliší od posvátných výšin, které proroci Staré smlouvy pronásledovali. Podobně dvojlomně fungují i další církevní instituce. Jakmile začnou instituce fungovat svébytně, je to bujení rakovinné, stane se pro člověka kamenem úrazu i to posvátné.

Nechci končit tak, aby někdo měl dojem, že všechno je podezřelé; chci povzbudit naději těch, které už faktické projevy náboženských elit zklamaly v některé z osobních krizí. Spása nepřišla, ač byla řádně předplacena horlivostí i dobrými skutky. Ta chyba netkví v církvi, netkví ve svátostech, není ve věrouce nebo v mravouce. Je v tom, že všechny ty nástroje mohou začít svébytně bujet a veškerou sílu lidského srdce pak zaměstnají samy. Jenže lidské srdce je nepokojné, dokud nespočine v Bohu, zjistil leckdo jistě už i před Augustinem. "Poslouchej nařízení, která vás učím zachovávat, abyste žili a obsadili zemi, kterou jsem vám dal", volá za námi na naše cesty Deuteronomista jako předznamenání našeho lepšího porozumění boží vůli a tedy i Zákonu.