Theodorik z Chartres

(asi 1100 - asi 1155), známý i jako Thierry z Chartres

Theodorik je možná mladší bratr Bernarda z Chartres. Vyučoval svobodným uměním v Chartres, poté v Paříži, od roku 1141 se stává kancléřem školy v Chartres a je jejím největším přírodovědcem. Současně ale pokračuje i v humanistické orientaci svého bratra. Ve středověku nebyly humanismus a přírodověda protikladné, ale byly společnou silou působící jak proti věroučnému fundamentalismu krajních antidialektiků, tak proti formalismu krajních dialektiků.

Theodorik pokračuje ve studiu induktivního původu lidského poznání cestou abstrakce. V jeho myšlení je tato aristotelská metoda ještě spojitelná s celkovým neoplatónským filosofickým názorem, i když tím končí dlouhé období platónského poznávacího apriorismu. To ostatně patří k dobové mentalitě a Theodorik se v tomto kompromisním řešení problému univerzálií (obecných pojmů) shodne jak s mys- tikem Hugonem od Sv. Viktora, tak s krajním dialektikem Abaelardem.

Theodorik značně obohatil chartreskou knihovnu o arabské filosofické, astronomické a lékařské spisy. Studoval Aristotelovy přírodovědné spisy a sestavil podle nich školní učebnici Heptateuchon (Sedm knih svobodných umění). V Chartres se nyní projevuje vliv celého Aristotelova díla, nejen spisů O vyjadřování a Kategorií, které byly dosud běžné. Další spisy Organonu (počínaje Prvními analytikami) jsou od té doby ve středověku nazývány Logica nova. V rámci trivia se více zabýval rétorikou – komentoval anonymní spis Rhetorica ad Herennium a Ciceronovo De inventione. Věnoval se i Boethiovu teologickému spisu De Trinitate (O Trojici).

Theodorik představuje i typicky chartreskou nauku o vztahu člověka a světa jako mikrokosmu a makrokosmu. To je další příklad středověkého propojení humanismu a přírodovědy. Svět je universum, vzájemně propojené a společně řízené logickými principy a matematickými úměrami. Jejich odkrytí se lze pokusit induktivní cestou čili abstrakcí, která vychází ze zkušenosti. Svět směřuje k božskému dobru; byl stvořen jako dynamický soubor pohybujících se částí, z nichž nejmenší jsou jakési částečky (snad atomy), určené svými geometrickými vlastnostmi. Též pohyb patří k vlastnostem látky.

Podrobný výklad vzniku a vývoje světa podává Theodorik v díle De septum diebus et sex operum distinctionibus (O sedmi dnech a šesti různých dílech stvoření, spis byl přeložen do češtiny Lenkou Karfíkovou jako Thierry de Chartres: Tractatus de sex dierum operibus – O stvoření světa. Praha 2000.) Je to alegorický výklad prvních kapitol starozákonní knihy Genesis. Theodorik zde nabízí alegorický výklad hebrejského (ba téměř všelidského) mýtu. Ten představuje zčásti logizací tohoto mýtu samot- ného, ale mnohem podstatněji je určen řeckou filosofickou tradicí (platónskou a pythagorejskou) a pythagorejskou i aristotelskou vědou čerpanou z řeckých i arabských pramenů. Theodorik sází na to, že mytické sdělení, filosofické poznání a vědecké zkoumání nejsou nespojité (a tím méně protikladné), ale že různými způsoby ukazují tentýž obsah - a že tyto způsoby ukazování jsou sice rozdílné, leč ze sebe navzájem vycházející.

Theodorik též svérázně pojímá „čtyři hlavní příčiny“, které starší neoplatónská tradice vypreparovala z Aristotelova díla. „Účinnou příčinou“ všeho (causa efficiens) je bůh, v křesťanském pojetí Bůh Otec jako původce všeho. „Látkovou příčinou“ (causa materialis) světa jsou čtyři živly. „Tvarovou příčinou“ (causa formalis) je logos, křesťansky chápaný jako „Syn boží“. „Účelovou příčinou“ (causa finalis) je obnova všeho v bohu, kterou v křesťanském pojetí působí „Duch svatý“.

Toto přiřazení filosofických pojmů k náboženským výrazům je naivní jen zdánlivě. Je to výraz nového křesťanského hermetismu. Např. působení „tvarové příčiny“ souvisí u Theodorika s vtělením a lidstvím „Syna božího“ a jeho prostřednictvím i s naukou o archetypálním božském člověku, který je tvarující kosmickou silou. Svět je v silném smyslu slova antropomorfní, protože člověk je teomorfní. Člověk je klíčem k výkladu světa. V tomto silném smyslu je však „člověk“ spíše úkolem každého člověka než tím, „co všichni víme“. „Člověk v tomto silném smyslu je tvarujícím principem přírody čili prostředí, ve kterém vše vchází v existenci tím, že nabývá svůj tvar. Člověk má být realizací jednoty.“