Jste zde

Neuralgický bod českého ekumenismu

Sporo apoštolskou sukcesi v zrcadle Českého zápasu

Jaroslav Vokoun

Doklady o významuduchovenské služby a svěcení v apoštolské sukcesi pro českou reformaci vhusitském i bratrském proudu mohou vzbudit dojem, že přijetí této apoštolskétradice protestantskými církvemi a tím odbourání největší překážky ekumenismunemůže být velkým problémem. Také pohled do protestantského zahraničí vzbuzujepozitivní očekávání, viz dohody z Porvoo a severoamerické dohodylutersko-anglikánské. Ve skutečnosti se však jedná o neuralgický bodčeskomoravských protestantských církví, jehož je lépe se vůbec nedotýkat.

S jakými obtížemi je zdetřeba počítat, bylo možno sledovat v r. 2002 na konfliktu o tuto otázku vCírkvi československé husitské (CČSH, dříve CČH). Tento konflikt se pokusímeníže stručně zachytit, a to včetně jeho emocionálních a jiných „neteologickýchfaktorů“, protože i zde se opět ukázalo a evidentně i v jiných církvích ukáže,že na těchto nedogmatických faktorech bude nakonec záviset zdar dialogu. Opětse zde také aktualizuje doporučení, že by církve měly pro zdar ekumenismu začítvést ekumenický dialog s vlastní minulostí, které se odcizily neméně než svýmekumenickým protějškům. Budeme se opírat především o informace v Českém zápase,protože naše ústní zdroje měly obavy z uveřejnění svého jména. I to je propopisovanou situaci charakteristické.

V Českém zápase (dále ČZ, jde o oficiálníperiodikum CČSH) 4/2002 z 20. ledna 2002 vyšel článek s názvem Překoná našecírkev i další pokus o manipulaci? V tučně tištěném prvním odstavci sesugestivně líčí situace člověka, jehož tíží svědomí. Slíbil někomu, že něconevyzradí, a pak si uvědomil, že má na vybranou mezi zradou a zlem, kterézpůsobí, když nezradí. Tak se prý cítil jeden nejmenovaný duchovní předtím, nežnavštívil redakci Českého zápasu (sic!) a svěřil se se svým tajemstvím.“Bezokolků přiznáváme, že jsme mu nejdříve nechtěli uvěřit, ale předložil námdostatek důkazů, které jsme si ověřili, a proto se teď můžeme se svými čtenářio toto tajemství podělit“ (Konec tučného tisku). Dotyčný duchovní se prýzapojil do skupinky svých kolegů, „kteří se (v historii naší církve už potřetí)pokusili, přiblížit nás všechny’ k, jediné svaté obecné apoštolské církvi‘ tak,že naši faráři budou svěceni biskupem, který byl vysvěcen v církvi, disponujícítzv. apoštolskou sukcesí. Připomeňme, že první pokus vedl k, pravoslavnékrizi‘, druhým pokusem jsme sice získali dva biskupy se sukcesí, ale ani jedenz nich už při svátosti svěcení kněžstva naší církve nebyl“.

K tomu poznamenejme, že„první pokus o manipulaci“ byl ve skutečnosti realizací oficiálního záměru CČS.Nevyšel proto, že se prosadila liberální většina, a Matěj Pavlík – biskupGorazd vytvořil s několika věrnými moravskými obcemi českou pravoslavnou církevsrbské jurisdikce. Československá církev pak usilovala o vysvěcení biskupůjinde, nebo aspoň o jejich potvrzení některou evangelickou církví, ale vzhledemke své tehdejší oficiální věrouce nikoho ochotného nenašla. Úmysl svěcenízískat je však mimo pochybnost. Druhý pokus měl skutečně manipulativní rysy vtom smyslu, že dotyční byli sice řádně zvolenými biskupy, nechali se všakvysvětit tajně (tj. bez informování vlastní církve) starokatolickými biskupy. Doklado tom objevil v sedmdesátých letech v ústředním církevním archivu J. B.Lášek (o jehož ústní sdělení z první poloviny osmdesátých let se opírám), bylomu však prý zakázáno to oficiálně zveřejnit.“A potřetí? Potřetí našliPortugalskou apoštolskou církev.“(Následuje tučný tisk) „Koncem loňského rokutam místní arcibiskup Rt. Rev. Antonio José da Costa Raposo vysvětil biskupemThLic. Antonína Jelínka, který je současně farářem naší církve v UhlířskýchJanovicích.“ K článku je připojena i fotomontáž portrétu A. Jelínka spřimalovaným kolárkem na portugalském nebi s katedrálou nezávisléportugalské katolické církve po levé straně. Ve skutečnosti tam A. Jelíneksvěcen nebyl.

Následující číslo ČZpřináší zprávu o 22. zasedání Ústřední rady 12. ledna (sic! – osm dní předzveřejněním „tajemství“ v předchozím čísle ČZ), na němž (opět tučně tištěno)„Ústřední rada… s postojem nepřijatelnosti vzala na vědomí“ Jelínkovo svěcení.Uložila pražské diecézní radě situaci neprodleně projednat a řešit podle řádůcírkve a předložit ústřední radě návrh řešení.

Redakce se nadto dotázalajednotlivých biskupů na jejich osobní názor. Patriarcha Jan Schwarz odpovědělmj. že „církev by už nadále neměla přijímat do služebního poměru ty duchovní,tedy kazatele, jáhny a faráře, kteří se netají svými výhradami vůči věroucenaší církve a nesnaží se dodržovat řády. V minulosti jsme podcenili nebezpečí,že právě tito problematičtí duchovní s výhradami ke svátostem a řádům tvořísoučet sněmovníků, kteří najednou a proti duchu církve hlasují o budoucnostitéto církve a mohou, demokraticky‘ ipřehlasovat stále se, zmenšující‘ zdravé jádro církve“.

Pražský biskup K. Bican,ostatně přítel portugalského světitele, si přál odpovědět, „aniž bych přitompodléhal – pro naši církev posledních měsíců tak typickému – syndromuemocionální hysterie“ a věří, „že naše církev je natolik vyspělá, že nynínebude toužit revokovat čas inkvizičních metod, nýbrž se bude ve smysluplné avěrohodné diskuzi snažit hledat adekvátní odpovědi na mnohdy pro nás tak velicenepříjemné, přitom ovšem hluboce aktuální, ba přímo existenciální otázky“.

Královehradecký biskup Š.Klásek označil Jelínkův krok za zbrklý, přeje si však, „abychom se v tutochvíli nezachovali obdobně zbrkle. Jestliže se otázka apoštolské posloupnosti vnaší církvi stále vrací (i když bohužel tímto, divokým‘ způsobem bude v očíchmnohých zlehčena), věřím, že je to výzva k věcnému teologickému rozhovoru,který nabízí např. přednáška Hanse Jorissena v letošním 1. čísle časopisuGetsemany“.

Plzeňský biskup M. Mocsoudil, že „pro CČSH je tato situace natolik, exkluzivní‘, že není, podle méhonázoru, z hlediska práva stávajících řádů nijak ošetřena. Mohu jen konstatovat,že kandidát biskupského úřadu je v CČSH nejprve zvolen, a teprve potom jsou naněj vzkládány ruce.“ Brněnský biskup Šandera kritizoval „způsob, jakým se kpřípadu postavil Český zápas a někteří představitelé církve… Mám obavu, že tétoudálosti bude použito jako záminky k potlačení svobodného teologickéhorozhovoru a rozpoutání honu na domnělé rozvraceče církve, kryptokatolíky apod.Jistě by to mnozí uvítali… S krokem br. Antonína za současných okolností sicenemohu souhlasit, ale chci se postavit proti jakékoli jeho skandalizaci.“

Nejútočnější je z celkempochopitelných důvodů stanovisko biskupky Šilerové, jež si pochvaluje, jak už iřímští katolíci moudře pomalu spějí k „ženskému kněžství“. Naproti tomu někteřív CČSH by prý se vraceli až ke Tridentu. Nepomůže synkretismus, který „sivybírá jak třešničky na dortu to, co se komu zachce a líbí: tuhle sukcesi, alene poslušnost hierarchickému úřadu církve, tuhle přepodstatňování, ale necelibát, tuhle ženskou do postele, ale ne za oltář…“ Vyjádření jednotlivýchbiskupů ukazuje spektrum postojů i v rámci odmítnutí konkrétního kroku.

Současně redakce začalapro „věrné členy církve“ organizovat obnovení Společnosti dr. Karla Farského.Výzva je podepsána patriarchou. Ve výzvě se rozlišují „dva druhy farářů alaiků“ – ti, kdo jsou jen u církve a nedodržují její zvyklosti a řády, a ti,kdo jsou v církvi. Následující věta je vytištěna tučně: „Skutečnost, že jsembyl zvolen patriarchou, mě vede k naději, že máme více lidí v církvi než ucírkve. Díky Bohu.“ Založení Farského společnosti má být reakcí na „obdobíkrize“ CČSH. Tato okolnost celého případu svěcení je zřejmě velmi důležitá:Církve v situaci slabosti a krize nejsou schopné přijímat ekumenické podněty,ale jsou zaměstnány problémy vlastní identity a s tím spojeným negativnímvymezováním vůči ostatním, v protestantském prostředí přednostně vůči římskokatolictví.(Výzva je uveřejněna v rubrice Nad Písmem. Jazyk dr. Schwarze i způsob citováníPísma by nepochybně stály za podrobnější analýzu. ) Na s. 4-5 je pak uveřejněntext Milana Salajky Křesťanská církev a kněžství (údajně již dříve dodanýa zkrácený), který vyznívá donatisticky, když v závěru autor píše: „Vnašich vlastních řadách máme i problém jiný: nábožné pokukování poinstitucionálním kněžství v cizí apoštolské posloupnosti. A to až do takovémíry, jako by takové, znamení‘ zásadně měnilo závazek, že služba Pánu jeodvislá od toho, nakolik vážně se bere víra v jeho slovo, zmocněná Duchemsvatým (Duchem Kristovým), nakolik přesvědčivě a spolehlivě se vykonává svěřenýúřad.“ K článku je připojena fotografie bez komentáře, kde jakási starší dáma vpruhovaném kostýmu klade ruce na hlavu mladé ženy, snad v taláru).

Kampaň v 5. čísle vrcholív rubrice Aktuálně článkem Z korespondence dr. Karla Farského. V tučně tištěnémúvodu se útočí proti „novodobým Gorazdům“ (narážka na Matěje Pavlíka, který,když nová církev nesplnila původní slib, že ponechá katolickou věrouku,organizoval jako biskup Gorazd na Moravě farnosti pravoslavného směru). Farskýpíše, že proti Pavlíkovi neútočil, protože se nechtěl v tom spojovat„s Kordačem a tutti q… Ale věru, tentokráte už si ruce poutat nehodlámnechat římskou agenturou, když mě bude nastrkovat před sebou tu cikánskouzbraň.“

V ČZ 6/02 je Téma týdnenadepsáno biblickým Znovu svádějí můj lid. V tomto rámci je pak uveřejněnovedle shrnující informace o rozhořčených postojích věřícího lidu konečně istanovisko faráře Jelínka, datované 15. ledna 2002 (sic!). A. Jelínek seodvolává na to, že Farského generace jednoznačně o sukcesi usilovala a jejíúsilí ztroskotalo na požadavku případných světitelů podrobit se jejich jurisdikci.Jelínek prohlašuje, že jeho konsekrace nebyla vázána na takovéto podrobení secizí jurisdikci: „Biskup Antonio mě vysvětil s tím, že jsem se svobodně rozhodlzůstat v CČSH. Tím se, podle mého mínění, naplnilo to, oč usilovali naši otcovéze zakládající generace církve.“ Zajímavá je následující argumentace: „Vážnostapoštolské sukcese jsem vnímal již od svého studia na HBF. Bylo to proto, že mětak vychoval v českobratrské církvi evangelické, kde jsem vyrůstal, můj panfarář. I stará Jednota bratrská o ni usilovala, a to byla církev, o které se unás doma mluvilo s velkou úctou.“

Teprve na tomto místě, pocitaci stanoviska samého svěcence, považujeme za vhodné připojit hodnocení(ostatně i někteří z výše citovaných biskupů se odvolávali na předběžnost svéhostanoviska, pokud nebudou mít dostatek informací). Teologicky zřejmě nepochybnáje argumentace, že ke kanonicitě patří volba, a že sukcesi má přejímat církev,nikoli jednotliví faráři. Také je zřejmé, že svátost je znamení a má se tedydít viditelně, utajena snad před nevěřícím prostředím, ale nikoli před vlastnícírkví. To všechno Jelínkův čin problematizuje.

Jelínkův čin je všaktřeba hodnotit v kontextu, v němž se stal, tj. v kontextu církve, která nemáapoštolskou sukcesi a momentálně o ni ani neusiluje, přesto se však považuje zakřesťanskou církev, nazývá své služebníky kněžími a biskupy a dokonce je kekněžské službě podle svého vyjádření světí. Navíc se tato církev nazýváhusitskou a hlásí se i k tradici českobratrské. Jakou váhu má tvrzení, že někdoporušuje její řády v tom, v čem jsou v rozporu s ortodoxií obecné církve, jakouváhu má, že chápe její svátosti jinak, než je ona chápe, je-li její chápáníopět v evidentním rozporu s ekumenickou ortodoxií? Není takový člověkpovinen jednat podle ekumenické ortodoxie a nikoli podle nějakých odchylnýchlidských ustanovení, „současného učení naší církve“? Stanovisko vyjádřenébiskupkou Šilerovou zní: Takový člověk má z československé církve prostěodejít. Biskupka Šilerová zde také jistě mluví ekumenicky ortodoxně, zřejmě bytak reagoval i biskup římskokatolický či pravoslavný, a koneckonců ibiskup Gorazd dopadl stejně, ačkoli původně předpokládal autonomii v rámciCČSH.

Existuje však ietablovaná realita, kterou také nelze přehlédnout: V protestantských církvích,které nemají sukcesi, tj. hlavně v církvích německé jazykové oblastia německého kulturního vlivu, existují skupiny, které požadavek apoštolskésukcese, v církevním myšlení teoreticky tolerovaný, také realizovaly pro sváspolečenství, popř. existují i jednotliví faráři, kteří přijali biskupskésvěcení v sukcesi s odvoláním na to, že v luterském pojetí je farář biskupem vestarocírkevním smyslu. Jedná se v zásadě o malé menšiny, realizace svěcenívšak nikde nevedla k jejich vyloučení z církve (jakousi výjimkou jeHolandsko, kde se v jedné z církví prosadilo upuštění od dalších svěcení).Ještě brizantnější je situace v anglikánské církvi, kde se nutnost apoštolsképosloupnosti svěcení oficiálně uznává, ale tato nejsou ekumenicky uznávána (to platíovšem jen historicky, fakticky jsou dnes sanována účastí starokatolickýchbiskupů při konsekracích). Zde je přijetí zvláštního svěcení přímoprovokativním výrazem nedůvěry v oficiální posloupnost – a přece ani zdenedochází k postihům těch, kdo svěcení v jiné sukcesní řadě přijímají. Jde oproblém eklesiologický – chápou-li se anglikánské a evangelické církve vědomějako pluralitní a respektující svědomí jednotlivce, jsou schopny tolerovat iosobní řešení problému sukcese. Jedná se nepochybně i o výraz duchovní síly –ohrožené společenství takovou velkorysost patrně nebude moci prokázat.

Lze tedy říci, že problémlze převést na problém hranic tolerovaného. Tam, kde se evangelictví vymezuje negativnějako nekatolictví či protikatolictví, ovšem vznikne problém, neboť pluralita setýká všeho možného popř. nemožného, pokud to nepřipomíná katolictví. A konečnětam, kde je evangelictví jen skrytým pikartstvím, je samozřejmě každý „tělesný“projev víry nežádoucí, tedy i vázanost duchovenské služby (respektované jen vminimalistické redukci nebo vůbec odmítané) na vkládání rukou. V českobratrskécírkvi jde o problém jednotlivých protikatolicky laděných skupin popř. lidí,kteří jich zneužívají pro své zájmy. Oficiální linií je v zásadě principiálnípluralita a inkluzivita.

„Mírou provinění přijetímapoštolské sukcese“ se zabývá v ČZ 6 ThDr David Tonzar, ThD.“Přijme-likněz CČSH po svém svěcení ještě apoštolskou sukcesi, nedostává se do rozporu sesoučasně platnými řády, avšak s usnesením sněmu.“ Míněn je I. sněm CČS(1924-1931), kterým církev reagovala na nemožnost dosáhnout svěcení v sukcesi(Připomínáme v této souvislosti typickou ekumenickou figuru liškya hroznů. ) Přijetí biskupského svěcení však je porušením ustanovení řádůo ustanovování biskupů.“Pokud někteří duchovní, kteří pravděpodobně přijalisvé, apoštolské znovuvložení rukou‘ již před několika lety, pracují v našícírkvi a nechtějí zakládat církev novou, což osvědčili svou každodenní farářskouprací, není dle našeho církevního práva nutné jakkoli zakročit.“ Tonzar zdetedy nabídl možnost smírného urovnání problému a současně zveřejnil, že jde oproblém většího počtu farářů.

Také v sedmém čísle ČZ jeotázka svěcení na první stránce. Titulek je odpovědí na titulek čísla 4, E. J.Havlíček hlásá, že Naše církev další pokus o manipulaci překoná.“Ale jen zaurčitých podmínek: 1. Dokáže-li říci ďáblu NE.“ V ostře napsaném textu pak sepodivuje: „Jak je možné, že někteří, duchem‘ obdaření duchovní, v tom i sbiskupským pověřením, konají jiné bohoslužby než je v kraji zvykem, že se jinakstrojí, že svátosti vysluhují všelijak, jen ne, po čechoslovácku‘, že sezaštiťují citáty ze všech možných zdrojů, ale myšlenky reformačních otců aprvních vozatajů Páně ve vlastní církvi z úst nevypustí (když, tak leda vposměšku!), že se chodí duchovně, vyzbrojovat‘ do exercičních domů mimo svécírkevní společenství a své duchovní, obohacení‘ pak přenášejí na domácíhřiště, takže zcela zákonitě pak z jejich obcí (a diecézí?) začínají mizetti staří věrní, kteří se pod jejich, opaterou‘ necítí duchovně obdarovaní, abyjejich místa ve sborových lavicích zaujali duchovní souputníci těchtoduchovenských blouznivců, kteří pomalu chystají stěhování někam jinam,samozřejmě i s nábytkem?!

Jenže o takovéhle lidičkypro své pastýřské (a taky často vyprázdněné) posty těžko může stát některá zhistorických církví, protože ty si nenasadí do hnízda kukaččí vejce žvanivosti,nedovzdělanosti, duchovní lenosti a totálníkázeňské nespolehlivosti…“

Citovali jsme poněkudobšírněji, aby byla patrná emocionální atmosféra sporu. Útok proti některýmnejmenovaným biskupům se pak vrací v závěru článku, kde jsou vedoucí orgányoznačeny za naprosto neschopné jakéhokoli zásadního stanoviska – s odvolánímna stanoviska biskupů v ČZ 5, jež citujeme výše. Havlíček je zde uveden jakoliterárně vytříbenější příklad reakcí laiků. Jde zhruba o to, že CČSH přinedostatku duchovních přijala množství mladých kandidátů, kteří v církvinevyrostli a pro klasické čechoslováctví nemají smysl popř. je nevidí pro svoupráci jako nosné. Původní masarykovské členstvo se pak cítí nepochopeno. Laickéreakce ukazují odhaleněji antikatolický charakter sporu, vedle svěcení sevytahují jiné inovace mladých duchovních, jako kolárek, širší a barevné štoly,svíčky, podávání rukou, ba i Limská liturgie a zpěvy z Taizé, a dokonce irecitace apoštolského vyznání víry. V jednom případě je však uveřejněn ilaický hlas, zastávající se duchovních v sukcesi. Odvolává se na nepopiratelnéoživení, které tito duchovní přinesli do vymírajících náboženských obcí CČSH.Tato situace je typická i pro obdobné snahy v jiných církvích, které se takdostávají do dilematu mezi uznáním faktického ovoce nebo jalovým trváním na„tom našem“ i za cenu umírání církve.

V osmém čísle ČZ sepřihlásil ke slovu biskup Klásek, který v článku Varování před nebezpečímnevidí nebezpečí ve svěceních, ale v „pokušení služebníků ze známéhopodobenství Pána Ježíše o pleveli mezi pšenicí“, a toto pokušení spojuje s patriarchovouvýzvou založit Farského společnost, „která se při svém založení (či obnovení)prezentuje jako někdejší vedoucí složka v naší zemi“.“Řešením nemůže být,normalizace‘„. Osmé číslo přináší i první část článku M. Salajky Apoštolskáslužba, její odkaz a posloupnost v ní. V článku mimi jiné čteme: „Římštíkatolíci a pravoslavní vycházejí z odvážné premisy, že, sama autorita Kristovachtěla apoštolský úřad‘“.

V devátém čísle (24.února) se tématika svěcení vrací na titulní stránku: Ústřední rada jednala obiskupském svěcení A. Jelínka. A. Jelínek byl dotázán, jak konkrétně hodlásloužit církvi svým biskupským svěcením. Vyjádřil se, že chce sloužit těm,kteří žádají kněžské svěcení v sukcesi, ale že až do vyřešení celé záležitostinechce nikoho světit, a také dosud nikoho nevysvětil. Další kněží jako MartinChadima (spirituál HTF) a Zdeněk Bohuslav prý nebyli vysvěceni od něho.

Desáté číslo ČZ přinášíjednak dopis biskupovi Raposovi, kde ho „řádně zvolení a ordinovaníbiskupové Církve Československé husitské v ČR“ informují, že jeho svěcenímidošlo k porušení řádů CČSH, jeho jednání označují za svévolné a neekumenické ažádají ho o vyjádření. Podepsáni jsou všichni biskupové a biskupka olomoucká.Současně je uveřejněna i rezoluce naukového výboru 1. sněmu o zřizováníduchovenstva, přijatá sněmem jednomyslně v r. 1924. Odmítá se zde „tradičnínauka o mechanické účinnosti svátostných úkonů vůbec a svěcení kněžského abiskupského zvláště.“ „Jsouce si vědomi své svrchované církevní pravomoci,ustanovujeme se na tom a rozhodujeme, aby CČS podržela svátost svěcení kněžstvakněžstvem za účasti staršovstva…“ Následuje odvolání na Sk 13, 1-5. Připojenoje pak ještě i stanovisko dr. Farského, že „I po této stránce učinil I. sněmrozhodnutí dalekosáhlé a v kruzích mimocírkevních nečekané, které získalo azajišťuje církvi vážnost všeho světa křesťanského.“

ČZ 18 (28. dubna)informuje, že církevní zastupitelstvo rozšířilo podmínky pro výkon duchovenskéslužby v CČSH. Nezakázalo přijetí svěcení v sukcesi jako takové, ale přijetísvěcení jiné církve bez předchozího souhlasu ústřední rady.

21. číslo ČZ z 19. květnainformuje o usnesení kárného výboru pražské diecéze z 3. dubna(sic!).“Vzhledem k tomu, že tímto svým jednáním spolu s dalšími duchovnímifarář A. Jelínek ohrozil a poškodil vnitřní jednotu CČSH, doporučuje DKV, abyDiecézní rada CČSH podala návrh Ústřední radě CČSH na ukončení služebníhopoměru duchovního, pokud se br. Jelínek neomluví církvi na diecéznímshromáždění a otevřeným dopisem v Českém zápase se nebude distancovat od svéhorozhodnutí – nejpozději do 30. 4. 2002. Zároveň pokud pak neslíbí, že budenadále dodržovat všechny platné řády CČSH“. A. Jelínek se však už na jednáníkárné komise ani na diecézní shromáždění nedostavil.

Současně se kárná komisezabývala dalšími duchovními, kteří přijali „portugalské“ svěcení a dále i„záležitostí porušování bohoslužebného a liturgického řádu v náboženské obciPraha – Zbraslav, jejíž farář Mgr. Rudolf Valenta byl rovněž pozván na jednánídiecézního kárného výboru“. Výbor rovněž konstatoval, že požadavky na změny vcírkvi je třeba řešit v souladu se stávajícími řády a na příslušných místech,a zatím respektovat řády stávající. (Katolického křesťana jistě překvapítoto lpění na lidských ustanoveních v neřímských církvích, ale je typické i proevangelické církve, které se odvolávají na „sola Scriptura“. )

Pod nadpisem Vyřešenínelehké situace se přiblížilo, informuje šéfredakorka na titulní straně ČZ 23,že pražský diecézní kárný výbor se zabýval přijetím svěcení dalšími „sukcesionisty“a doporučil jim odejít z duchovenské služby. Kárný výbor usoudil, že nejde opochybení, ale o dlouhodobější snahy. Jako doklad posloužil ČZ 1/99, kde dr.Vladimír Sakař volá: „Vyzývám tě, Martine Chadimo, abys cíle svého snaženísdělil nejen mně, ale všem členům CČSH“. K článku šéfredaktorky a jedinéredaktorky je připojena ještě „Poznámka redakce“, že ThLic Antonín Jelínekpožádal o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. července a faráři Chadima aBohuslav se odvolali k ústřednímu kárnému výboru.

Číslo 25 uveřejňujeodpověď Martina Chadimy na výše zmíněnou Sakařovu výzvu s tím, že autorodpověděl již před třemi lety, ale odpověď nebyla uveřejněna. Chadimova odpověďje současně lapidárním shrnutím smyslu celého popsaného zápasu: „V naší církvijde dnes o zásadní střet dvou koncepcí. Jde o to, zda-li budeme náboženskouspolečností, anebo církví. Jde o to, zda-li půjdeme s obecnou církví (církvíCyrila a Metoděje, Jana Husa, Jana Rokycany, Jana Ámose Komenského, KarlaFarského, Zdeňka Trtíka) a nebo proti ní v duchu náboženského utilitarismu, kdevěroučné principy neurčuje tisíciletá víra křesťanů tradičních vyznání (včetněvětšiny husitů a utrakvistů), ale nekontrolovatelná myšlenková svévole jedinců,třímajících v danou chvíli otěže úřední i mediální moci… Jde však také oto, zda-li ze služeb či přímo z církve budou nadále vykazováni lidé, kteřítradiční křesťanskou víru plně ctí a zachovávají a neprovinili se ničím jiným,než důsledným zápasem o skutečně křesťanskou tvář CČSH (byť důvody k jejichvyhození jsou uváděny jiné: přijetí apoštolské sukcese, tzv.kryptokatolicismus, nehusitský vliv na mládež, rozbíjení jednoty duchovenstvaatp. )…“

Charakteristická je iodpověď šéfredaktorky: „… Hlásím se k těm, kteří se v pravoslavné krizi přidalina stranu Dr. Karla Farského a kteří slovy prof. K. Statečného, … považují zapřevážný pramen našeho křesťanství vedle evangelia Kristova sám lidský život ajeho potřeby. ‘“