Anafora z liturgie Apoštolských konstitucí

Poměrně obsáhlý spis Apoštolské konstituce^[1] je kompilací starších pramenů, doplněných soudobými texty. Vznikal v Sýrii mezi 3. – 5. stoletím. Je členěn na osm knih. Knihy 1- 6 vycházejí z apoštolských Didaskálií, 7. kniha z Didaché a 8. kniha z Apoštolských tradic a kánonů koncilů 4. století. Spis umožňuje se seznámit s různými aspekty života syrské církve. Na rozdíl od jiných pramenů nebyl tento spis nikdy „ztracen“. Během středověku byl opisován a od 16. stol. šířen tiskem v latinském i řeckém překladu. Součástí 8. knihy je text tzv. Klementinské liturgie^[2]. Tato liturgie je ještě strukturálně jednoduchá, i když poměrně obsažná. Texty však nebyly určeny k četbě – sloužily jako vzory a zásobárny myšlenek při improvizaci biskupa (kněze) a jáhna.

Liturgie začíná čtyřmi biblickými čteními (ze Zákona, proroků, Skutků a evangelia). Následuje homilie. Po ní propuštění katechumenů, posedlých a kajícníků. Pokračuje se modlitbami věřících^[3]po kterých následuje políbení pokoje, přinesení darů a anafora. Po jejím skončení shromáždění pokleká k modlitbě chvály (modlitba Páně ještě chybí), je pozvedán svatý chléb a shromáždění přijímá. Liturgie končí díkůvzdáním a propuštěním (obsahujícím modlitbu za obranu).

Vlastní anafora je obsažena v XII. hlavě 8. knihy. Český překlad byl pořízen před téměř 100 lety. ^[4] Působí proto již poněkud archaicky. Není mi známo, že by byl k disposici překlad novější. Anafora představuje v dnešní době liturgických reforem řady církví důležitý zdroj inspirace. Struktura anafory bývá napodobována v moderních eucharistických modlitbách. Chválu velmi obsáhlé preface je možné rozčlenit na „teologickou“ chválu (chválu Hospodina za to, jaký je), chválu za stvoření, za stvoření člověka a za dějiny spásy popsané ve Starém zákoně. Proud chvály je přerušen Sanktus (ještě bez Benedictus) a pokračuje dějinami spásy Nového zákona (Ježíšovým životem). Organicky je na závěr připomínání Ježíšova života včleněna instituce upomínající večeři na rozloučenou. Následná anamneze aktualizuje Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a druhý příchod. Vrcholem anafory je epiklese mající dvě nerozdělené části – konsekrační a komuniální. Následují opět obsáhlé přímluvy s deseti prosbami a závěreční doxologie.

Na rozdíl od přísně christocentrické eucharistické modlitby Apoštolských tradic je anafora klementinské liturgie strukturována trinitárně. Obsáhlá preface a sanktus se dovolává Otce, postsanktus, instituce a anamnezese dovolává Syna (i když se modlitba stále obrací k Otci, jak je v každé anafoře pravidlem), epikleze a přímluvy Ducha. Závěrečná doxologiese pak obrací k celé svaté Trojici.

Věřím, že se vám poetický text, kde je Hospodin chválen i za „sykot hadů“, bude líbit.

-pH-

^[1]http://www.ccel.org/fathers2/ANF-07/anf07-38.htm

^[2]je připisována římskému biskupovi Klementu I. z přelomu 1. a 2. století;ve skutečnosti vznikla kolem r. 380

^[3]tvoří hlavy X. a XI. osmé knihy; text je přeložen do češtiny: Salajka, M., Křesťanská bohoslužba, Blahoslav, 1985, str. 90-92

^[4]Bilczerowsky, J., Eucharistie ve světle nejstarších památek literárních, ikonografických a epigrafických, V. Kotrba, Praha, 1910