Jste zde

Čím je Jiří Reinsberg pro nás dnes?

autor: 

Jan Kofroň

Odešel otec Jiří. Různě prošroubován, sešíván a co vše jiného za 86 roků prodíráníse životem mohl utržit. Přece však nesen nezdolnou vůlí sloužit zemřel vlastně náhle. Padl. Smrt, kterou si v takové službě lze jen přát.

Životopis si můžeme někde přečíst. V tuto chvíli bychom si však měli stavět otázku „kým pro nás Jiří Reinsberg byl a kým je“. V určitém smyslu totiž domluvil a v jiném teprve mluvit začíná. Historie je totiž hromadou zažloutlých stránek jen z jistého předem zaujatého pohledu: Jen tehdy,když bez reflexe přítomného okamžiku, aniž odečítám znamení doby, chci přenášet odpovědi na otázky minulosti do dotazování dneška, se dopouštím anachronismu. Doby jsou různé a navzájem odlišné. Jen jejich úzkosti se v jádru podobají. Jedna věc ovšem zůstává beze změn – je to zdroj naší naděje, moudrosti i chlouby (srv. 1 Kor 1). Z toho zdroje otec Jiří čerpá a z téhož jsme pozváni čerpat i my.

Tedy mé vzpomínky, zážitky, vjemy aneb čím se to mne obtiskl:

Ve svých třinácti letech –v r. 1957 – se s vykulenýma očima kluka účastním liturgie veliké noci, kterou otec Jiří koná záhy poté, kdy Pius XII. zablýskal na časy svým novým řádem Svatého týdne a přesunul tuto úžasnou liturgii skutečně do nočních hodin. Obřady se konaly v latině, ovšem nebylo to drmolení, ale skutečná, pečlivě vyslovovaná slova toho krásného jazyka. Pro mne jako studenta školy deformované soudruhem Nejedlým to bylo místo, kde jsem doplňoval to, co oholená latina jedenáctiletky nedala…

Otec Jiří jako žák pražských benediktinů z Emauz pečlivě sledoval nové liturgické proudy a dbal na to, aby se obec liturgie co nejvíce účastnila. To našlo svůj výraz v tak řečené recitované mši. Pravda, ne každý rozuměl, většina (s ohledem na určitý „pražský výběr“, který se tu scházel) však ano. To byly začátky. Doba byla těžká, otec Jiří sám byla sledován a porůznu vyslýchán, a měl nejeden důvod, aby očekával, že co chvíli ho „seberou“ podobně jako jeho blízké, zejména Dr. Aťu Mandla. V té době propustili z vězení otce Bonaventuru Bouše OFM, a já odjinud slyším, že snad kromě rodiny Stojánků (pan Stojánek byl vzdělaný brašnář – jedním slovem osobnost) to byl právě otec Jiří, u kterého našel tento muž útočiště. Byli velkými přáteli velkého srozumění teologického i duchovního. Sám si je ovšem pamatuji zejména o veliké noci: jejich radostné objetí ve znamení zvěsti …surrexit vere! …voistinu voskres!!

A pak tu byla léta šedesátá. Obec u sv. Havla kvete – osobní vztahy se ovšem musely cudně skrývat před všudypřítomnými zraky StB, a tak vše se přenášelo do liturgie. V té době se z vězení vrací Dr. Josef Myslivec a také začíná koncil. Dr. Myslivec přetéká elánem a přináší – jak odhaduji – věci promyšlené a (kéž to není frází) probolené a protrpěné v komunistických koncentrácích. Nastává náramná spolupráce otce Jiřího (do jejího nitra jsem ovšem neviděl) s Dr. Myslivcem a skladateli Janem Klusákem, Jarmilem Burghauserem a Petrem Ebenem. Rodí se monotematické mše:janovská, pavlovská (ty byly tuším dvě), apokalyptická, ekumenická… Nádherné obsahové úpravy děl bachovských (O Haupt voll Blut und Wunden coby offertorium K hostině Beránkově), michnovských (Stůl večeřeje připraven…), anebo to byla díla zcela nová. Za zmínku stojí též nádhernépísně děkovné. Některé přímo odrážejí dobu: „Když násilí slov záplava, když pustých slov se rozlévá, když z naděje už nezbyl stín – buď povždy chválen Hospodin“. Byla tam též parafráze předhusitského a posléze husitského zpěvu „Ktož sú Boží bojovníci“ (Milostí svou Učiteli…). K tomu ovšem nebylo třeba pouze autorů hudby a textu,nýbrž i lidí, kteří to budou zpívat. Těmi pak byli všichni, kdo havelskou obectvořili: Otec Jiří byl předně sám velice muzikální. K tomu měl vždy excelentní varhaníky: Dr. Macek, Dr. Evžen Kindler, Dr. Plocek, prof. Korejs, Dr.Eliáš. Po liturgii se tedy zpravidla otec Jiří postavil před lavice, dal pokyn na kůr a začalo se nacvičovat. Nejednou s peprnými poznámkami, občas i se slovem pochvaly: „Tak dnes to bylo, jako když zpívá Thomaner Chor z Lipska.“ Vrcholem snad bylo, když celý kostel rozdělen na dva sbory zpíval Ebenovu Královskou…

„Solcheine lebendige Gemeinde…,“ „taková živá farnost…,“ řekl mi tehdy jeden německý kněz. Málokdo asi ví, že modlitba věřících neboli přímluvy se nejspíše jako první recitovaly právě u sv. Havla. Na všechno si pořídil otec Jiří razítko od biskupa Tomáška – byly to kaligrafické rukopisy starých ekténií arménských, sv. Jana Zlatoústého a jiných. Též pozdravení pokoje začíná právě zde. „Všechno nejlepší!“ nebo „Dobrý den“ – různé odpovědi jsem tehdy jako rozpačitý ministrant vyslechl.

Druhým místem kam komunistická moc nemohla, byla zpovědnice, kazatelna a individuální „hovory R“, jak jeden můj přítel říkával.. Měl na lidi čas (zpovídal nejen před mší, ale měl vyhrazen čas v pondělí a v pátek od 15.00 téměř do samého začátku liturgie v 17.30), přijímal je s citem a empatií. Měl v sobě trochu „rabínství“ – někdy až na pokraji jakoby finty, jak z něčeho vyklouznout. Jeho „pokání“ byla na svou dobu neobvyklá: „Víš, co? Udělej si doma pořádek ve věcech, za pokání budeš aspoň 7 hodin spát, nebo udělej rodičům něco hezkýho, nebo si přečti 4. kapitolu 1. Janova listu…“ To bylo v době třikrát otčenášů a zdrávasů něčím snad až revolučním. Některé lidi, zvyklé na farářskou učesanost projevu to až pohoršovalo. „Von mi řek, že sem přešprtaná,“stěžovala si mně jedna taková zbožná duše.

Jako týnský a svatohavelský ministrant dobře vím, že jediné slovo nespadlo na zem. Z kazatelny přicházely pohledy neotřelé, životné a pravdivé. Kořením k tomu byl humor, který svou břeskností snad až přehlušoval jádro sdělení. To ovšem kéž není nespravedlivým soudem: záleželo na tom, kdo co chtěl poslouchat a čemu dával přednost. Ti povrchní si vybírali povrch, jiní mohli zakoušet hloubku. Fundovanost teologická spolu s duchovní hloubkou se snoubily s širokou erudicí jazykovou (se zajímavými exkursy etymologickými), literární, historickou. Miloval Prahu a nejednou se ve svých promluvách zastavoval zejména na Karlově kamenném mostě. Mnoho znal, ale téměř necitoval, mluvil za sebe…

Za komunistů otec Jiří opatrný i statečný. Dobře věděl, co chce a volil k dosažení cílů prostředky, které k nim vedly, aniž by si umazal svědomí. Z kazatelny zle brojil proti tomu, aby se lidé po liturgii shromažďovali před chrámem. Tam přece byly uši StB nejvíce ve střehu. Byl opatrný i v roce 68 –opatrný, ale na něco úplně jiného: Zatímco kde kdo vyvěšoval všeliké fangle, on se dál staral jen a výlučně o pastoraci. Fangle ho nebavily. Opatřil si razítka  z národního výboru a vydával hodnotný farní časopis. Dělal totéž co dříve, jen využíval nových možností, které se otevíraly. Po liturgii bývala ještě v sakristii sv. Havla tak řečená „bohoslužba slova pro (duchovní)trpaslíky“. Již si nepamatuji, zda toto začalo ještě před rokem 68. Cosi z jeho opatrnosti později vytkl otci Jiřímu i Josef Zvěřina v dopise. Obsah si už nepamatuji. Jen vím, že otec Jiří odpověděl v tónu, který se otci Josefovi líbil, a tak byl mezi nimi nesporně zase mír.

Nelze ovšem vynechat péči o nemocné, nešťastné a trpící. Zde se otec Jiří vydával ze všech sil. Co je bolest, nouze, hlad, to vše nějak věděl a zažil. Hlad a zimu prožil již zastudií v Itálii, prošel válkou, bratra ztratil v koncentráku, léta byl oddělen od rodiny. V poměrně raném věku mu odňali ledvinu. To vše snášelbez hnutí brvou – jako skaut, ač to může někomu znít jako fráze.

Těžko uzavřít téměř 50 let činného života do pár odstavců. Mohli bychom hovořit o jeho vztahu k penězům: Nikdy jsem neviděl, že by otec Jiří přijal „mešní stipendium“, něco za svatbu apod. Zkrátka mohli bychom vypočítávat i další pozitiva. A mohli bychom i přidat něco, co člověčinu doplňuje – z toho,s čím musel bojovat, neboť i jeho Confiteor mělo v tom zápase života svou platnost.

Na závěr to nejobtížnější: Kýmje otec Jiří pro nás dnes? Pokorně a vytrvale sloužil. Aby mohl sloužit pomocí solidních nástrojů, mnoho studoval. Žil modlitbou. Sledoval dobu a veškeré dění, aby poznával nemoci doby, u Pána prosil za jejich uzdravení a dovedl se i vžít do příběhů těch, kdo za ním přicházeli. Byl člověkem kultury, neboť dobře věděl, že kultura není jen jezedáckou „agrikulturou“, ale že se chce připojit k těm, kdo to slovo vymysleli jako „colere deos“ – uctívat bohy, tedy jako naši vertikalitu. Neslevoval ze svépoctivosti. Měl nezdolný a nikoli laciný optimismus. Věřil v Boží království, pracoval pro ně a těšil se na jeho naplnění. Věděl, že zlo slaví úspěchy, ale jen na čas.

Z toho všeho se můžeme a máme učit. Faktem ovšem též je, že podmínky komunismu mu vnutili určitou distanci od lidí. Navštěvoval jednotlivce, ale s obtíží mohl vytvářet společenství sdílení. Obec byla – snad to vidím správně – centrována značně na jeho osobu. Do budoucna bych si tedy spíše kladl otázku „jak by to dělal Jiří Reinsberg, kdyby mu dnes bylo třicet?“ V tomto bodě jsou jeho přístupy z let minulých asi nepřenosné. Smutné ovšem je, že vedle tohoto starého kněze bylo množství kněží-mladíků v dnešní době starci. Nezbývá proto než hledat nové cesty, a to povzbuzeni lidmi, jako byl právě otec Jiří.