Jste zde

Ádéčko: Hledání zralé lidskosti a autentické víry

autor: 

rozhovorGetseman s Janou Zajícovou

Křesťanský časopispro mládež Ádéčko již dlouho finančně skomíral a nynízřejmě definitivně skončil. Jeho poslední redaktorky Jany Zajícové jsme sezeptali na zkušenosti z jejího působení v tomto časopise.

Jak AD vznikloa jací lidé byli kolem?

Nulté číslo časopisu Anno Domini vyšlo nasklonku roku 1990 a navazovalo na saleziány vydávanýsamizdat pro mladé křesťany Čtení do krosny. Poněkud archaický název AnnoDomini měl symbolizovat přihlášení se k odkazu dvaceti křesťanskýchstoletí a měl být užíván vždy ve spojení s měnícím se letopočtem aukazovat tak na naplňování křesťanské zvěsti v současnosti. Do povědomíčtenářů pak vešel časopis jako AD či Ádéčko, což bylnázev praktičtější, ale jak se později ukázalo z propagačního hlediska prosvou neurčitost stejně nevhodný. Pozdější podtitul Křesťanství a svět měltento počáteční přehmat napravit a ukázat blíže k obsahu časopisu, to sevšak podařilo jen zčásti.

Na počátku časopis nouzi o publicitu neměl.Bylo mu uděleno církevní schválení a díky všeobecnému porevolučnímunadšení nakupovali faráři Ádéčko po stovkách. Coneprodali, to rozdávali mladým lidem zadarmo. Redakce, kterou vedl saleziánský spolupracovník Jindřich Sirovátka,měla tehdy šest členů a okruh dalších spolupracovníků byl velmi pestrý. Naredakčních radách se scházeli vedle sebe mimo jiné například P. Josef Dolista, SDB, P. Václav Malý i P. Jenda Balík. A i když anitehdy nechyběly různé názorové výměny, bylo možné doufat v budoucíspolupráci mezi různými církevními proudy.

Kdo byličtenáři AD?

Diskuse o zaměření časopisu se táhla celýmvývojem Ádéčka. Od počátku však bylo AD adresovánopředevším křesťansky zaměřeným mladým lidem mezi 17 a 24 lety. Pozdějšímediální analýza, kterou si AD nechalo dělat v době, kdy mu šéfoval JosefBeránek, skutečně potvrdila, že AD začínají číst mladí lidé v sedmnácti letech,kdy se probouzí osobní víra a člověk přebírá v mnoha oblastech odpovědnostza svůj život. Ádéčko mělo pomáhat v hledání lidskyodpovědných a křesťanských životních postojů.

Od počátku zde byl ale záměr, aby se mladýmkřesťanům mohli dívat při čtení „přes rameno“ i jejich nevěřící spolužáci apřátelé, aby i pro ně byl časopis srozumitelný a zajímavý. Tato principiálníotevřenost a zájem o témata ležící mezi církví a společností se pakstávala postupem času kamenem úrazu všem strážcům pravověří.

AD vzniklo jakočasopis saleziánské provincie. Podporovaly ho i jinéoficiální římskokatolické církevní struktury?

Vedení saleziánsképrovincie Ádéčko podporovalo po celou dobu jehoexistence, bez této podpory by nežilo již dávno. Podpora Ádéčkuu ostatních představitelů církve se velice brzy diferencovala s tím, jakse na stránkách AD začala objevovat bolavá témata naší církve, a to předevšímtémata mladých, jakými jsou například vztah k sexualitě, ale také vztahmladých k církevní praxi a k víře.

Někteří církevní představitelé, jakonapříklad Václav Malý, Karel Herbst a mnozí další,dialog o těchto tématech vítali a považovali jej za potřebný. Jiní se celouvahou začali stavět proti, protože prý o těchto tématech píšeme „nevyváženě“,jindy konstatovali přímo, že jde o témata „o kterých se v církvinediskutuje“. Někteří, jako P. Jenda Balík a tehdejší biskup Miloslav Vlk sicepřipouštěli, že například na téma vztahu k sexualitě je třeba psát, aležádali, aby měly články vyznívaly vždy zcela v duchu církevního učení aoficiálních směrnic. Text všech článků a informací v Ádéčkuměl být k tezím oficiálního učení církve směrován tak, aby AD formovalomladé lidi směrem k předkládaným ideálům.

Takový způsob vytváření časopisu všakpovažovala redakce z profesionálního hlediska za nepřípustný aneodpovídající ani požadavkům Katolické světové tiskové unie. Ta kupodivu vesvých deseti zásadách požaduje, aby katolický tisk „úplně, pravdivě, přesně aotevřeně informoval“ a aby své poslání v církvi plnil „profesionálním,nejen zbožným způsobem“.

Bránili někteřípředstavitelé církve rozvoji Ádéčka?

Jako první vystoupil proti prodeji Ádéčka už v roce 1993 pan biskup Graubner.Záminkou bylo takzvané „šíření pornografie“ na stránkách časopisuprostřednictvím vtipu Jana Hrubého, který zobrazil Adama v rájis náznakem pohlavních znaků. Tak nastoupila první vlna pilných „odhlašovatelů“ předplatného.

V červnu roku 1994 pak „s okamžitouplatností“ zakázal prodej Ádéčka ve všech kostelích a farách své diecéze pan biskup Koukl, protože –jak nám napsal – zjistil hrubé porušení mravní nauky církve v článku omasturbaci. „Je to tím horší, že onumorálně teologickou část psal ThDr. Libor Ovečka,SDB!“ rozhorlil se. Navíc jsme prý nesplnili jeho přání, abychom „v nejistýchmravních otázkách stať konsultovali s ThDr.Jiřím Skoblíkem“. Tak bylo nastoleno v ADtragikomické období, kdy se každé číslo na přání různých církevníchpředstavitelů dávalo k schválení hned třem církevním cenzorům.

Přesto všechno nacházeli různí strážcipravověří v AD nedostatky a pilně donášeli svým nadřízeným. Otázka „jakzakročit proti rozkladnému vlivu Ádéčka“ se pakv různých intervalech dostávala i na jednání biskupské konference a začalsílit i tlak pana arcibiskupa Vlka nato, aby měla redakce „více odvahy být více křesťansky katolickým časopisem“.Tento tlak spojený s pohrůžkami vyústil v odebrání církevníhoschválení Adéčku. Důvod? Redakce málo „cítís církví“.

Církevní schválení sice křesťanský časopis, aby mohl být věřícímičten, nepotřebuje, nicméně v prostředí plném strachu, jakým církevv Čechách stále je, znamenalo nakonec odebrání církevního souhlasu odklonmnohých, kteří do té doby ve svých kostelech AD podporovali či alespoňtolerovali.

Mělo AD ohlas imimo katolickou mládež?

Díky dlouholetému ekumenickému zaměření Ádéčka četlo postupně čím dál více mladých z jinýchkřesťanských církví, především z ČCE. Spolupráce s představiteli,faráři i teology této církve byla v posledních letech zcela samozřejmá amusím říci, že především v oblasti biblistiky si neumím bez účastievangelických teologů udržení odborné úrovně probíraných témat představit.

Ohlasy od čtenářů pak často napovídaly, žepro ně není problémem dávat číst Ádéčko svýmnevěřícím spolužákům, a že to také namnoze s úspěchem dělají.

AD v podstatěkončí. Proč? Jak vidíš jeho další „stínovou“ existenci v rámci Univerza?

Jako nekomerční časopis nemá Ádéčko šanci uspět na běžném trhu, jeho distribuce přeskostely a fary byla postupně znemožněna, a pro nakladatelství Portál bylo AD naokraji zájmu, takže nic nepodnikalo pro jeho propagaci. To všechno znamenalozužování sítě předplatitelů i placených redaktorů, až jsem v redakcizůstala sama, přibližně se třemi tisíci čtenáři a s hrozbou velké finančníztráty pro příští rok. Bezprostřední důvody, ve které vyústil celý komplexrozporuplné existence Ádéčka, jsou tedy finanční.Předpokládanou ztrátu pro příští rok již Portál nebyl ochoten riskovat asalesiáni se rozhodli – jak mi bylo řečeno – investovat spíše do zážitkovýchaktivit mládeže, která je podle jejich názoru prostřednictvím časopisuv dnešní době málo oslovitelná.

Rozporuplnost existence Ádéčkaa usilovné třináctileté hledání jeho podoby, které takto skončilo, všakbezesporu odráží i rozporuplnost existence české církve v našíspolečnosti, a především chybějící koncepci představitelů církve ve vztahuk médiím.

Jak bude vypadat další existence přílohy ADv rámci Univerza, si netroufám odhadnout. Dozvěděla jsem se, že má býtzaměřena především na informace o společenských, církevních a kulturních akcícha aktivitách, do kterých se mladí lidé mohou zapojit, ale k jejímuvytváření jsem nebyla přizvána.

Komenskýformulovat „kšaft“ své umírající církve, jak by se dala formulovat závěť Ádéčka? Co dobrého nám zanechalo, jaký byl jeho přínos?

Dalo by se říci, že čím aktuálnější takovýčasopis je, čím lépe reaguje na to, co se právě děje, tím je pomíjivější. To,čím je nadčasový, může být jen svědectví o dané době, o jejích zápasech.Třináctiletá existence časopisu čítá 156 čísel a v každém jsme usilovalizabývat se novým tématem přinejmenším z oblasti partnerských vztahů,duchovního života a biblistiky. To, o co jsme při jejich probírání spolus mnoha autory usilovali, bylo hledání zralé lidskosti a hledáníautentické víry v prostředí odcizených vztahů a ztuhlého náboženství. Dojaké míry se nám dařilo zralé lidství a víru v našich článcích odkrývat ana osudech některých lidí vyjevovat, to musí posoudit každý z čtenářů sám.

Co ty sama si ztéto své zkušenosti odnášíš? Jaká byla největší uspokojení a radosti, jakánejvětší zklamání a úzkosti z práce redaktorky AD?

Nejspokojenější jsem byla, když se mi přispolupráci s autory či při rozhovorechs různými lidmi podařilo přistihnout Hospodina „při díle“. Takový zážitekpřítomnosti Ducha mě naplnil radostí a uspokojením, že čtenářůmzprostředkovávám skutečně to potřebné.

A největší zklamání? Na zklamání si při prácinovináře člověk musí svým způsobem zvyknout, protože každý týden se najdeněkdo, kdo odmítne spolupracovat, vyjádřit se, napsat svůj názor, přestože jstena něj spoléhali. Nejsmutněji mi ale bylo, když jsem musela být svědkem toho,jak na sebe navzájem poctivě věřící lidé nasazují psí hlavu, jak se od sebenavzájem distancují, jak dokáží být nespravedlivě kritičtí k tomu, kdo –třeba na stránkách časopisu – vyšel se svou kůží na trh a vyjádřil se podlesvého svědomí, ne podle toho, jak se čeká.

otázky kladlJan Spousta