De mortuis nisi bene (sed etiam, rogo, vere)

Getsemany čtu rád, samozřejmě, plno věcí se mi líbí, plno beru s výhradou, a protože nemám mnoho času, nechávám své výhrady odeznít v myšlence na autorskou (básnickou) licenci.K pravdě přeci směřujeme, nikdo ji nevlastníme. Přesto mě k psaní vyprovokoval nekrolog Pavla Hradilka Antonín Liška: biblista, učitel, pastýř (Getsemany 11/2003, s. 290-291). Vyprovokoval mě svou extrémní subjektivitou. Neupírám ji autorovi, jeho zkušenosti s osobností biskupa Lišky jsou jistě takové, jak píše, vždyť to byl vážený muž a kněz, který poznamenal osud českého katolictví, jež sám prožíval se všemi kříži i nadějemi až do své smrti.

Vadí mi však, že se Pavel Hradilek pokouší pod žánrem nekrologu o prezentaci své vize dějin české církve v posledních desetiletích. Proto je mi líto, že to (a omlouvám se, že tak bohužel nechtěně mohu udělat i já) odnáší osobnost biskupa Lišky.

Nelíbí se mi autorova kontrapozice, kterou staví mezi osobností, podle něj odvážného disidenta, který se riskantně věnoval vzdělávání podzemní církve a pak ji vstřícně podporoval i v těžkých pro ni chvílích po roce 1990 (Pavel promine mou zkratku subjektivního čtení) a mezi „politikářským“ Mádrem, jež si vybudoval „dolní konsistoř“ ve Spálené ulici, kde se prý přijímala různá rozhodnutí včetně personálních, což prý biskup Liška těžko snášel. Hradilek mu navrhoval, aby Mádra uplatnil na fakultě, aby nepolitikařil, ale tento návrh se nepodařilo prosadit. Tak kdo vlastně personální otázky kladl: Mádr nebo Hradilek?

Zlobí mě Hradilkova historická nepravda. V té době jsem totiž ve Spálené ulicia v redakci Teologických textů pracoval, byl jsem očitým svědkem všeho, ale „dolní konsistoř“ jsem neviděl (možná byla tak zakonspirovaná?). Viděl jsem jen člověka, který vpravdě na čelním místě v těžkých dobách spolutvořil podzemní církev, bez jakéhokoli ocenění či úlevy státních a církevních orgánů, který ji vpravdě riskantně vzdělával, pro ni žil a pracoval, viděl jsem ho nyní, jak v nasazení svých sil a zdraví pokračuje ve své pokorné činnosti dál. Kdyby politikařil, určitě by byl jinde!

A podobně bych byl skromnější v hodnocení vývoje ve vztazích k podzemní církvi po roce 1990.

To jen tak pro upřesnění k nekrologu Pavla Hradilka. Vím, že co je napsáno, bude o několik let později možná užíváno jako materiál; a každá ne-příliš-pravda může deformovat vizi dějin. Proto mí přátelé jistě tuto korekturu přijmou a nepřestanou býti přáteli.